Minulý víkend jsem strávila v jednom krajském městě, kde jsem několikrát ve svém životě bydlela. Zažila jsem tam i několikery volby.

Poprvé jsem vzala na vědomí volby a problematičnost účasti na nich za normalizace, kdy moje matka, vyloučená z KSČ (čehož nelitovala) a s Damoklovým mečem výpovědi z práce si byla vyzvednout voličský průkaz, aby nemusela volit do Národního shromáždění jistého Pavla Auersperga, který se podílel na čistkách v oblasti kultury. Odjela na přehlídku pěveckých sborů do Jihlavy a tam ten průkaz zahodila.

Já jsem byla u voleb poprvé v tom městě, když už jsem měla tři děti a bydleli jsme v paneláku v bytě, do něhož naše rodina vložila značné úsilí (byl to takzvaný byt na úpravu), který ale nebyl naším vlastnictvím. Donedávna v něm bydlel můj bratr, který pak dostal jako zaměstnanec státních statků podnikové bydlení na venkově. Ještě než se odstěhoval jsem se do toho bytu s dětmi přihlásila, z předchozího bydliště jsem měla po rozvodu výpověď a tohle bylo řešení. Zůstala jsem tam bydlet, však jsem byt pomáhala budovat.

Nebylo to žádné nóbl bydlení, 3. kategorie a záchod na chodbě, ale to nebránilo sousedům zprava i zleva chodby nás neustále udávat na byťák, že jsme tam neoprávněně. Protože jsem se musela neustále dostavovat k nějakým vysvětlením, kde mi vyhrožovali vystěhováním, neodvážila jsem se k volbám nejít, ale nepamatuji se, kdo byl napsaný na kandidátce (pravděpodobně ti, co nás tak pilně denuncovali), bylo mi to jedno.

Celé volby mi byly jedno, ale pocit ze své účasti jsem měla hnusný, nutno říci. Záviděla jsem své kamarádce Olze, která díky tomu, že se narodila svým rodičům v Sovětském svazu, měla občanství této země a s chutí odpovídala na volební výzvy, že nejen že nemusí, ale přímo nesmí volit v Československu. Měly jsme z toho srandu, zejména, když nás chytila veřejná bezpečnost při špatném parkování a při pohledu na její pas občana SSSR ihned změnila názor na náš dopravní přestupek a pokutu odvolala.

Po roce 1989 se to spořádané krajské město pod primátorstvím pravicových mužů utěšeně rozvíjelo, jeho historizující činžáky z 19. století, o nichž jsem byla dříve přesvědčená, že o své ozdoby přijdou, protože do nich nikdo nebude chtít tolik investovat, získaly zpátky svou měšťanskou podobu, leccos se zlepšilo, navenek určitě.

Nechci to město jmenovat, takže nemůžu ani říct, že tam dokonce postavili nové divadlo. Samý úspěch, akorát že město, kde jsme měli po léta vyzkoumané stezky a drobná tajemství skryté urbánnosti, tou úpravností pozbylo tajemství. V jednom rozhovoru pro Salón Práva to vyslovil režisér J. A. Pitínský, který řekl, že během hostování ve zdejším loutkovém divadle chodí rád na procházky po periférii, ale centrum mu připadá tupé a odpudivé tím bujícím maloměšťáctvím.

Něco na tom je, ale na druhou stranu — tak jako dřív to stejně nemohlo zůstat, holt si budeme muset hledat svá tajemství na perifériích, z té ostatně i režisér Pitínský vzešel, možná se jeho čas naplnil a má se tam zase vrátit. A my s naší láskou k tajemství a tajemným zákoutím též.

Minulý týden jsem v tom městě opět strávila pár dní a během svých cest zaregistrovala všechny předvolební plakáty a reklamní prvky. Mám z toho jeden základní pocit — na každém z těch kandidujících uskupení figuruje některý z bývalých primátorů a starostů městských částí, každý ten bývalý starosta má ovšem vlastní partu (partaj jen dva, ten za ODS a za TOP 09), všichni jsou pravice, všichni se pyšní předchozími úspěchy a rozvojem města, ale nepostupují společně, jako by ani toho jimi tak vychvalovaného úspěchu společně nedosáhli.

Je to samozřejmě tím, že všichni byli postupně v politice za ODS, a ta je teď na kolenou, dokonce i ti, kteří se k ní v tom městě hlásí, na svém plakátě říkají, že ONI jsou jiní než zbytek strany. Je to truchlivá zpráva o naprosté vyprázdněnosti politiky, která už nemá kromě vylepšování fasád co nabídnout a ještě se za své vrcholné představitele stydí.

Napadlo mě při tom, jaký je také mezi naší pravicí a levicí rozdíl: pravicové strany se stále rozpadají a přeskupují, jejich představitelé se navzájem od sebe distancují, všelijak se to štěpí až zaniká (a týká se to bohužel i našich zelených).

Sociální demokracie (do poměrů v KSČM vůbec nevidím) se pořád vláčí se svými vnitřními spory, hlásí se k nim, je médii nucena je komentovat i dementovat. Pokud se to jakž takž daří, je ve výsledku ta strana vlastně důvěryhodnější, tou vytrvalostí spolehlivá. Na druhou stranu je to však pro veřejnost otravné, síly mířící různými směry se nesčítají, ba naopak, a volič nemá jistotu, že se stane skutečně to, pro co dal svůj hlas.

Co ale nemá žádná jiná strana je Andrej Babiš, který stojí v bílé košili jako duch za každým ze svých kandidátů. Za mládí mých rodičů se tomu říkalo kult osobnosti a jejich rodná strana, jež je vyloučila, to na jednom ze svých sjezdů slavně odsoudila. A dnes se zdá, že kult osobnosti přestal vadit, ba naopak. Už zase máme sklon věřit, že jeden člověk všechno vyřeší. Spásonosný osel, už se věří oslovi, jen když nás ten osel hlučně osloví, zpívají Voskovec s Werichem v písni Civilizace.