Úvodem

George Bernard Shaw, když uvažoval o současném dramatu (tedy o dramatu pro dobu, v níž žil), kladl na ně metr, jímž poměřoval, jestli by hra měla co říci jeho obdivovanému staršímu příteli Willimu Morrisovi.

(William Morris (1834—1896) byl anglický textilní výtvarník, umělec, spisovatel a libertariánský socialista spjatý s Bratrstvem prerafaelitů a s hnutím Arts and Crafts. Společně s umělcem Edwardem Burne-Jonesem a básníkem Dantem Gabrielem Rosettim založil návrhářskou společnost, jejíž produkce hluboce ovlivnila výzdobu obydlí i kostelů v Anglii počátku 20. století; oživila také tradiční metody výroby a zpracování textilu. Coby autor a ilustrátor se zájmem o středověké umění a literaturu stál u počátků žánru fantasy a měl přímý vliv na pozdější autory včetně J. R. R. Tolkiena. Zasazoval se také o památkovou péči. Jeho názory a tvorba byly často v opozici vůči industrialismu, a to i přes socialistickou a marxistickou orientaci v jeho zralém věku — cituji z Wikipedie.)

Shaw tím chtěl říci, že má smysl psát hry pro inteligentní, citlivé lidi, kteří přemýšlejí o stavu světa a v divadle hledají jeho vyjádření, jsou však také odhodláni s ním něco dělat, pracovat na jeho zlepšení. Bernard Shaw přemýšlel o angažovaném umění (jak tomu říkáme dnes).

Já přikládám na inscenace současných her poněkud skromnější metr — ptám se, jestli by působily na mou dceru. Ta má do Williama Morrise daleko, žije poblíž Aše, má dvě děti a poměrně namáhavé zaměstnání, při němž je ve styku s mnoha nejrůznějšími lidmi. Když o nich vypráví, je mi jasné, že mnozí jsou všelijak praštění a někteří prostě hloupí a chápu, že je velice náročné a zodpovědné pochopit jejich přání a náležitě jim vyhovět.

Moje dcera nepracuje na žádném odboru sociálních věcí nebo v psychologické poradně, nýbrž prodává v železářství. Byla ovšem vychovaná v prostředí kulturních institucí, zejména divadla, z vlastního rozhodnutí se však v životě orientovala jinak.

Je to citlivá bytost schopná vnímat umělecké sdělení, a protože je to pro ni poměrně vzácný zážitek, prožívá ho intenzivně. A já se vždycky, když mi nějaké divadelní nebo výtvarné nebo hudební dílo připadá umělecky nedostatečné, příliš jednoduché nebo přímočaré, ptám, jak by působilo na moji dceru.

A nyní stať

Konečně jsme se — alespoň v Praze — dopracovali toho, že se divadlo hraje na nejrůznějších, původně k divadlu neurčených místech. Scénograf a performer Tomáš Žižka ostatně říká, že se prostě musíme ohlížet po publiku, musíme pro své divadelní kusy otevírat dveře míst, kde lidé jsou, a ne jen čekat, že lidé přijdou tam, kde tradičně divadlo bývá, protože někteří tam prostě nikdy nepřijdou. To se může uskutečnit třeba jako pouliční divadlo, které se hraje prostě tam, kudy lidé chodí, aby se s ním museli potkat, ale divadlo pro kolemjdoucí těžko může sdělit něco společensky závažnějšího, nemá na to dost času a klidu.

Ovšem divadlo v industriálních a sakrálních prostorách, v místech, jejichž původní účel se vyčerpal a zbylo po něm zvláštní prostorové uspořádání, může mít větší naléhavost a silnější sdělení, než divadlo hrané v divadelních budovách. A nemám na mysli atrakce, jako třeba když se Shakespeare hraje na Pražském hradě, to prostředí je jenom kulisa, která nemá s významem jeho her nic společného, nezahrnuji do této úvahy ani hraní v parku krumlovského zámku s otáčivým hledištěm, protože to jsou jen romantické kulisy.

Patří sem ale hraní na nákladovém nádraží na Žižkově a také interaktivní společenská hra Proti pokroku, proti demokracii, proti lásce, kterou uvedlo Divadlo Letí v galerii moderního umění DOX v Holešovicích (Praha). V galerii momentálně není žádná výstava, takže pro hru byl k dispozici celý ohromně členitý prostor, vzniklý z bývalé strojírenské továrny a jejích administrativních částí.

