Jedna moje dávná kamarádka mi nedávno řekla, že když někam jede, nečte už cestopisy, ale beletrii, která se odehrává na místě, kam se chystá, nebo kterou napsal autor, který je odsud.

Myslím na ni poslední dobou denně, protože se mořím s přípravou románu ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužko Muzeum opuštěných tajemství pro rozhlasové vysílání. Román je neobyčejně tlustý — sedm set stran, překladatelka Rita Kindlerová z něj vybrala podstatné pasáže a já teď pročítám a upravuji text tak, aby se vešel každý díl do předepsané půlhodinové stopáže. Při této redakční úpravě se o autorském stylu dozvídám mnohem víc než při četbě románu (vloni v létě). A taky se dozvídám o Ukrajině víc než ze všech reportáží, zpráv a komentářů.

Jednou z vypravěček románu je Daryna Hoščynská, televizní redaktorka, která přijde na stopu jedné osobní historie, související s ukrajinským bojem za nezávislost v době těsně poté, co skončila 2. světová válka. S touto linií, která má mužského vypravěče, se dostáváme mezi ilegální bojovníky UPA, řekněme si to otevřeně, mezi banderovce.

Spisovatelka prostřednictvím jednotlivých postav uvádí do děje hrůzné kapitoly nedávných ukrajinských dějin — hladomor, válečné zážitky z obou světových válek, drancování sovětské i německé armády v ukrajinských vesnicích, židovské osudy. Činí tak s dovedností spisovatelky, poučené západní literaturou, v tomto smyslu román vlastně dost připomíná třeba Styronovu Sofiinu volbu — historické pozadí ožívá díky milostnému příběhu s velmi odvážnými sexuálními scénami, které bych si dovedla i odpustit (nebo by jich pro můj vkus mohlo být i méně a méně detailních).