V roce 1996 jsem zažila na plzeňském festivalu Divadlo malý zázrak. Teatr Polski z Wroclawi sehrál v režii slavného Krystiana Lupy hru Thomase Bernarda Immanuel Kant. Ten zázrak spočíval v tom, že divadlo v zemi stejně postkomunistické jako ta naše s úspěchem hraje takový titul (u nás jsme se potáceli v divácké krizi a mudrovali o tom, že politika je zajímavější než divadlo a proto že lidé do divadla nechodí) ale také v tom, že tahle inscenace byla nastudována na Sceně na Świebodzkim, kteréžto zařízení se nachází v budově zrušeného nádraží.

No prosím, v Polsku nejen že hrají hru, jejímž titulem je jméno filozofa, ale také si ve Wroclawi nezbourali svůj Těšnov a hrají tam divadlo. V té inscenaci se Immanuel Kant plaví na zaoceánské lodi se svým papouškem do Ameriky a probíhá to tak, že plochý vůz jede po kolejích. Ty koleje ve Wroclawi mají rovnou, do Plzně si je přivezli a složitě je instalovali na jeviště. Hrozně jsem chtěla to divadlo Na Swiebodzkim vidět.

Kolem roku 2000 se občanské sdružení Johan v Plzni chopilo jedné ze dvou budov nádraží Plzeň—Jižní předměstí a začalo tam pořádat koncerty, výstavy i divadelní představení a performance. Na Jižáku se to ovšem děje za plného provozu dokonce dvojité mezinárodní trati — do Mnichova přes Domažlice a do Norimberka přes Cheb, hraní má tedy jistá omezení, do kolejiště se nesmí a musí se počítat s pravidelným hlukem.

Stejně tam ale několik divadelních kusů dopadlo výborně, například takové Mrožkovo Tango, když nemluvím o Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí René Levínského, což je hra, kdo to neví, která se přímo na nádraží odehrává.

S napětí jsem sledovala průběh jednání o památkovou ochranu Nákladového nádraží Praha—Žižkov a z toho, že se podařilo (snad!) vymanit komplex ze sféry developerských zájmů a ponechat ho veřejnému využití mám velikou radost. A ještě větší z toho, že se tam už také hraje divadlo.

Aktivity se chopilo divadlo Letí, které dodnes nemá vlastní hrací prostor, zato se soustavně angažuje v uvádění současných her domácí i zahraniční provenience. Spojilo své síly se sdružením Tygr v tísni, které se zase vyznamenalo uvedením Golema na Štvanici a vzbudilo zájem pražského publika o divadlo v netradičních prostorách. Na Nákladovém nádraží uvedli na podzim kompozici z textů, podpořených rezidenčním stipendiem, autorů bylo několik a jmenovalo se to Hra o nádraží.

Ve čtvrtek 22. května zde měla premiéru podivuhodná hra rakouského dramatika Ödöna von Horvátha (1901-1938) Soudný den. Toto drama z roku 1936 bylo napsáno v době, kdy se už autor cítil být štvancem mezi svými spoluobčany v prostoru střední Evropy a chystal se na cestu do USA. Zemřel však v Paříži neuvěřitelnou náhodou — byl zabit padající větví při silném větru a bouřce 1. června 1938 při cestě po Champs Elysée.

Hra Soudný den se odehrává na železniční stanici, která v dialogu přítomných postav jako by popisovala setrvalý stav optimalizace železniční sítě, pokračující až dodnes: (cituji bez ohledu na osoby, které vyslovují repliky): Všechno je dezorganizovaný. A to je tím, že se v jednom kuse snižují stavy. Oni budou tak dlouho racionalizovat, až už nepojede vůbec nic. Jo racionalizace, stará známá kapitola. Oni pošlou k čertu kdekoho, i ten nejlepší lidský materiál. Jako například tady na našem nádraží.

Co myslíte, kolik tady máme personálu? Jednoho jediného člověka tady máme. … naštěstí je náš pan přednosta skutečně velmi schopný muž — vzdělaný, zdvořilý, snaživý, charakterní a vzácně svědomitý člověk. Ten se žádné práce neleká — kufry nosí, bedny zatlouká, výhybky přehazuje, lístky prodává, telegrafuje a telefonuje — všecko v jedné osobě! A ještě je za to mizerně placený.

