Poslední léta si rok co rok říkám, že příště se připravím na advent i Vánoce lépe. Podobně jako když byly děti malé a advent jsme prožívali ve znamení výroby dárků a dětských vánočních slavností. Obojího se ve velké rodině užilo vskutku bohatě a bylo třeba se připravit dříve. Děti odrostly, dárky tvoří či kupují samostatně, náš doprovod už nepotřebují — ba naopak.

Soustředěné přípravě na Vánoce mi dnes brání pracovní vytížení, protože prosinec patří k vypjatému období konce roku, kdy se na mne valí veškeré povinnosti spojené se zodpovědností statutárního zástupce neziskové organizace. Tradiční tiché adventní rozjímání, kdy má člověk jistotu, že vánoční zvěst znovu přijde v plné síle, stačí se jen připravit a otevřít, narušují starosti, co bude dál. Ke konci roku si můžeme s jistotou říct, přežili jsme, ale z čeho uživíme alespoň nejnutnější zaměstnance další rok, netušíme přesto, že jsme podali potřebné projekty a žádosti o podporu.

Zodpovědnost za zaměstnance by měl mít každý zaměstnavatel. Pravda ten, kdo něco vyrábí nebo nabízí služby, dovede alespoň trochu odhadnout zisk a následně potřebu počtu zaměstnanců. Zaměstnavatel z komerční sféry to má v tomto ohledu jednodušší. Podobně na tom je státní sektor, ten má alespoň částečně jistý rozpočet.

Neziskový sektor vznikal po sametové revoluci živelně. Na vznik legislativních rámců měla podle mne vliv tehdy velmi silně prosazovaná teorie o mocné „neviditelné ruce trhu“, která vše vyřeší, stejně jako výroky o „třešničkách na dortu“. Organizace, které se ujaly služeb o potřebné, byly srovnávány s kluby zahrádkářů. Navzdory tomu se v naší zemi rozvinulo neuvěřitelné pestré neziskové pole. Občanské organizace přiblížily péči k těm, kteří se dostali na okraj společnosti, buď, že neměli dobrou pozici na startovní čáře, nebo že mají specifické potřeby. Mnohé organizace se zaměřují na prevenci patologických jevů v rodině či ve společnosti. Další organizace působí jako „hlídací pes“ demokracie a snaží se zabránit špatnému rozhodování politických představitelů.

Každý politik musí nutně vědět, že kdyby se položilo současné spektrum neziskových organizací, pak se stát zhroutí. Občanská společnost a neziskový sektor nemá ambice vytvářet konkurenční prostředí, naopak podává pomocnou ruku státu bez velkých nároků na uznání. Přesto každoroční boj o přežití ohrožuje existenci jak sociálních služeb, tak i dalších doplňkových služeb. Stát hledá cesty, jak okleštit podmínky pod záminkou profesionalizace, klade nesmyslné požadavky na vzdělání zaměstnanců a mnohé požadavky si dokonce protiřečí.

Například mateřské centrum by si mělo proto, aby bylo uznanou organizací, platit odborníka, který by činnost centra garantoval. Jeho vzdělání je předem dané (sociální, psychologické, zdravotnické nebo pedagogické), přestože služby pro rodinu, kam by měla činnost mateřských center zapadat, zatím nejsou stanoveny. Široký záběr mateřských center a jejich know-how je postaveno na svépomoci, kde nemůže být předem určeno vzdělání. A pokud by mělo být, pak by mělo vycházet z onoho specifického know-how a takové tu teprve musí vzniknout.

Zákon o dobrovolnictví vytváří nerovnost mezi dobrovolníky. Nedává mi například šanci být uznaným dobrovolníkem v organizaci, ve které jsem členem. Proč by organizace, které jsou postavené na členství, nemohly mít dobrovolníky z vlastních řad? Navíc, když se při udělování některých grantů rozhoduje podle počtu členů.

Tento problém se týká například takových organizací jako je Junák, o mateřských centrech, která jsou mi vlastní, nemluvě. Přitom tyto organizace jsou postaveny z velké části na dobrovolné práci, přesto takovou dobrovolnou práci naše legislativa naprosto nelogicky staví „mimo zákon“, nikdo však neumí vysvětlit, v čem se odlišuje.

Obdobná nerovnost vznikla při nastavení podmínek pro možnost čerpání z Evropských fondů na nastartování sociálního podnikání. A právě sociální podnikání by mohlo dát šanci udržitelnosti mnohých neziskových organizací. Současné výzvy Evropského sociálního fondu jsou v naší zemi omezeny v oblasti neziskových organizací pouze na obecně prospěšné společnosti, běžná občanská sdružení jsou z čerpání vyloučena. Důvody jsou celkem logické, obecně prospěšné společnosti mají legislativní omezení, která umožňují větší průhlednost. Na druhou stranu výzvy ESF by mohly být postaveny tak, aby se dalo předejít problémům, které by mohly nastat u klasických občanských sdružení. Zakládat vedle svého občanského sdružení ještě obecně prospěšnou společnost zavání Kocourkovem.

Úloha státu není nést zodpovědnost za život neziskového sektoru, ale stanovení rovných podmínek pro jeho udržitelnost bez rozdílu a zároveň takových, které nejdou proti smyslu jednotlivých organizací. Současný stav vypovídá o snaze vměšovat se do vnitřního života neziskových organizací v duchu: „koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Přičemž ten chléb státu zdaleka nepatří.