To, co chceš, se možná nemá stát

Tereza Semotamová

Některé věci se prostě nemají stát. Přestože si je přejeme. Přestože si je představujeme v těch nejkrásnějších barvách. Jenže to, že si je dokážeme představovat, ještě neznamená, že se opravdu stanou.

Ale chápeš, proč tam nepřišel? Já tomu nerozumím...“ — „No za tím bude podle mě ještě něco jinýho.“ — „A moje vídeňská kamarádka S. říkala, že si prostě bezpodmínečně musím koupit ten chytrej telefon... Jenže to bych se už asi zbláznila. To bysme tady spolu teď seděli a já bych pořád hladila ten iphone a dívala se, jestli konečně nenapsal. Takhle nemám co hladit, ale zase mám pořád nutkání jít domů a čekat.“ - „Ale na co?“— „No až mi napíše!“ - „Myslíš na něj často?“ - „Hm.“ - „Třeba i jednou za hodinu?“ - „Pořád. Hned, jak se probudím.“ - „Fakt? Hustý.

Některé věci se prostě nemají stát. Přestože si je přejeme. Přestože si je představujeme v těch nejkrásnějších barvách. Jenže to, že si je dokážeme představovat, ještě neznamená, že se opravdu stanou. Je to asi jako když se Pohlreich v Ano, šéfe ptal lidí, proč nadále provozují zadluženou hospodu, a oni mu odpovídají udřeně a slepě:My to hrozně chtěli a strašně se snažili.

Moje vídeňská kamarádka vedla pár let převážně virtuální vztah se svalnatým mužem, kterého již nelze nazývat hochem. Několikrát se viděli i naživo a bylo to kosmické. Často udržoval při životě on ji, často ona jeho, posílali si přes média, která nepotřebují žádné telegrafní dráty, psaníčka, vylívali si srdíčka a po nějaké době se měli sejít.

Tekutý, tedy velmi křehký vztah, který udržovali na bázi směsi projekce, iluze, snílkování a vzdušných zámků a vzrušení, že někde opravdu existuje něco jako spřízněná duše, se měl dva dny před Vánoci zhmotnit v jedné linecké hospodě. Jenže on tam nedorazil. Samozřejmě ona byla zraněná a nešťastná.

Nejen toho dne, ale i celé Vánoce, a možná ani teď, na nový rok, to ještě neodeznělo. Naopak nový rok začíná tímhle šlápnutím vedle, na které neměla vliv, i kdyby chtěla. O tom, co se stane a jakým způsobem a jestli vůbec, evidentně rozhoduje někdo jiný. Nějaká hybná síla, která má vše na svědomí. Ale v jednom zásadním aspektu se od nás, obyčejných smrtelníků liší: nemá svědomí. Podle ní se prostě všechno děje, a sice tak, jak má, „how it's meant to be.

„Já někdy něco strašně chci, tlačím na to, dělám pro to všechno a ono se to pak nestane a zjistím, že to prostě jelo všechno jenom v mý hlavě a bylo to tak vykonstruovaný, že se to prostě ani stát nemohlo.“ - „On byl v baru za rohem a přes různý lidi věděl, že mě ten den potkali. A přesto tam za mnou nešel.“ — „Jako by pak spadla klec, já stála za tou mříží a říkala si: jo, nedá se nic dělat, it was not meant to be.

A pak mi ani nenapsal. Ani se neomluvil.“ - „Já si vždycky myslela, že velcí lidi řeší závažný problémy, ne takový banality jako já, třeba že chlapec v tanečních pro mě nepřišel na tango. Ale vlastně postupem času zjišťuju, že čím větší génius, tím banálnější potíže, co se osobního života týká.

Tohle neobejdeš. Co mají dělat. Jsou ztracení sami v sobě. Navíc měřítka, který uplatňujou ve svých světech bádání a sestavování nových struktur ze starých třísek, pak uplatňují i na druhý. A čím blíž jim daný člověk je, tím většího tyjátru jsou schopní.

Nejde mi o to, že co se má stát, to se stane, ale o to, že co se nemá stát, to se nestane. Těžko se pak člověk smiřuje s tím, že je to „takový jakýsi“. Stejně jako každé Vánoce čekáme na nějaký ten duchaplný rozhovor...

Já například tyhle Vánoce vedla zajímavý dialog, a sice sama se sebou při sledování pohádky Sněžný drak, kde sličný princ propadal v jedné zkoušce chrabrosti za druhou, například neskočil do rokle za svojí milou poté, co ona odvážná princezna skočila a ztvrdila tak svůj pravý cit k němu. Vznesla jsem sama sobě dotaz, zda bych do té rokle skočila já sama a upřímně doteď nevím.

Duchaplný rozhovor se často ne a ne dostavit, mnohdy je to jen skrumáž a halda procesuálních aktivit. Jenže pár dní po Vánocích mně náhle bylo jasné, že něco takového nevzniká jen tak: těžko se začnete s babičkou bavit o metafyzice při sledování koncertu Karla Gotta.

Něco, co si moc přejeme, aby se stalo, často prostě není „meant to be“. Těžko se něco takového stane zničehonic. Musí to vyvěrat z nějakého živého pramene. Z mrtvých či slabých pramenů nevznikají žádné bystřiny na paloucích, ale pouhopouhá prozatím neboli „not meant to be“.

S. je tak nervózní, že musíme jít k ní domů. Okno dokořán, wafky, co pamatují Turky, bafají naplno, S. taky bafá naplno a pomalu upíjí oblíbené pivo Zepter. Zírá do počítače a čeká, až se něco stane. Čeká, až to, co se má stát, se vyfiltruje s tím, co se nemá stát a konečně se zase něco stane.

Asi jsem od toho moc čekala. - „Hele člověk vždycky něco čeká, i když si nakáže, že to nesmí. Jinak bysme prostě vymřeli.“ - „Přinejmenším člověk čeká, že ten vůl aspoň přijde, když jsme se na tom domluvili.“ - „No to už je ale docela vysokej level...“ - „Nebo myslíš, že to blbě analyzuju?“ — „Myslím, že na tom není moc analyzovat... Já bych mu prostě napsala: Ty hajzle, pročs tam nepřišel? Vysvětli mi to. Myslela jsem si, že jsme spřízněné duše. Tohle ale soul mates přece nedělají.

Já mu psát nebudu. Ale nevymazala jsem ho, už to je ode mě hodně velkorysý!“ - „Já bych se natvrdo zeptala, proč nepřišel, třeba je za tím nějaká banalita.“ - „Přece nebudu dolízat.“ - „Víš co, třeba jen máme posunutý práh citlivosti, nudy a bídy, co já vím? S. zabafá, vyfoukne kouř a já se dívám, kam kouř mizí... A přesně tam zmizel rok 2013 se všemi svými „not meant to be“. Tak teď zase nanovo...

(A příště o nudlích značky „ja!“.)