Obří dramatická freska Poslední chvíle lidstva rakouského spisovatele, dramatika, kritika a básníka Karla Krause je vyhraněně antimilitaristickým dílem rozkrývajícím v souvislosti s první světovou válkou podstatu válečného běsnění, mediálních manipulací, zájmů velkého byznysu, krvežíznivosti davu vyburcovaného nacionalistickou propagandou apod. To všechno se také v inscenaci Pražského komorního divadla v Divadle Komedie objeví. Tak trochu ovšem jen v nepříliš spojitých fragmentech a ve fragmentech fragmentů.

Krausovo dílo je obří koláží všemožných podob války a obsahuje značné množství příběhových linek a snad ještě víc zcela samostatných situací. Některé postavy se čas od času vracejí, jiné vystoupí jednou a nadobro mizí a hra obsahuje i řadu davových scén.

Při zveřejnění dramaturgického plánu Komedie na letošní Rakouskou sezónu se bylo možné domnívat, že záměr Krausovu hru inscenovat bude opět jen tradiční českou megalomanií, v rámci níž se umění často děje jen pro pouhé „umění“ a pro nezřízené ambice tvůrců zdolat nějaký ten vrchol, skoro jedno jaký, s nejistým, ne-li dokonce smutným výsledkem. Naštěstí se nestalo. Jenže celková struktura inscenace přece jen budí dojem nedomyšlenosti.

Ač je text obřím dramatickým dílem o stovkách postav, Pražské komorní divadlo zůstalo komorním. Vystačilo si se skromným obsazením a Krausovo dílo situačně „vyzobalo“. Tvůrci ho dekonstruovali, ne-li destruovali. Vybrali si několik fragmentů, které pro ně patřily k důležitým a tematicky navzájem spřízněným, a zřetězili je do mikropříběhů, někdy jen tušených. V každé části se tak sehraje vždy jen několik situací, výstupů, proslovů.

Hraje se na scéně, kterou tvoří úzké a velmi dlouhé dřevěné molo vinoucí se od zadní zdi jeviště Divadla Komedie až přes pevná sedadla hlediště k balkónu. A na každém konci se zvedá do výše několika metrů, takže jako celek vytváří z bočního pohledu široké nepravidelné U. Inscenace má tři části, mezi nimiž diváci vždy odejdou ze sálu a jejich sezení se přemístí na další místa. Poprvé se sedí po obou stranách úzkého mola na původním jevišti, v druhé třetině jsou židle vyrovnány na něm, takže diváci sedí v jakémsi rozšířeném zástupu a napotřetí jsou usazeni na stálá místa na balkóně a hledí na dění dolů, přičemž herci se občas objevují i nahoře přímo před nimi. Někdy zcela nečekaně.

Režisérka Katharina Schmittová se ve své první části zaměřila skrze postavu Reportérky (Ivana Uhlířová) na mediální manipulace obrazu války, na umělé konstruování dojemných lidských příběhů v rámci mediálních klišé a v konečném důsledku na mediální podporu militaristických nálad a nenávisti k ne-lidskému nepříteli u veřejnosti.

Thomas Zielinski Poslední chvíle lidstva zase představil jako opulentní divoký večírek elit na válce vydělávajících, v němž bylo i skrze skvělou hudbu Vladimíra Franze možné postřehnout brechtovskou politickou divadelnost, ale také ozvuky slavného muzikálu Kabaret. Tato část byla asi stylově i tematicky nejsevřenější a kontrast vrchnosti pukající smíchy nad primitivně košilatými nebo cynickými žerty na pozadí válečného kataklyzmatu, v němž umírají miliony lidí, zatímco jim se k prasknutí plní prkenice, konta a žaludky, byl víc než výmluvný.

Německý režisér Alexander Riemenschneider svou část uchopil jako hru s divadelní iluzí, na které nejvíce upoutala pozornost práce s oponou a falešnými děkovačkami herců, u nichž publikum nakonec už vůbec nevědělo, jestli má, nebo nemá tleskat, stejně jako to nevědělo ani v samotném závěru. Herecky pak v této části zaujala svým tragikomickým monologem-dopisem milému na frontu Gabriela Míčová, zklamáním pak byly přímé a s celkem dost nekompaktní apely na pocity viny a lidství publika, přičemž z kontextu nebylo příliš zjevné, proč by diváci měli jít do sebe.

Divadlo Komedie sáhlo v rámci Posledních chvil lidstva po delší době opět k nepříliš osvědčenému receptu inscenace režírované třemi režiséry. Určitě nejsou inscenací krátkou, ale ani ne tak dlouhou, aby to ospravedlňovalo nutnost hned tří režisérů. Dopadlo to nakonec podobně jako někdejší Jelinekové Sportovní hra ve stejném divadle. I když tentokrát byli režiséři v mnohém suverénnější.

Potíží je, že úroveň jednotlivých částí je rozkolísaná a každá působí spíš dojmem cvičení stylu nezávislého na ostatních. Jednotlivé části spolu příliš nekomunikují, stejně jako spolu nejspíš nekomunikovali jejich režiséři. Namísto sjednoceného tvaru s jasným tématem a razancí tak máme možnost sledovat tři časem úzce vymezené hříčky s fragmenty, které, i kdyby chtěly, se k ničemu nemohou rozmáchnout, a zůstávají spíš na povrchu jevů. Nemluvě ani o absurdně dlouhých přestávkách mezi nimi, z nichž ta druhá je skoro stejně dlouhá jako následující poslední část inscenace, a přemisťování publika, které nenese už vůbec žádný význam. Tedy kromě toho, že to je takové „avantgardní“.

V neposlední řadě, i přestože jde jistě o protiválečné angažované divadlo, což osobně považuji, obzvláště v době všemožných humanitárních intervencí a „spravedlivých“ válek s terorismem, za velmi záslužné, není se možné zbavit dojmu, že se zde bojuje s něčím, co už je dávno vybojováno, protože dnešní situace se od té z Krausovy doby v lecčems liší.

Je to jako když je armáda intenzivně vyzbrojována na války minulé. Aniž by si všimla, že doba, technika i způsoby zabíjení v lecčems pokročily. Stejně jako způsoby manipulace. Ale komplexněji zpracovat podobná témata skrze letitý Krausův text a tři z něho vyseknuté krátké fragmenty je spíš nemožné. Inscenace tak zčásti zůstává v poloze standardního opatrného divadla vyzývajícího všeobecné humanisty k všeobecné humanitě, pacifisty k pacifismu a přemýšlivé diváky, jimiž Divadlo Komedie disponuje, k přemýšlení.