Rodina aneb Tartuffe

Alena Zemančíková

Ve Stavovském divadle zincezovali Molièrova Tartuffa v režii Jana Nebeského. Komedie jako Tartuffe, Škola pro ženy, Zdravý nemocný nebo Lakomec se odehrávají v rodině. V Tartuffovi je rodina místem totálního rozvratu.

Martin Švejda ve své okamžité blogerské reakci na Tartuffa ve Stavovském divadle píše, že z toho, že Nebeského inscenace Tartuffe — Impromptu ukazuje obraz morálně rozložené společnosti, bude mít A2 a Deník Referendum radost. Jako autorka Deníku Referendum můžu říct, že neznám jediné drama, které by neukazovalo morálně rozloženou společnost.

Ve Stavovském divadle nazkoušeli Tartuffa. Foto www.flickr.com.

Vzhledem k tomu, že rozpad mravů ukazuje ve své hře už Molière, není celkem divu, že tak činí i Jan Nebeský a jeho tým ve Stavovském divadle. Ostatně něco podobného učinil i Michal Dočekal, když před mnoha lety inscenoval Molièrova Lakomce s Borisem Rösnerem v titulní roli. Jedna konvence molièrovské komedie totiž přestala ve své zavedené podobě fungovat a nutí inscenátory k zajímavým interpretacím.

Komedie jako Tartuffe, Škola pro ženy, Zdravý nemocný nebo Lakomec se odehrávají v rodině. Konvenčním způsobem je můžeme přečíst tak, že protivný a panovačný otec, stařec zavinutý do svých stereotypů, se chystá zbytku rodiny zkazit život tím, že do jejího života vnese nějaký svůj plán. Buď jde o úmysl zištně provdat dceru za někoho, koho ona nechce, nebo se sám oženit se slečnou, s níž tajně chodí syn, a — to hlavně — připravit potomky o majetek, s nímž mladí ve svých plánech už počítají.

A pak se to komedii od komedie mění — hypochondr Argan hodlá všechny peníze rozdat doktorům, lakomec Harpagon zakopat na místě, kde je nikdo nenajde, a Orgon přepíše veškerý majetek na Tartuffa. Jednoduchá morálka komedie dell´arte říká, že je třeba starce potrestat, mládí že má mít volnost v lásce i v dědictví. Jenomže dnes už nikdo nezpochybňuje nárok šedesátiletého „starce“ mít ještě něco ze života a panuje názor, že děti se mají umět postavit na vlastní nohy a nečekat na dědictví.

To je vnímáno vyloženě jako morální ohavnost. Pošetilosti „starců“ nepřestávají být zdrojem zábavy, vznikají však nové herecké interpretace Molièrových komedií mravů a člověk náhle vidí na jevišti padesátiletého Borise Rösnera v roli Harpagona, který v nemožně ošuntělém obleku, v němž se snad ženil, chodí po bytě a neustále zhasíná zbytečně svítící světla a dotahuje kapající kohoutky.

Tenhle vdovec, jehož děti, zlatá mládež, nežijí s ním, ale pouze na jeho účet, by přece mohl mít ještě nárok se oženit a není důvod, aby nechal všechno, co v životě nahospodařil, rozfofrovat mladým, kteří na něj kašlou a mají rádi jen jeho peníze. Dočekalův Lakomec byl pro mě tak přesvědčivým obrazem krize rodiny, jako žádná současná hra.

×