Divadlo hysterie a chaosu

Roman Sikora

Poslední část projektu Perverze v Čechách brněnského Divadla Husa na provázku nese název České moře. Jde o zběsilou koláž z textů dramatika a režiséra Davida Drábka a jde o projekt v mnohém pozoruhodný.

Režisér a současný umělecký šéf brněnského Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek si už léta libuje v rozměrných, několikadílných divadelních projektech. Už za jeho šéfování v hradeckém Klicperově divadle to byly třeba Noci antilop nebo Čechov Čechům, v Huse na provázku pak Sto roků kobry, sled dramatizací nejslavnějších románů ruského spisovatele 19. století Fjodora Michajloviče Dostojevského.

Třetím dílem České moře nedávno zakončil projekt nejnovější, Perverze v Čechách, snažící se postihnout specifičnost a moderní dějiny českého národa a pochopit, v čem spočívají hlavní problémy stavu, v němž se Česká republika momentálně nalézá. Je to jistě záměr ambiciózní. Vše se ale zdaleka nedaří, jak by mělo. Co je však možné třeba o posledním dílu České moře, koláži nebo revue z her dramatika a režiséra Davida Drábka, zabývající se už ryze naší současností, říci, je, že jde o tvar v mnohém netradiční, v lecčems provokativní a chvílemi obtížně snesitelný. Ale podivně znepokojující.

Osobně se musím přiznat, že jsem na rozpacích. Na jednu stranu by se chtělo říci: slátanina. Inscenace budí svou strukturou dojem naprosté přehlcenosti vším. Masa herců se neustále téměř chaoticky pohybuje po scéně zahlcené všemožným harampádím. Hlasitá hudba buší do publika jako do bicí soupravy. Herci každou chvíli hystericky ječí, subrety vyjí, Vašek Ceckář atakuje primitivním popem, aby po všem tom kraválu, když se začne mluvit normálně a bez mikrofonu, nebylo hercům chvíli vůbec rozumět, protože uším prostě trvá, než si na změnu intenzity zvuku zvyknou. První slova nebo věty z dialogu jsou pak téměř nedešifrovatelné. Celé to budí dojem, jakoby Morávek shromáždil všemožné motivy, témata a fragmenty Drábkových her a dalšího literárního a zvukového materiálu a zhňácal to všechno bez ladu a skladu do obrovské sněhové koule. Nebo ještě lépe, jako ten malý chlapec v jednom normalizačním seriálu, který chtěl udělat radost učitelce a obdaroval ji strakatým mýdlem zhotoveným ovšem z drobných zbytků mýdel starých.

Inscenací se vine několik linií, které se všemožně prostupují. Tou základní je pak příběh Vendelína (Petr Jeništa), slavného televizního moderátora, který se svou kariérou jednoho dne praští a jde raději dělat revizora do městské hromadné dopravy, kde se stane jednou z obětí únosu a pumového atentátu na tramvaj. Ale hovořit o příběhu je přece jen trochu přepjaté. Jsou to spíš fragmenty, které se propojují spíš zcela volně a neustále jsou narušovány dalšími akcemi. Pěveckými vstupy, balábile postav v plavkách a s nafukovacími plovacími koly všemožných tvarů, výkřiky nespokojenců z publika, žonglérskými výstupy tajemného Pierota, který se objevuje už v předchozím Cirkusu Havel. Pozastavení a zklidnění se dočkáme jen ve chvílích, kdy jsou postavy připuštěny k nějakému tomu běžnému dialogu, nebo se Morávek rozhodne pronést nějaké to poselství. Třeba o naději. Třeba ústy některého z českých intelektuálů přizvaného k diskusím na téma české vize a směřování české společnosti, které Husa na provázku v poslední dobou v rámci Kabinetu Havel pořádala.

Jako bychom byli přítomní pozdnímu manifestu postmoderny. Jevišti jakoby dominovala naprostá režisérská svévole. Možné je všechno. Všechno je možné pomíchat, jakýkoli řád zpochybnit. Třeba neustálým převlékáním herců do stále bizarnějších kostýmů. Nakonec pak může klidně přijít i Michael Jackson a přijet trabant s obrovskou nástavbou ve tvaru labutě. A i herci se můžou v průběhu představení pohádat a pozurážet a pokřikovat na sebe, že se na tuhle šaškárnu můžou vykašlat. Ale to je už od Morávka vtip přece jen trochu omšelý, protože nadužívaný.

