Jízda vlakem o Vánocích. Ve městečku do vlaku přistoupí dvě ženy ve sněhulích. Mají dvě velké vietnamské tašky, jejichž ucha jsou zavázaná zeleným motouzem. Uzel jim dlouho nejde rozvázat. Já jsem ti to říkala. Co děda zaváže, to už nikdy nerozvážeš. Mladší vytáhne zapalovač, párkrát škrtne a ucha se od sebe konečně oddělí. Obsah tašky je zakrytý starým hnědým ručníkem s květovaným potiskem. Potom ženy vytahují různé věci, přičemž jsou v ráži — jako evidentně už dlouho ne.

Koženkové kozačky se stříbrnočerným umělým kožíškem vevnitř, různé krabičky, hromádky nažehlených pánských i dámských kapesníků, kožené háčkované rukavice, pak malou úzkou krabičku a dva ochmatané sešity. Tyto věci si začnou rozdělovat se slovy: Chceš to? Co to je? No kapesníky. Jo, ty si vezmu. No a co ty rukavice... Který chceš? Já bych si nechala ty bílý, ale tyhle taky nejsou špatný.

Starší žena jednou rukou zajede do tmavě hnědé rukavice a druhou do světle hnědé, ruce natáhne před sebe a otáčí jimi v zápěstí. Analyzují, které k ní sedí lépe z mnoha různých hledisek.

Pak mladší vytáhne pěnu do koupele ve žluté umělohmotné láhvi. Tu už bábi ani neotevřela. To si nech, řekne starší. Dyť my nemáme vanu. No ale my taky ne, řekne starší a dodá: Však polejt se tím můžeš i tak. Tak jo. A co ty sešity? Mladší otevře sešit a předčítá: Recept na citronovou limonádu — dle potřeby přidejte gin. Kečup, ďábelské topinky, řezy paní myslivcové... To je aspoň inspirace pro vaření.