Opakování je matka moudrosti a zkušenost učiněná v letošních komunálních volbách by neměla zapadnout. Občané si již potřetí — po krajských volbách 2008 a sněmovních volbách 2010 — doslova vychutnali svoji roli hybatelů politickými procesy.

Když půjdeme město po městě, obec po obci, tak až na několik málo výjimek zjistíme, že voliči velmi přesně a bedlivě vyhodnotili uplynulé funkční období svých zastupitelů. Jedná se o další z důkazů stoupající občanské uvědomělosti a politické vyspělosti. Ten tam je čas knírků, kravat a tenisových raket. Dnes nevyhrává fetiš: politici si zvolení musí skutečně zasloužit a odpracovat.

Kromě toho se vzácně protnula náklonnost lidí k nezávislým kandidátům s ustavením řady ambiciózních nezávislých kandidátek v místech, kde standardní politické strany začaly ve své roli selhávat. Z tohoto hlediska zaslouží uznání hnutí Změna pro Liberec, Změna pro Kolín, SOS pro Opavu, Karlovarská občanská alternativa nebo zlínské hnutí M.O.R. — za Morální Očistu Radnice.

Protože však politiku dělají konkrétní lidé — a na komunální úrovni jsou vidět obzvlášť dobře — zmiňme úspěšné jednotlivce. Už jen proto, že pro řadu z nich může být silná lokální pozice tím správným odrazovým můstkem i do politiky celostátní.

Zajímavým fenoménem se stali bývalí starostové, jichž se průběžně zbavovala v rámci interních půtek Občanská demokratická strana. Mnoho z nich prokázalo, že nepotřebují modrou partajní legitimaci, aby zabodovali u voličů. Takto se oknem vrátili zpátky dveřmi vyhození Juraj Thoma v Českých Budějovicích (Občané pro Budějovice), Pavel Vondrys ve Strakonicích (Slušnost a jistoty pro Strakonice) či Ivo Šanc v Kutné Hoře (Šance pro Kutnou Horu).

Pokud se budou dál regionální špičky ODS tvářit, že slova jako „kmotr“, „velrybář“, „korupce“ nebo „klientelismus“ neznají, nechť si zvykají na roli strany s podporou zhruba pěti až deseti procent občanů. A zdaleka to neplatí jen pro mediálně propíraná města — Prahu, České Budějovice, Brno, Ústí nad Labem, Plzeň, Strakonice, Kolín, Znojmo, Liberec či Chomutov.

Posledně zmíněné severočeské město nadto ukazuje, že slepou stezkou je též izolovaná a arogantní velká koalice ODS a ČSSD. Není mnoho měst, v nichž by voliči ocenili pravo-levé konglomeráty. Jednou z výjimek je Ostrava, kde ČSSD výrazně posílila, přestože v minulém volebním období vládla s ODS (v roce 2006 na rozdíl od letoška nevyhrála, nicméně získala primátorský post). Častějším úkazem však je odsunutí velkokoaličních stran různými nezávislými, případně TOP 09 do okrajových pozic. Poučení z toho plynoucí: Podstatou politiky není prachsprosté rozdělení moci, nýbrž nepřetržitá komunikace s voliči, ztransparentňování procesů a průběžná obhajoba (ne)dosahovaných výsledků.

Vraťme se však ke konkrétním jménům. Jednoznačnými vítězi voleb jsou starostové a lídři kandidátek, kteří se zasloužili o zisk nad padesát procent hlasů. Například bohumínský starosta za ČSSD Petr Vícha, karvinský primátor za ČSSD Tomáš Hanzel nebo třeba teplický primátor za ODS Jaroslav Kubera. Nadpoloviční většinu mandátů získal rovněž Jan Farský, obhajující starostenství na čele kandidátky Volby pro Semily. Za zmínku stojí i pražští občansko-demokratičtí starostové, kteří dokázali obhájit svoji práci i v lítém politickém boji a při chabé pověsti ODS ve většině metropole: například Karel Hanzlík (Praha 16 — Radotín, 63 %), Milan Coller (Praha 22 — Uhříněves, 60 %) nebo Pavel Žďárský (Praha 19 — Kbely, 51 %). Na pražské poměry fenomenální úspěch zaznamenal i starosta Tomáš Chalupa z Prahy 6 (41 %).

Na centrální pražské úrovni se nezpochybnitelným vítězem stal Zdeněk Tůma, uchazeč o primátorské křeslo v barvách TOP 09. Zaznít by ale měla ještě další dvě „vítězná“ jména. Rudolf Blažek, jeden z lídrů ODS a dosavadní náměstek primátora, se stal předsedou modrého klubu zastupitelů, a tím pádem i jedním z vyjednavačů občanských demokratů o obsazení radnice. Ukazuje se, že „stará parta“ ODS má tuhý kořínek a dvojice Svoboda-Štastný s ní bude mít ještě těžkou práci.

Svým způsobem vítězem je i pražský lídr ČSSD Jiří Dienstbier ml. Dokázal, že sociální demokracie se i v Praze může přiblížit dvaceti procentům, navíc si svým otevřeným přístupem, principiálností a důrazem na program získal slušnou reputaci i v řadách nevoličů ČSSD (těch, co nakonec podpořili zelené či malé středové a pravicové strany), mimopražských občanů a novinářů. Osvěžující bylo už jen to, že po létech koketování pražské sociální demokracie s ODS jasně řekl, že modro-oranžového aranžmá se účastnit odmítá. To by ostatně zmrazilo šance sociální demokracie na průnik na špici pražské politiky na dlouhou dobu dopředu — za situace, kdy Prahu čeká řešení spousty naléhavých problémů a kdy bude velmi žádoucí odlišit sociální a ekologické recepty od těch protilehlých. Leč ostražitosti není nikdy dost. Sledujme proto, jak s názorem svého primátorského adepta nakládá zbytek pražské sociální demokracie.

Pranýřovat poražené není třeba. Přesto si o ně někteří říkají. Například chomutovští občanští a sociální demokraté, koketující s obnovením koalice, byť byla jednoznačně voliči odmítnuta. Dokonce zvažují „přetažení“ několika zastupitelů z tábora konkurence. Svoji mizérii podtrhla také Irena Ondrová, končící primátorka Zlína: ODS prý prohrála (a skončila až čtvrtá), protože vedla příliš slušnou kampaň. A vrchol cynismu předvedl odcházející pražský primátor Pavel Bém. Sebevědomě prohlásil, že chabý výsledek ODS v Praze mu nikdo nemůže vyčítat, protože „nikam nekandidoval“.

Už proto je dobré si všímat (leckdy nových) komunálních tváří s voličskou důvěrou. Naděje, že budou odpovědnější, skromnější a obyvatelům svých měst a vesnic bližší, umírá totiž poslední.