Chtěla bych se ještě vrátit k umění a jeho právu na peníze z veřejného rozpočtu. K tomu, jestli je v pořádku, aby umělec dostal peníze a mohl si s nimi dělat, co chce.

Přemýšlím o tom vlastně celý život a poslední dobou trochu víc na základě diskusního příspěvku pod textem pana Šimsy, věnovaným kritickému umění, respektive ještě kauze Činoherní studio v Ústí nad Labem.

Především bych chtěla říct, že umělec, stejně jako učitel, kněz nebo lékař, může mít jakékoli politické přesvědčení. Pokud nezblbne službou totalitní ideologii, nebrání mu to nikterak v umělecké tvorbě. Světonázor nebo politické přesvědčení má vliv spíš na volbu témat a inspiračních zdrojů než na vyznění uměleckého díla. Taková ta autentičnost umělecké výpovědi je záležitostí až 20. století a koneckonců je také sama sobě povětšinou tématem.

Další důležitá věc je, že skvělí umělci se svým chlebodárcům vymykali vždycky — a skvělí chlebodárci s tím dovedli počítat, už prostě z toho důvodu, že umění nepovažovali za službu sobě, ale — s odpuštěním — lidstvu. Komunistické přesvědčení Vanessy Redgraveové nemá žádný vliv na film Zvětšenina, například. A podivuhodná přitažlivost osoby Vladimira Putina pro Gérarda Depardieua nemá účinek na jeho herectví ve francouzských filmech. Gabriel García Marquez měl skutečně rád Fidela Castra — a při četbě jeho knížek nám to vůbec nepřekáží.

Umění, na rozdíl od policie nebo technických služeb, nedostává obsahové zadání, a ostatně ani profese, kde je to zadání nutné, například profese právnická, pedagogická nebo lékařská, nemůžou vystačit jen s prvoplánovým vyplňováním formálních rámců.

Tvůrčí přístup je prostě nutný a umění je tu od toho, aby v nás kreativní schopnosti upevňovalo a rozvíjelo. A chybu pochopitelně může udělat každý — i ten, kdo příliš rigidně trvá na liteře (zákona, léčby, vyučování) jako ten, kdo ji příliš svévolně ohýbá. Ale přece víme, že svévolný ohýbač jakékoli litery je jen opačný extrém oblouku, na jehož druhém konci je úzkostlivý suchar: oba se můžou dopustit fatální chyby.