Inscenace je soustavou víceméně hororových krátkých výstupů, mezi kterými se diváci pohybují manipulováni průvodci v maskách, kteří je velmi odpudivým, vlezlým a gramaticky strnulým způsobem doprovázejí či posílají, kam je třeba.

(Oslovují je „kuřátka“ a věty zjednodušují na adjektivní podstatná jména — spokojenost, nádhernost, vyděšenost, žíznivost, hladovost, vyčuranost, osvěženost apod.) Diváci jsou rozřazováni do skupin na základě jakéhosi testu v programu, (člověk časem přijde na to, že v kvízových otázkách se skrývají motivy jednotlivých skečů).

Stále se nám vnucuje, že nám je při té hře dobře, ale není, je to všechno protivné, člověk docela rád a s úlevou usedne na židli v některé z místností galerie, kam je průvodci doveden, a sleduje hru. Ta je ovšem vždycky nepříjemná, pokaždé nějak surově rozvádí běžnou situaci naší každodennosti. Na mě nejvíc zapůsobila sekvence, kdy se dva postarší maloměšťáci dívají na televizi (vzpomeneme si na film Knoflíkáři), muž přepíná, až se mu obraz zadrhne na vytřeštěné tvářičce hladového afrického dítěte.

Muž celkem věcně vymění baterky v ovladači, pak i zavolá servis, ale zatím co to dělá, malý černý kluk se usadí před televizí, živý. Žena ho krmí bramborovými lupínky jako nějaké zvíře a dítě se usmívá a je moc hezké, jenže nelze se ho zbavit a manželé nevědí, co s ním. Končí to tím, že žena přinese černý plastový pytel na odpadky a pobízí muže, aby kluka do něj nacpal a odnesl tam, kam se takové věci v pytli na odpadky nosí — když v tu chvíli kluk promluví, řekne „Jste mrtví“ a je konec.

Začátek a konec hry jsou pro všechny společné — na začátku jsme svědky situace, kdy si obyvatelé jednoho bytu a jejich návštěvník nemůžou vzpomenout, jaké číslo je po pětce, a na konci se společně díváme na strop, kde probíhá ve filmu strašlivé vraždění nemluvňat se soucitným komentářem, že to sice nikdo nedělá rád, ale tolik lidí prostě být na Zemi nemůže (Bernard Shaw by si v tu chvíli vzpomněl na svého krajana Jonathana Swifta a jeho Skromný návrh, jak zabrániti tomu, aby děti chuďasů nepřipadaly na obtíž rodičům i zemi, a jak to zaříditi, aby z nich měla veřejnost prospěch)- teprve na konci se dovtípíme, že hrozným mordýřem je tuleň a je to celé poklesle ekologický horror. Mezitím spatříme několik krutých pohádek a milostných příběhů a vyhrajeme bonus (já v podobě aseptické, nicméně krvavé pohádky hrané loutkami).

Autorem celé multihry je Katalánec Esteve Soler, překladatelů i režisérů jednotlivých scén je několik a člověk se při hře dost naběhá po různých šikmých chodbách a schodištích.

Závěr

Divadelní znalec a zkušený divák se baví — groteskním herectvím, putujícími motivy, odkazy na slavné předlohy, celým tím kabinetem kuriozit a fundusem pokleslých divadelních postupů. Fajnšmekr se  distancuje od prvoplánové apelativnosti, divák se sklony k imitování ještě chvíli cestou domů mluví v těch adjektivních podstatných jménech — spokojenost? — pochybnost. Přehnanost, nepůvodnost, plakátovost, výchovnost? Nudnost. Nadšenost, unavenost, zamyšlenost? Otřesnost.

A moje dcera, která takové skeče den co den zažívá v místě svého bydliště a uvědomuje si je jen tehdy, když je na žádost rodiny vypráví, je silně zasažena a pohnuta k přemýšlení o světě, v němž žijeme. Což by se jí, upřímně řečeno, na sebelepší inscenaci hry Bernarda Shawa asi nepřihodilo. Takže odhazuji kritickou skepsi a jenom lituji, že interaktivní společenská hra Proti pokroku, proti demokracii, proti lásce se už dál v DOXu nehraje.