Jízda vlakem o Vánocích. Ve městečku do vlaku přistoupí dvě ženy ve sněhulích. Mají dvě velké vietnamské tašky, jejichž ucha jsou zavázaná zeleným motouzem. Uzel jim dlouho nejde rozvázat. Já jsem ti to říkala. Co děda zaváže, to už nikdy nerozvážeš. Mladší vytáhne zapalovač, párkrát škrtne a ucha se od sebe konečně oddělí. Obsah tašky je zakrytý starým hnědým ručníkem s květovaným potiskem. Potom ženy vytahují různé věci, přičemž jsou v ráži — jako evidentně už dlouho ne.

Koženkové kozačky se stříbrnočerným umělým kožíškem vevnitř, různé krabičky, hromádky nažehlených pánských i dámských kapesníků, kožené háčkované rukavice, pak malou úzkou krabičku a dva ochmatané sešity. Tyto věci si začnou rozdělovat se slovy: Chceš to? Co to je? No kapesníky. Jo, ty si vezmu. No a co ty rukavice... Který chceš? Já bych si nechala ty bílý, ale tyhle taky nejsou špatný.

Starší žena jednou rukou zajede do tmavě hnědé rukavice a druhou do světle hnědé, ruce natáhne před sebe a otáčí jimi v zápěstí. Analyzují, které k ní sedí lépe z mnoha různých hledisek.

Pak mladší vytáhne pěnu do koupele ve žluté umělohmotné láhvi. Tu už bábi ani neotevřela. To si nech, řekne starší. Dyť my nemáme vanu. No ale my taky ne, řekne starší a dodá: Však polejt se tím můžeš i tak. Tak jo. A co ty sešity? Mladší otevře sešit a předčítá: Recept na citronovou limonádu — dle potřeby přidejte gin. Kečup, ďábelské topinky, řezy paní myslivcové... To je aspoň inspirace pro vaření.

Pořád jsem jí říkala: opiš mně ty svoje recepty a ona se vždycky jen zasmála a mávla rukou. Pokud by tě něco napadlo, že to potřebuješ, tak ti to opíšu a pošlu. To není problém. Jo, tak jo. Zapakují věci, každá do své tašky, ucha zase zavážou na uzel, který opět nepůjde rozvázat.

Starší řekne: Ale děda má pořád apetýt, co? Mladší se zadívá z okna na projíždějící zimní krajinu: Ještě že jsme ty recepty zachránily. Dyť Raduna je chtěla spálit. Starší mávne rukou: Pojď, vystupujem.

---

Vystřídá je dívka s chlapcem. Dívka vyndá misečku nerezovou s uzávěrem umělohmotným. To ti posílá babička, rizoto s krůtím masem. V práci prý mají uzávěrku. Časopis pro lidi, co bydlí v panelu: Panel plus. Jak žít a přežít panel. On skládací lžící pozře několik málo soust a řekne: To se nedá. Dám si radši hamburgr, až vystoupíme. Obsah mističky vysype do igelitového sáčku a hodí do plechového koše, kterého se ve vlaku tolik štítíme dotknout.

Zavře mističku a: že babičce děkuju a bylo to moc dobrý. A pak říká: Jestli u vás na Vánoce nebude ten internet, tak k vám fakt na dýl než jednu noc nejedu. Ale Kájo, víš, že já to nemůžu ovlivnit, když tam nejsem. Už jsem ti řekl. Minulej rok jsem se tam nudil k smrti. Ale Kájo, naši internet vůbec nepotřebujou a na pár dnů v roce to zařizovat nemá smysl.

To mě nezajímá. Řekl jsem ti to už minulej rok po Vánocích. Ale Kájo, já se tolik těšila, že budem během Vánoc třeba i trochu spolu, zajdem si do lesa a ne pořád na kompu něco. Však jo. Ale bez internetu tam nebudu. Musím hrát stromy a kdybych tomu pár dnů nedal nažrat, snížil by se mi rating. Celej rok na tom makám, ale tomu ty nemůžeš rozumět.

Ale Kájo, to maj bejt Vánoce, jako že jsou lidi spolu, koukaj na pohádky a užívaj si, že pár dnů vůbec nic nemusí. Rozumíš? Mě to nezajímá. Já bych k vašim ani nemusel. Doma si zalezu a vylízám, jen když se jí. Víš co, Kájo, ty seš ale blb. Polib si. Čau.

---

Rozhovor s šestiletým synovcem: „Máma mě namazala ruskou mastí.“ „No a co?“ „Ráno se probudím a budu Rus.“ „Ty brepto.“ „Voni jsou někteří zlí.“ „V každý zemi jsou hodní a zlí lidi.“ „Ale ti Rusové jsou prej fakt hodně zlí.“ „Jsou to lidi jako já a ty.“ „Ale naši vychovatelku mám fakt rád, i když je to Ruska.“ Trochu rasismu, co pokoutně připlulo do hlav těch nejmladších generací. Jak si rychle a spolehlivě do hlavy nainstalovat oblíbený modus „já teda nejsem žádnej rasista, ale tři tečky“...

Doznívají v nás Vánoce. Pocity s nimi spojené. Nijaké či nějaké, takové či makové. V zoufalé honbě za něčím svátečním spoléháme alespoň na tyto svátky pohody a klidu. Očekávání jsou veliká: rodina má být pohromadě. A to i přesto, že je to tak nesnesitelné. Ale bývá to mnohdy to jediné, co nás donutí k našim příbuzným projevit jakýsi cit, mnohdy v podobě darování sady kosmetických produktů.

Člověk je rád, když to má za sebou a přežil to se ctí a důstojností, u které už laťku posunul ukrutně nízko. A pak je tu nový rok, kdy nic moc nebude nové, ani jinak. Ale přejeme si vzájemně, aby to tak bylo. V úporných maličkostech, které nás můžou posunout dál. V titěrných každodennostech, za které má smysl bojovat. Tak do toho.