Nové plzeňské divadlo ani jako divadlo nevypadá, můj přítel plzeňský malíř říká, že to je chyba a že to v něm vzbuzuje podezření, protože v takové budově může být cokoli, když bude divadlo shledáno nežádoucím. Namítám, že dnes už divadelní budova není manifestací národní svébytnosti a kulturní mohoucnosti, jakož ani ušlechtilosti nejvýše postavených občanů města.

Nato malíř podotýká, že to jistě ne a taky není třeba, aby v divadle byly lóže a balkóny a místa na nejvyšší galerii, bidýlko, pro nemajetné studenty (i když, kam si tedy mají nemajetní studenti koupit laciný lístek?). Že by však od městského divadla očekával cosi antického, něco, co by manifestovalo polis. Ale to už jsme uvnitř a hledáme pokladnu. Ta není v obvyklém okénku, jak jsme zvyklí ze všech divadel, ba i z tradičních biografů, nýbrž je to taková recepce vlevo od vchodu a za pultem slečna s počítačem.

Jak řečeno, nové plzeňské divadlo nemá balkóny ani lóže, je to jednolitý prostor zvedající se od jeviště směrem ke vstupu. Do spodních řad se schází po schodech nestejné výšky, což diváky mate a působí jim to nejistotu. Z prvních řad není vidět na titulkovací zařízení, jak jsme si ověřili na mezinárodním festivalu Divadlo před měsícem.

Interiér divadla působí střídmě, černá sedadla jsou pohodlná, je tu dobrá akustika. Horší je to s viditelností, poslední řady jsou hodně daleko od jeviště a postavy herců jsou odtud mrňavé a postrádají už detaily gesta a obzvlášť mimiky. Chce to chodit do divadla s kukátkem.

Jsme na premiéře divadelní dramatizace Ameriky (nebo též Nezvěstného) Franze Kafky. Režisérem je nedávno angažovaný David Šiktanc, který píše v programu, že inscenaci chce věnovat 25. výročí Sametové revoluce. Jeho scénograf Pavel Kodeda umisťuje do věcného, civilního interiéru Nového divadla Ameriku podobně věcnou a civilní: scéna na lodi je hrána na forbíně, roztažená horizontálně od portálu k portálu, na oponě promítnuta socha Svobody ve velkém detailu.