Minulý víkend jsem strávila v jednom krajském městě, kde jsem několikrát ve svém životě bydlela. Zažila jsem tam i několikery volby.

Poprvé jsem vzala na vědomí volby a problematičnost účasti na nich za normalizace, kdy moje matka, vyloučená z KSČ (čehož nelitovala) a s Damoklovým mečem výpovědi z práce si byla vyzvednout voličský průkaz, aby nemusela volit do Národního shromáždění jistého Pavla Auersperga, který se podílel na čistkách v oblasti kultury. Odjela na přehlídku pěveckých sborů do Jihlavy a tam ten průkaz zahodila.

Já jsem byla u voleb poprvé v tom městě, když už jsem měla tři děti a bydleli jsme v paneláku v bytě, do něhož naše rodina vložila značné úsilí (byl to takzvaný byt na úpravu), který ale nebyl naším vlastnictvím. Donedávna v něm bydlel můj bratr, který pak dostal jako zaměstnanec státních statků podnikové bydlení na venkově. Ještě než se odstěhoval jsem se do toho bytu s dětmi přihlásila, z předchozího bydliště jsem měla po rozvodu výpověď a tohle bylo řešení. Zůstala jsem tam bydlet, však jsem byt pomáhala budovat.

Nebylo to žádné nóbl bydlení, 3. kategorie a záchod na chodbě, ale to nebránilo sousedům zprava i zleva chodby nás neustále udávat na byťák, že jsme tam neoprávněně. Protože jsem se musela neustále dostavovat k nějakým vysvětlením, kde mi vyhrožovali vystěhováním, neodvážila jsem se k volbám nejít, ale nepamatuji se, kdo byl napsaný na kandidátce (pravděpodobně ti, co nás tak pilně denuncovali), bylo mi to jedno.