„To je syn toho zabitýho! To musí být taky pěknej lump!“. Věta z Osudů dobrého vojáka Švejka vystihuje — jako mnohé jiné — naprosto vyčerpávajícím způsobem i skoro po sto letech principy uvažování českého (a nejen českého) občana.

Ano, Roman Houska je obětí násilného a po všech směrech zavrženíhodného trestného činu a proto je na místě vyjádřit rodině a blízkým soustrast a doufat, že pachatel bude odhalen a potrestán. Faktem ovšem je, že lumpů a lumpíků bylo okolo Romana Housky plno.

Nejen s ohledem na pozůstalé ponechme hodnocení života Romana Housky „vyšším instancím“. Třeba ony na něm naleznou něco, co jsme my, smrtelníci přehlédli a přičtou mu to k dobru.

Důležité je však pokládat otázky, jak je možné, že člověk jako Roman Houska více jak deset let určoval politiku ústecké ČSSD a měl velký vliv i na celostátní politiku strany a hledat na tyto otázky odpovědi. Bez toho totiž existuje extrémní riziko, že Romana Housku nahradí na pomyslném trůnu nový oranžový baron, který jen převezme funkční, léta budovaný systém a kontakty.

Začněme třeba podivením se nad náhlou ztrátou paměti mnohých jeho přátel z ČSSD, kteří dnes v médiích tvrdí, že ho skoro neznali nebo že jeho vliv nesahal dál, než za ceduli „Chomutov“, maximálně „Ústí nad Labem“. Příteli Foldyno, Krákoro, Zaorálku a pozastavená přítelkyně Benešová, nelžete prosím.

Jaroslav Foldyna svého času sice stál na druhé straně pomyslné barikády, ale poslední roky již pragmaticky uzavřel s chomutovskou partou dohodu o spolupráci, i díky níž se také — koneckonců - stal jedničkou poslanecké kandidátky.

Opakovaně jsem se ho ptal, jak může s lidmi z této chomutovské party spolupracovat. Na to mi vždy odvětil, že už s nimi otevřeně bojoval dost a nic s tím nesvedl, takže dnes bude raději součástí party a čekat na příležitost. Že je v tom i něco víc jsem poznal, když na ostravském sjezdu ČSSD navigoval v sále brněnského primátora Romana Onderku, dalšího velkého přítele chomutovské party, na místo, kde sedím, aby řešil zrušení mé akreditace.

Poslanec Krákora byl dlouholetou parlamentní spojkou Romana Housky a Jany Vaňhové, kteří mu sice léta dělali formálně asistenty, skutečností ovšem je, že asistenta dělal spíše on jim. Často jsem si kladl otázku, jak to vysokoškolsky vzdělaný člověk, lékař, ústavní činitel, asi snáší, protože jsem od lidí z chomutovské organizace věděl, že to žádný hlupák není.

Marie Benešová, o níž Roman Houska mluvil jako o „naší Marušce“, už od roku 2006 - kdy jí chomutovská parta zajistila zdejší kandidaturu na senátorku, v níž ostudně propadla (skončila až čtvrtá) - působila jako neformální právní poradkyně a následně i jako lobbistka za zájmy chomutovské partičky ve vedení strany.

Jako místopředsedkyně ČSSD bránila jakýmkoliv snahám o řešení ostudných poměrů v chomutovské organizaci, jako advokátka a stínová ministryně pro boj s korupcí zase zastupovala (respektive její advokátní kancelář) Ústecký kraj proti těm, kdo poukazovali na korupci.

Pokud někdo nazývá poměry v chomutovské ČSSD jako „mafiózní“, pak by mohl přirovnávat funkci Marie Benešové k funkci jakéhosi „consiglieriho“. Jedním z posledních počinů zavražděného pak bylo, že přes svůj vliv a kontakty prosadil, že Marie Benešová získala nominaci jako jednička pro tyto volby za lounskou okresní organizaci ČSSD, čímž postoupila na kandidátce na páté místo.

Chomutovská parta tak měla hnedle poslance dva a ministryni spravedlnosti navrch.

Lubomíra Zaorálka v jeho postoji ke zdejším poměrům nemohu pochopit. Nemyslím si totiž, že by je chtěl cíleně krýt či obhajovat. Dokonce jsem přesvědčen, že je mu i trapně, když musí odpovídat na otázky novinářů, tu ohledně zatčení náměstka hejtmanky Koudy, tu zase ohledně sicilských poměrů v ústecké ČSSD.

Na druhou stranu právě to, že se snažil zdejší problémy vždy veřejně relativizovat, pomáhal těmto poměrům přežívat. Bouchnout do stolu, přiznat realitu a prosazovat řešení, to by místopředsedovi strany, který notabene dnes tak odvážně bojuje proti tzv. pučistům, slušelo mnohem více, než rozpačité kuňkání a pštrosí postoje.

Je mi líto, ale to, co pomáhalo vytvářet onen mafiózní systém, co mu umožňovalo přežívat a bobtnat, byl totiž strach a přehlížení. Strach mnohých řadových členů se proti mafiózním poměrům a praktikám ozvat, protože nikdo, ani ve vedení strany, není s to jim pomoci.

Chomutovská parta však mocně zasekla svůj drápek i výše, to když prezidentské volby vyhrál Miloš Zeman. Jejich kontakty na Hrad přetrvaly i roztržku jejich blízkého spojence a kamaráda Miroslava Šloufa s Milošem Zemanem a velkou roli v tom sehrála opět Marie Benešová.

Lidí, kteří patřili do pomyslné sítě vztahů a kontaktů chomutovské party, je samozřejmě mnohem více. Tito lidé, kteří zastávají buď ústavní funkce či ekonomické posty v různých ať již krajských či jiných společnostech, již prokazují svojí omyvatelnost, když drze tvrdí, že Romana Housku neznali. Za všechny to asi nejlépe vystihla Marie Benešová, když v první reakci na jeho vraždu suše odvětila: „A co já s tím?“