V roce 1996 jsem zažila na plzeňském festivalu Divadlo malý zázrak. Teatr Polski z Wroclawi sehrál v režii slavného Krystiana Lupy hru Thomase Bernarda Immanuel Kant. Ten zázrak spočíval v tom, že divadlo v zemi stejně postkomunistické jako ta naše s úspěchem hraje takový titul (u nás jsme se potáceli v divácké krizi a mudrovali o tom, že politika je zajímavější než divadlo a proto že lidé do divadla nechodí) ale také v tom, že tahle inscenace byla nastudována na Sceně na Świebodzkim, kteréžto zařízení se nachází v budově zrušeného nádraží.

No prosím, v Polsku nejen že hrají hru, jejímž titulem je jméno filozofa, ale také si ve Wroclawi nezbourali svůj Těšnov a hrají tam divadlo. V té inscenaci se Immanuel Kant plaví na zaoceánské lodi se svým papouškem do Ameriky a probíhá to tak, že plochý vůz jede po kolejích. Ty koleje ve Wroclawi mají rovnou, do Plzně si je přivezli a složitě je instalovali na jeviště. Hrozně jsem chtěla to divadlo Na Swiebodzkim vidět.

Kolem roku 2000 se občanské sdružení Johan v Plzni chopilo jedné ze dvou budov nádraží Plzeň—Jižní předměstí a začalo tam pořádat koncerty, výstavy i divadelní představení a performance. Na Jižáku se to ovšem děje za plného provozu dokonce dvojité mezinárodní trati — do Mnichova přes Domažlice a do Norimberka přes Cheb, hraní má tedy jistá omezení, do kolejiště se nesmí a musí se počítat s pravidelným hlukem.

Stejně tam ale několik divadelních kusů dopadlo výborně, například takové Mrožkovo Tango, když nemluvím o Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí René Levínského, což je hra, kdo to neví, která se přímo na nádraží odehrává.

S napětí jsem sledovala průběh jednání o památkovou ochranu Nákladového nádraží Praha—Žižkov a z toho, že se podařilo (snad!) vymanit komplex ze sféry developerských zájmů a ponechat ho veřejnému využití mám velikou radost. A ještě větší z toho, že se tam už také hraje divadlo.

Aktivity se chopilo divadlo Letí, které dodnes nemá vlastní hrací prostor, zato se soustavně angažuje v uvádění současných her domácí i zahraniční provenience. Spojilo své síly se sdružením Tygr v tísni, které se zase vyznamenalo uvedením Golema na Štvanici a vzbudilo zájem pražského publika o divadlo v netradičních prostorách. Na Nákladovém nádraží uvedli na podzim kompozici z textů, podpořených rezidenčním stipendiem, autorů bylo několik a jmenovalo se to Hra o nádraží.