Přesto jakoby ten zmatek měl svůj řád. Inscenace funguje jako monstrózní stroječek na chaos. Ten chaos jakoby byl stylotvorný a tematizovaný. Jakoby i skrze tento tvar prosvítala nepřehlednost a zmatenost současné české společnosti. Postavy se motají v ideovém bezvládí jako kybernetické myšky. Inscenace působí jako výplod neurotika. Jako hysterické, ukřičené divadlo napodobující bezduchý svatovítský tanec současné české reality zahlcené konzumním řevem. Ztišované jen ve chvílích, kdy jde konečně o něco přehlednějšího a nejspíš i smysluplnějšího. Jako třeba o lásku. Nebo o snahu pojmenovat, proč je na tom česká společnost tak mizerně a jak by to mohlo být jiné. A to vše rámováno věhlasnou bezvýchodnou písní z hrany šílenství Muchomůrky bílé od Plastic People.

Je to zvláštní podívaná na Morávkovo pojetí národního psychopatismu skrze Davida Drábka. Objevují se samozřejmě také nějaké ty, zdálo by se, Morávkovy obsese, s nimiž se bylo možné setkat už v Cirkusu Havel. Třeba motiv mladých lidí, kteří se kolem roku 2000 po vzoru Jana Palacha upalovali na protest proti současnému stavu věcí a někdy dokonce i na stejném místě jako Palach. A z kterých média, stejně jako kdysi z Jana Palacha, udělala blázny řešící si tímto gestem vesměs své osobní problémy nebo soukromé nedostatečnosti. Třeba neúspěch, který se přece neodpouští. Je to asi poprvé, co dostali tito lidé, jež se do současných oficiálních pohádek o české společnosti, která si „nikdy nežila lépe“ (Klaus), tak podivně nehodí, konečně svůj prostor na po léta apolitických českých jevištích. A světe div se, nikdo se jim neposmívá. Ale chápe jejich gesto jako zásadní a legitimní projev vzdoru.

Obraz české společnosti, který Morávek v Českém moři vytváří, je neradostný. A ostře výsměšný. Po zásluze. Problém ovšem nastává ve chvílích, kdy se objevují náznaky, jak z toho marasmu ven. Pak nastupuje asi největší slabina inscenace. Neboť nastupuje moralistická fráze, jak ji známe od bezpočtu českých intelektuálů. Inu, společnost by byla lepší, kdyby byla mravnější, říkají. Mravnost je ale klacek dost prapodivný. Stejně jako požadavek větší občanské angažovanosti. Nebo, jak se v inscenaci deklaruje, nutnosti Změny. Jsou to totiž obvyklé abstraktně vágní formulace, jimiž jsme krmeni už léta. A k ničemu, zdá se, příliš nevedou. O to jsou však ty floskule oblíbenější. A zastírají především jednu věc, že v současném nemravném systému si může dovolit být mravný jen dobře zabezpečený intelektuál, který celé dny nedělá nic jiného, než přemýšlí — třeba o mravnosti. Že občansky angažovaný může být stěží člověk, který pracuje od rána do večera.

Jistě, nemáme vlastně nic jiného, čím bychom mohli čelit chrapounství politicko-ekonomických elit, než mravnost a občanskou angažovanost, ale mělo by se taky přemýšlet o tom, že nedostatek těchto kvalit je nejspíš ukryt v podstatě systému, který se vlastně žádný z oněch moralistů netroufá napadnout, aby nebyl náhodou obviněn z komunismu, že je ukryt v podstatě kapitalismu, čím víc deregulovanějšího a globálnějšího, tím divočejšího a bezohlednějšího. A který principiálně stojí proti demokracii a nikoli ji doplňuje. Tento rozměr ovšem Morávkova inscenace ve svých závěrech postrádá. Je jen všeobecnou výzvou ke změně. Ale zapláťpánbů aspoň za to.

David Drábek: České moře. Režie Vladimír Morávek, dramaturgie Josef Kovalčuk, hudba Zdeněk Král, scéna Martin Ondruš, kostýmy Eva Morávková, hrají Petre Jeništa, Martina Krátká, Milan Holenda, Vladimír Hauser, Ivana Hloužková, Robert Mikluš a další. Premiéra 7. listopadu 2009 v Divadle Husa na provázku Brno.

    Diskuse (0 příspěvků)