Chtěla bych se ještě vrátit k umění a jeho právu na peníze z veřejného rozpočtu. K tomu, jestli je v pořádku, aby umělec dostal peníze a mohl si s nimi dělat, co chce.

Přemýšlím o tom vlastně celý život a poslední dobou trochu víc na základě diskusního příspěvku pod textem pana Šimsy, věnovaným kritickému umění, respektive ještě kauze Činoherní studio v Ústí nad Labem.

Především bych chtěla říct, že umělec, stejně jako učitel, kněz nebo lékař, může mít jakékoli politické přesvědčení. Pokud nezblbne službou totalitní ideologii, nebrání mu to nikterak v umělecké tvorbě. Světonázor nebo politické přesvědčení má vliv spíš na volbu témat a inspiračních zdrojů než na vyznění uměleckého díla. Taková ta autentičnost umělecké výpovědi je záležitostí až 20. století a koneckonců je také sama sobě povětšinou tématem.

Další důležitá věc je, že skvělí umělci se svým chlebodárcům vymykali vždycky — a skvělí chlebodárci s tím dovedli počítat, už prostě z toho důvodu, že umění nepovažovali za službu sobě, ale — s odpuštěním — lidstvu. Komunistické přesvědčení Vanessy Redgraveové nemá žádný vliv na film Zvětšenina, například. A podivuhodná přitažlivost osoby Vladimira Putina pro Gérarda Depardieua nemá účinek na jeho herectví ve francouzských filmech. Gabriel García Marquez měl skutečně rád Fidela Castra — a při četbě jeho knížek nám to vůbec nepřekáží.

Umění, na rozdíl od policie nebo technických služeb, nedostává obsahové zadání, a ostatně ani profese, kde je to zadání nutné, například profese právnická, pedagogická nebo lékařská, nemůžou vystačit jen s prvoplánovým vyplňováním formálních rámců.

Tvůrčí přístup je prostě nutný a umění je tu od toho, aby v nás kreativní schopnosti upevňovalo a rozvíjelo. A chybu pochopitelně může udělat každý — i ten, kdo příliš rigidně trvá na liteře (zákona, léčby, vyučování) jako ten, kdo ji příliš svévolně ohýbá. Ale přece víme, že svévolný ohýbač jakékoli litery je jen opačný extrém oblouku, na jehož druhém konci je úzkostlivý suchar: oba se můžou dopustit fatální chyby.

Často se poslední dobou vracím k tomu, nač jsem myslela na konci roku 1989 a těch pár následujících zimních měsíců po tom. Naposledy, když jsem si ještě dnes večer prohlížela kandidátní lístky pro volby do Evropského parlamentu. Těch politických uskupení a jejich názvů! A v čele některých, která se jistě nikam nedostanou, nacházím jména, do nichž bych nikdy neřekla, že budou ztrácet čas s tak zbytečnou kandidaturou. A těch jmen, putujících po všech možných kandidátkách, mnohdy svou ideologií protichůdných těm, na nichž kandidáti byli při některých z minulých voleb.

Vzpomínám si přitom, jak jsem si pročítala kandidátní listiny k tehdejším prvním svobodným volbám a nemohla jsem i vybrat, tolik stran a hnutí a lidí v nich mi bylo sympatických. Ale taky si pamatuju, jak jsem v té době ze všeho nejvíc odsuzovala lidi, kteří vstoupili do KSČ v 80. letech, říkala jsem si, že tehdy už přece všichni věděli, o co jde a co je ta partaj zač, bylo mi protivné to pragmatické myšlení na nomenklaturu a budoucí kariéru, a že by kdokoli do takové strany vstupoval z přesvědčení jsem úplně vylučovala.

Souhlasila jsem s tím, že dosavadní členové KSČ mají odejít z vedoucích funkcí a nijak jsem neřešila, jestli ti, co přijdou po nich, budou profesionálně lepší nebo aspoň stejní. Byl to princip a ve mně vyvřely staré křivdy a nespravedlnosti na mně spáchané a cítila jsem trochu i chuť pomsty.

