Česká pirátská strana se nachází možná v nejvíce riskantní situaci od okamžiku, kdy se etablovala na české politické scéně. To se stalo nejprve v podobě vítězství společného kandidáta se Stranou zelených a KDU-ČSL Libora Michálka v senátních volbách v roce 2012, a zejména pak v podobě prvních politických úspěchů v komunálních volbách, včetně získání postu starosty v Mariánských Lázních.

Není totiž jasné, jak si její členové a voliči vyhodnotí případný vstup do vlády pěti stran, které tvoří koalice Spolu a PirStan. Vstup do vlády musí schválit pirátské fórum, přičemž rizika s sebou ponese jak schválení vstupu do vlády, tak jeho odmítnutí.

Vedení strany v čele s Ivanem Bartošem se snaží vyjednat v nové vládní koalici pro Piráty důstojnou pozici, a až na menší zádrhele se ostatní strany k Pirátům chovají slušně — navzdory tomu, že kvůli kroužkování skončili jen se čtyřmi poslanci, zatímco STAN jich získal 33. K politickému klidu přispívá i skutečnost, že se vedení Pirátů rozhodlo brát eliminaci pirátských kandidátů na volitelných místech společných kandidátek s hnutím STAN jako nekoordinované spontánní jednání voličů STAN, nikoliv jako organizovaný podraz.

Zdá se, že Piráti, pokud do vlády vstoupí, budou schopní získat tři, možná dokonce čtyři ministerská portfolia, což by nepochybně naznačovalo, že je ostatní strany rodící se vládní koalice berou vážně. Zejména představitelé hnutí STAN, až na výjimky, respektují skutečnost, že navzdory konečnému rozdělení poslaneckých křesel v rámci koalice, Piráti dlouho koalici táhli, byli její hlavní silou.

Představitelé STAN zdůrazňují, že zisk téměř šestnácti procent voličské podpory pro koalici PirStan je společným výsledkem. A uznávají, že k němu oba subjekty rozhodně přispěly rovnoměrněji, než co by naznačovalo konečně rozdělení poslaneckých mandátů.

Piráti tedy mohou případné odmítnutí účasti ve vládě jen těžko zdůvodňovat tím, že se s nimi při jednáních o programu a rozdělení vládních křesel v rámci rodící se vládní koalice zacházelo špatně. Slušné zacházení ostatních stran rodící se vládní koalice s Piráty navíc podtrhuje skutečnost, že by ostatní strany i bez Pirátů měly ve Sněmovně většinu.

Odstrašující příklad Zelených

Přesto se nad Piráty vznáší hrozba, že by mohli skončit jako Strana zelených poté, co vstoupila do vládní koalice s Občanskými demokraty a lidovci v lednu 2007 — koaliční smlouva byla podepsána na konci prosince 2006. I tehdy ODS pod vedením Mirka Topolánka a lidovci ukázali nemalou velkorysost, když Zeleným, kteří získali jen šest poslaneckých mandátů, nabídli čtyři vládní posty.

Vstup do pravicové vlády ovšem znamenal, že ve straně vypukl boj o identitu. Její členská základna i její občanské zázemí inklinovaly většinově spíše k levicovým postojům, které definují Zelené jinde v Evropě, zatímco vedení strany v čele s Martinem Bursíkem se aktivně hlásilo spíše k liberálně pravicovým názorům a razilo názor, že účast Zelených v pravicové vládě stranu nijak nekompromituje.

Nezbyl tak prostor ani na to, aby účast strany ve vládě byla veřejnosti a členské základně prezentována jako jen taktický krok svébytného politického subjektu. Nedokázali vysvětlovat, že ve vládě hájí spíše levicové postoje svého elektorátu.

Konec tohoto příběhu nebyl pro stranu šťastný. Po předčasném pádu Topolánkovy vlády v roce 2009 v ní vypukly vnitřní rozbroje, a už dvanáct let zůstává s podporou okolo dvou procent mimo Sněmovnu. V posledních letech k tomu přispěla i skutečnost, že právě Piráti převzali část ekologické a kulturně-politické agendy Zelených.

Příklad Zelených tak vytváří pro Piráty nemalé dilema: pokud půjdou do vlády, budou schopní si udržet svojí identitu progresivistické levicově liberální strany pro spíše mladší voliče? Vždyť už jejich pokus na jaře tohoto roku tuto identitu rozmlžit tím, že budou oslovovat i volče jiných stran, včetně hnutí ANO, přispěl k jejich strmému sešupu ve stranických preferencích. Strana, která ještě v dubnu jasně vévodila pelotonu pěti stran, které tvoří koalice Spolu a PirStan, nakonec vzešla z voleb jako nejslabší mezi nimi.

Příští vláda bude svým profilem spíše pravicová, přičemž dvě strany rodící se vládní koalice — ODS a lidovci — se profilují jako strany konzervativní. TOP 09 nabízí směs konzervativních a liberálních postojů, STAN je uskupení liberální, ale spíše napravo od politického středu.

Piráti sice nejsou typická levicová strana, ale přeci jen stojí nalevo od všech dalších čtyř subjektů. S některými konzervativními postoji ODS a lidovců jsou v přímém střetu.

Pokud tedy do vlády vstoupí, bude pro jejich budoucnost, ba možná pro samotné přežití, důležité, zda se budou schopní veřejnosti prezentovat jako strana se svébytnou identitou, která je ve vládě zejména proto, aby zemi pomohla se vyrovnat s tragickým dědictvím Andreje Babiše. Bude nad nimi nicméně viset hrozba, že se jejich identita ve vládní koalici takříkajíc rozpustí, jako se to stalo kdysi Zeleným.