Soudný den ale není dobová satira, osamělost přednosty stanice sice je jednou z příčin železničního neštěstí, ve hře (i v inscenaci) jde ovšem o přednostovu vinu, o ďábelské pokušení v andělské podobě Anny a o veřejné mínění, které se mění bez důkazů, iracionálně a podle jakéhosi momentálně líbivého vzorce. Přednosta Hudetz srážku zaviní, to všichni víme, protože jsme viděli, co jí předcházelo, vinu nikdy nepřizná, nepřizná ji ovšem ani dcera hostinského Anna, která ho svým sváděním vytrhla ze služby, a nikdo mu vinu nemůže dokázat.

Přednosta se vrátí z vyšetřovací vazby zpátky na stanici a domů, ale on ani Anna takhle nemůžou žít. Hra končí metafyzickou scénou pod viaduktem, na jejímž konci se přednosta Hudetz vydá spravedlnosti posledního soudu, ne pro zaviněné železniční neštěstí, ale protože zabije Annu. Mezitím ovšem musí publikum prožít několikerou změnu veřejného mínění, řadu trapných hospodských scén vyšetřování, oslavy návratu i honu na přednostu, jeho nešťastnou nemilovanou manželku i  jejího bratra drogistu.

První část inscenace se odehrává uvnitř, v odbavovací hale nákladového nádraží. Druhá pak venku, mezi rampami a kolejišti. Celý ten industriální vehikl dopravního areálu působí jako metafora konstrukce ďábelského plánu s životem jednoho člověka a jeho spoluobyvatel v obci. Prostor venku má obdivuhodnou akustiku, díky níž je slyšet a rozumět klidnému hlasu.

Hra je duši drásající, ale ne psychologická, je osudová jako antické drama. V obrovském industriálním werku stojí útlý člověk sám proti nebesům, z nichž na něj svítí měsíc a modře zářící velké O z blízké budovy telekomunikací.

Nejen přednosta, ale všechny postavy — i směšný policajt, hloupý vyšetřovatel, vulgární drbna, utahaná servírka, melancholický drogista i hlučný hospodský a primitivní řezník jsou uprostřed té železné mašiny útlé bytosti, jakkoli nadělají spoustu hluku a siláckých akcí i řečí. A přednosta Hudetz, jeho zatvrzelá nemilovaná žena i osudová svůdkyně Anna jsou scenérií přímo drceni. A na diváka z toho padá nejen tíha příběhu o nepřiznané, ale odplacené vině, ale i jaksi „tíha celého světa“.

Hraní v takovém prostředí (vedle areálu Nákladového nádraží se do daleka rozkládá i areál Olšanských hřbitovů, nad nimiž se vznáší vůně kvetoucích stromů) vyžaduje od herců jiný přístup než hra na divadle, neexistuje žádná intimita ani příslovečná veřejná samota, jako diváci jsme všeho přímo účastni, dění na stanici jako v hospodě a u viaduktu.

Soudný den Ödöna von Horvátha na Nákladovém nádraží v Praze na Žižkově je potvrzením toho, že areál byl právem zachráněn pro kulturní využití. Po pravdě řečeno, chtěla bych tu vidět i operu. A propos — to divadlo ve Wroclawi jsem nakonec po několika marných pokusech, kdy se nehrálo, navštívila. Je to komorní sál v nádražním interiéru a hráli Krvavou svatbu, odpolední představení pro školy. Žádná sláva to nebyla.

Má-li mít hraní na Nákladovém nádraží smysl, nesmí se ztratit velkolepost prostoru, který původnímu účelu dosloužil, tím, že bude konvenčně přeměněn v pohodlný hrací útulek (i když účinkujícím bych trochu víc pohodlí přála). Napadá mě, že dokážeme-li si uvědomit existenci a význam takových vysloužilých prostorů, jako je třeba nákladové nádraží, a budeme-li schopni ho naplnit novým smyslem, možná se touto oklikou dostaneme i k naplnění jiného vysloužilého prostoru, třeba historické budovy Národního divadla.

Poznámka na závěr: Soudný den na Nákladovém nádraží bude mít ještě jednu reprízu — 1. června ve 20 hodin. V režii a dramaturgii Ivo Kristiána Kubáka a Marie Novákové hraje přednostu Tomáše Hudetze Matěj Nechvátal, jeho ženu Natálie Drabiščáková, Annu Anna Kratochvílová, Hostinského Miroslav Mejzlík a paní Leimgruberovou Anežka Rusevová. Ostatní herce a členy týmu si najděte na stránkách Nákladového nádraží Žižkov nebo divadelního spolku Tygr v tísni.