Byla jsem antikomunistka až na půdu, plně jsem schvalovala lustrační zákon a volila menší pravicové strany. Udělala jsem všechny chyby, které průměrný český maloměšťák udělal, a to jsem se ani za maloměšťáka nepovažovala — tím hůř pro mě. Několik let jsem žila s pohledem otočeným dozadu a vůbec mi to nepřipadalo divné, ani jsem to neregistrovala.

Trvalo to nejméně čtyři roky, než skulinou, kterou ke mně začalo pronikat zase normální vidění,jsem zahlédla zacházení nového režimu s ženami, s životním prostředím a s kulturou. A také to, jací burani (bez ohledu na jejich akademické tituly) zasedli ve funkcích ministrů a vysoce postavených politiků. Tu jejich povýšenost, celkovou zbytečnost a neochotu uznávat nic jiného, než to svoje bezohledné, krátkozraké, provinciální.

↗

Činoherní studio živí město Ústí nad Labem jako fenomén a to divadlo je — nebo doposud bylo — charakteristickým rysem jeho tváře. 

Když se člověk projde po současném českém či moravském městě, vidí, že navenek vypadá mnohem lépe než třeba v 80. letech. Připomněla mi to jedna polská známá ve slezské Svídnici, (která dnes vypadá asi tak, jako naše města v 90. letech), ona vidí a vítá tu obrovskou změnu k lepšímu proti stavu na konci socialismu, zatímco já si už nevšímám opravených fasád a zajímají mě spíš zavřené obchody. I doma jsme si leccos opravili a vylepšili — jsou na to vhodné materiály i úvěry.

Tak si i konšelé města Ústí nad Labem novostavbami nákupních center, péčí o historické budovy a koneckonců i tou lanovkou na opravenou Větruši provádějí takovou jakousi celkovou rekonstrukci bytu. To je v pořádku, ale jde přece o to, jaký život se v tom uklizeném obýváku s novými okny a podlahou odehrává. A vtírá se podezření, že to má být takový život, který v něm neudělá žádný nepořádek. A tak jsem se oklikou dostala k tomu Činoheráku.

Činoherní studio a divadla či umělecké spolky toho druhu jsou tady od toho, aby měli kam chodit ti obyvatelé města, kteří do těch salónů, veřejných i privátních, ale vesměs spíš privátních, nejsou zváni. Nebo kterým se v nich nelíbí.

Úsloví, že se nekouše do ruky, která (Činoherní studio) živí, vůbec nesedí. To divadlo neživí magistrát, nikdo z jeho volených ani profesionálních zástupců není majitelem toho uměleckého tělesa. Činoherní studio živí město Ústí nad Labem jako fenomén a to divadlo je — nebo doposud bylo — charakteristickým rysem jeho tváře.

Všichni platíme ze svých daní něco, co se nám příliš nelíbí — já například všechno, co souvisí s fotbalem. Nebo s prací různých auditorských a poradenských společností. Tak proč by z veřejných peněz nemělo být placeno v krajském městě divadlo?

Ani tak nezáleží na to, jestli je umělecká tvorba zdařilá nebo ne — člověk by si měl přiznat, že taky úplně všemu nerozumí a potřebuje se sžít, zvyknout si, nechat si věc vysvětlit — z takových příběhů se dějiny umění a kritiky skládají. Herec Maryško se pere s radním?

A jak se choval herec Landovský nebo Hrzán? — a dnes se v televizi díváme na jejich Neobyčejné životy a nemáme jim jejich výstřednosti za zlé. A zrovna v televizním dokumentu o Jiřím Hrzánovi hovořil dramaturg a tehdejší ředitel Činoherního klubu Jaroslav Vostrý o tom, že Hrzánovi normalizační režim doslova zničil život. Ničit umělcům život je oblíbená zábava nafoukané moci.

Neustálý boj a spor ekologů o každý metr a strom dosvědčuje, že naše doba má tendenci umrtvovat. Přírodní pohromy, jako záplavy po přívalových deštích například, zase dosvědčují, jaké katastrofy může ta naše tendence po úklidu a spořádanosti způsobit. A podobně, jako se to děje v přírodě, děje se to i ve společnosti a v její kultuře. Podstatné je, že veřejná správa i volení představitelé mají pečovat o mnohotvárný život společnosti, ne o její úpravně vydlážděné zmrtvění.