Složení vlády

Výsledek může záviset nejen na společném vládním programu a obtisku Pirátů v něm, ale také — a to možná dokonce více — na složení vlády. A to nejen na tom, kolik ministerstev a jaká získají Piráti, ale také na tom, jakými lidmi obsadí ministerské posty ostatní strany. Přičemž zásadní v tomto směru bude zejména to, kdo budou ministři za ODS.

Piráti politicky vyrostli jako nová strana v konfrontaci s některými praktikami stran, jež tvořily vlády před jejich vstupem do politiky. Kmotrovské a korupční praktiky spojované s ODS byly terčem jejich silné kritiky, a ke spolupráci s ní je nakonec přivedly nejen určité vnitřní změny v dominantní straně české pravice, ale i Babiš coby společný nepřítel, jehož praktiky se ukázaly být ještě otřesnější a pro demokracii nebezpečnější než praktiky ODS za vlád Topolánka a Petra Nečase.

V čele ODS sice nyní stojí slušný konzervativec Petr Fiala, který se stane i příštím premiérem, ale neoficiální zprávy, že kupříkladu ministrem spravedlnosti by se měl stát jeden ze symbolů ODS před rokem 2013 Pavel Blažek, je pro Piráty špatná zpráva. Jednou z vládních tváří ODS se také může v pozici ministryně obrany stát Jana Černochová, která je ztělesněním mnohého, co si nemalá část veřejnosti spojuje s „odéesáctvím“, jež straně vtisknul ještě Václav Klaus.

A pokud by se měl stát ministrem zahraničí Alexandr Vondra, jak se také spekuluje, stává se dilema Pirátů skutečně zásadním. Vondra je nejen reprezentantem zahradilovského euroskepticismu v ODS, ale i vstřícných postojů k současnému dění v Maďarsku a Polsku. Pobyt ve vládě, jejíž zahraniční politiku reprezentuje politik takového ražení, by mohl být pro Piráty — s jejich proevropskými postoji a kritikou současných vlád v Polsku a Maďarsku — značnou zátěží.

Piráti v opozici

Pokud by se Piráti rozhodli odejít do opozice, ponese to ovšem s sebou též značná rizika. Prvním by byla skutečnost, že Bartoš a lidé okolo něj, kteří se silně angažují v tom, aby Piráti do vlády šli, by se v případě negativního stanoviska pirátského fóra k účasti ve vládě ocitli v těžké defenzivě. Strana by se tak mohla začít zmítat ve vnitřních sporech.

Odchod do opozice by navíc Piráty učinil opticky součástí opozičního tábora, v němž hlavní roli bude hrát hnutí ANO, a silně se v něm bude profilovat i Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Piráti by tak museli velmi opatrně našlapovat i v opozici.

Mohli by se samozřejmě pokusit hrát roli konstruktivní opozice, která by se proti „antibabišovské“ vládě nevymezovala s pomocí útoků na vše, co vláda děla, ale spíše by se pokoušela vládě nabízet korekce některých kroků z pozic, které Piráti vidí jako důležité. To by ovšem nebylo jednoduché už proto, že Piráti se s hnutím STAN shodli na společném volebním programu a pak i na společných prioritách ve vládní koalici. A nyní už také koalice Spolu a PirStan oznámily, že našly společnou řeč ve většině oblastí vládní politiky.

Piráti by tedy museli formulovat svoji kritiku vládní politiky velmi opatrně. Mohli by vypadat neprincipiálně, pokud by z opozičních řad začali kritizovat ty vládní kroky, které s vidinou vládní účasti podpořili. A museli by si také dávat pozor, aby jejich opoziční roli nekontaminoval v očích veřejnosti občasný společný postup s ANO a SPD.

Jak dál

Pro Piráty se ve světle výše zmíněných rizik možná jeví jako nejlepší přeci jen vstoupit do vlády a snažit se v ní aktivně participovat na přijímání kroků, které mají zemi pomoct se vypořádat s Babišovým dědictvím. V záloze by ale měli mít případný odchod do opozice coby reakci na některé případné kroky vlády, které by šly proti tomu, co Piráti považují za zásadní nebo by porušily dohody rodící se vládní koalice.

Jistou výhodou Pirátů oproti Zeleným po jejich vstupu do Topolánkovy vlády je, že rodící se vládní koalice má jasný společný úkol vypořádat se nejen s dědictvím Babišova vládnutí, ale i s babišismem a „agrofertizací“ české politiky i společnosti. A Piráti byli hlavním oponentem Babiše už coby opoziční strana.

Zelené v roce 2006 takový všemu nadřazený společný zájem s pravicovými stranami nepojil. Boj s dědictvím předešlých vlád vedených ČSSD se před všechny jejich problémy nejevil pro stranu se spíše levicovým profilem jako legitimní důvod pro vstup do pravicové vlády. Voliče příliš nepřesvědčil ani silný antikomunismus Zelených, který sdíleli s ostatními vládními stranami.

Piráti tak mohou svůj pobyt ve vládě učinit závislým na tom, zda Babiš zůstane hlavním nebezpečím pro českou demokracii a státní finance. Pokud by z politiky odešel, ztratila by účast Pirátů ve vládě svůj smysl.

Hodně také napoví prezidentské volby. Pokud by se vládnímu táboru, v němž budou i Piráti, podařilo se přičinit úspěšně o to, že do prezidentské funkce nastoupí někdo, kdo v obecné rovině zastává hodnoty liberální demokracie, respektuje právní stát a razí prozápadní orientaci země, Babišovy šance na návrat do čela vlády oslabí tak jako tak. Pro Piráty by toto vítězství demokratického tábora mohlo být v každém případě příležitostí, jak přejít do role konstruktivní opozice, pokud by cítili, že jejich další účast ve vládě je pro budoucnost strany kontraproduktivní.