Někdejší královské město Písek je dnes tak výstavné, že by v něm nikdo nezasvěcený neshledal jedinou záminku ke konání festivalu experimentálního amatérského divadla. Divadlo Fráni Šrámka je dokonale opravené, všechno funguje a jen se blyští (ale je to jen dům, bez souboru).

Městský kulturní dům je také v dokonalém stavu a disponuje hned několika sály a pouze v postranní uličce se krčící Divadlo Pod čarou tají náležitě sešlý, temný a neokázalý prostor, jaký si obvykle s divadelním experimentem v amatérském provedení spojujeme.

Šrámkův Písek se letos konal už po 53. a samozřejmě za ta dlouhá léta doznal řady proměn. Jeho nejslavnější doby jsou vždy spojeny s tendencí k divadelnímu vzdoru, s hnutími, která hledala v divadelním umění alternativu k podivné komedii obecných poměrů.

Pamětníkem toho všeho je profesor DAMU Jan Císař (a někdejším hybatelem jeho kolega ve stejné hodnosti a na téže škole Ivan Vyskočil,který však už do Písku osobně nejezdí), který se dodnes jako člen lektorského sboru do Písku dostavuje a obohacuje debaty o inscenacích svými promyšlenými teoretickými i divadelně historickými expozé.

Od doby, kdy do divadla vtrhla nové média a nejrůznější performance, se i on učí orientovat v těchto typech nedramatické divadelnosti a svou otevřeností je živoucím příkladem toho, jak v oboru nezestárnout víc, než je bezpodmínečně nutné v zápase s tělesnou schránkou.

Když tohle píšu, napadá mě, že bych ráda v Písku viděla experimentální inscenaci o stáří, ale sem jezdí se svými tématy přece jenom spíše mladí divadelníci.

Letos hodně zaznívala zpráva o tom, jak vysoké jsou nároky prostředí, v němž žijeme, jak těžko se srovnává ctižádost a příprava na uplatnění s potřebou života ve shodě s přírodou a vlastní tělesnou přirozeností. Kolik společenských překážek má kolem sebe člověk, který se cítí vřazen do společnosti, ale přečnívá z ní tím, co je v něm tuláckého, živočišného, plachého a nepřizpůsobivého.

Vidíme-li v inscenaci sumerského eposu Gilgameš titulního hrdinu, jenž má být „krásný jako Slunce a také tak dokonalý“ na invalidním vozíku s nevyléčitelným pohybovým handicapem, uvědomíme si, že proti moci přírody jsme jako lidé naprostí outsideři, že tělesně jme bezmocní a jediná naše síla je v myšlení.

Jsme tak slabí, že nás smést může cokoli a tohle vědomí by nás mělo vést k tomu, abychom se svou největší silou, rozumem, nakládali zodpovědně a pokorně, nechceme-li ztratit vše. Takto nahlédnutý Gilgameš je sice pánem světa dle starého textu, jeho pozice je ale hodně vratká.

O touze po animalitě hrálo i pražské divadlo Kámen, které je jedním (ne—li jediným) naším činoherním divadlem, které důsledně inscenuje své vlastní původní texty. Hrají dnes na své stabilní scéně v pražském Karlíně a mají úctyhodný repertoár i okruh publika, zůstávají však amatéry v tom smyslu, že každý má své civilní povolání. Režisér Petr Macháček texty píše s jasnou představou inscenace a vybírá si do ní herce i hudebníky ze stabilního i příležitostně se rozšiřujícího okruhu.

V jejich nejnovější inscenaci Mamut mamut se skupina posedlých jedinců v jakési kanceláři (posedlých úklidem, výpočty, talismany, magickými praktikami) baví o tom, jak ulovit mytologického tvora a sníst jeho srdce. Nezávisle na tom se do jejich prostoru neustále posouvá osamělá ženská bytost s kárkou naloženou harampádím, z něhož jim posléze navrhne postavit chrám. A ještě k tomu, také nezávisle, sedí na jevišti hudební trio a v určitých momentech hry spustí hudbu.

Blbý život, který nevede odnikud nikam, ozařuje jednomu podivný talisman ve tvaru X, jinému vzpomínka na párek na Masarykově nádraží — ovšem pozor, ten párek byl z lumíka. Párek z lumíka a ulovit mamuta a rozsápat a sníst jeho srdce! Za zimního slunovratu. A všechno to přesně vypočítat a eliminovat veškeré možné chyby. A zbavit se té ženské venku, co tam stojí s kárkou naloženou krámy, prodává žáby a chrousty a nabízí, že postaví chrám! Všechno čistě utřít.

Jeden z těch kultivovaných a civilizovaných lidí, v černém obleku a s bílou košilí, mluví s cizím přízvukem (vskutku, herec je cizinec), a typicky české nespisovné koncovky přídavných i podstatných jmen (s velikejma mamutama) tak znějí obzvlášť uboze. Divadlo ukazuje, jaké má nástroje k tomu, aby vyjádřilo, co se těžko pojmenovává — nemocí postižené tělo, nedokonalou řeč, hudbu a zpěv v celé jejich kráse i vlezlé odpudivosti. Nedostatek komunikace vyjádřený nadbytkem slov. Vlastní úzkost za proklamacemi o svobodě.

Jeden z účastníků festivalu řekl při závěrečné diskusi, že divadla na Šrámkově Písku, zejména ta studentská, zpracovávají témata, která v profesionálním divadle člověk nepotká. Není divu, nejcitlivější otázky člověka napadají až tehdy, když vstoupí do dialogu, teprve tehdy pozná, nač se jeho lidská existence táže zrovna v tuhle chvíli, a může se od partnera dočkat odpovědi.

Nevadí, že ta odpověď často není správná, na správnosti tolik nesejde. Jde o ten dialog a ten je jako bytostná potřeba lidstva zakotven v divadle. Bytostný existenciální dialog je tím nejvyšším důvodem, proč dělat divadlo, v konzumní a komerční sféře je však většinou předstíraný. Anebo přehlušený vnějšími ohledy, tak, jako ta hudba v divadle Kámen přehluší herce s cizím přízvukem zrovna vždycky, když mu slova tryskají z největší hloubky. Nejlepší inscenace Šrámkova Písku budou k vidění na počátku srpna na Jiráskově Hronově.