KVĚTEN

1. Dostala jsem dopis tohoto znění:

Moje milovaná paní doktorko Kriseová,

předem přáníčka dobré pohody a stálého zdraví, přijměte ode mne mnoho srdečných pozdravů a stálých vzpomínek na Vás všechny u Vás doma. Přeju je hlavně dětem a Vám a Vašemu manželovi. Paní doktorko, byla jsem nemocná, ještě nejsem úplně zdravá. A k tomu mám milenecký potíže. Bouřejí se mně hormóny. Mám takové trápení, že při bouření těch hormónů myslím víc na ženy než na muže. Cítím se víc mužem než ženou. Jsem ženská a miluji více ženy než muže. Musí to být nějaká hormonální porucha. Až budu doma, Máňa se mnou dojde k doktorovi a on mně poradí co to je. Paní doktorko, jinak mně nic mimo těch nemocí nescházelo a neschází. Vašemu manželovi: Růža měla v dny Tvých narozeniny pro Tebe rozepsaný dopis a v tyto jubilejní dny onemocněla, tudíž Ti nemohla přání k narozeninám poslat. Paní doktorko, možná že na velikonoce pojedu domů, ještě to není určený, teprve budeme telefonovat. Paní doktorko, moc na Vás, na Vašeho manžela a hlavně na děti vzpomínám a sděluji Vám, že jsme zde měli zábavu a že jsem se rozvedla s panem primářem Mužíkem a taky s panem primářem Kudrnou. Dozvěděla jsem se, že panu primáři Mužíkovi je 40 let a panu primáři Kudrnovi je prý 47, to jsou naproti mně děti a já nebudu spát na manželským lóži s dětma, proto jsem se s nimi rozvedla. Paní doktorko, jak se jinak máte? Já se zle nemám. Jídla je zde móře, tak jakýpak zle. Jídlo je chutně upravené, takže se zle nemáme. I Hegerovka, která nic nechválí, říká: ženský, proč si kupujete jídlo, proč tak blázníte, vždyť je zde jídla, že tolik jídla nemá ani husa na krmníku. Kdyby člověk zde měl hlad a to je zde jídla habaděj, a to si vrtáci musíte přikupovat jídlo? Na co to jídlo kupujete, když je zde jídla dost? Zbytečně děláte ústavu ostudu. Lidi potom řeknou, že se zde nenajíme, říká Hegerovka. Tak se věci mají, paní doktorko, naše Božka, která je dcerou mojí sestry Anny, vaří samý omáčky se slepicí, peče samý husy, kachny, zvěř jako je srnka, zajíc a přitom to její bohaté neupravené jídlo není tak chutné jako naše ústavní chudší jídlo. Co do pečené husy, nebo kachny, nebo kuřete, když to není upravené. Buchty taky, nedala do nich to, co do buchet patří, mě, která nerozumí vaření a pečení, se ptala, co patří do buchet a do studené vody dala vařit knedlíky. No, jestli takový chomout se mohl vdát, tak já se mohu tady vdávat, já bych taky uměla druhých se ptát, co patří do buchet a taky bych uměla dát do studený vody vařit knedlíky. Paní doktorko, prosím Vás, jak mám poděkovat Vaší mamince za tu panenku, kterou jste mně na její přání za její penízky koupila? Já bych ráda Vaše rodiče poznala třeba jen z fotky. Jestli nějakou máte, prosím Vás, pošlete mi ji, já si ji schovám u sestřinky Poštolkové a budu tu fotku Vašich rodičů a sourozenců nosit jako oko v hlavě. Rodino Kriseová, já Tě mám, rodino Kriseová, neskonale ráda. Hlavně mám ráda Majdu a Terezku. Tvoje Růžena Marešová

2. Na vrchu Šibeníku se pálily čarodějnice:

Šli jsme tam polem a šlapali sotva vzrostlou jařinu, protože všechny polní cesty rozorali a Šibeník kol dokola osili žitem. Jezuiti, povídá se, tu kdysi pálívali čarodějnice a také tu straší. V posledním dubnovém večeru se proti nebi tyčila hranice, za jakou by se nemuseli stydět ani v Kostnici. Čarodějnice by se měly památečně pálit snad spíš o svatojánské noci, ale na Národním výboru visel plakát, že na vrchu Šibeníku se pořádá dnes večer Oheň míru na oslavu májových dní.

Šli jsme tedy. Hranice byla sroubená z mohutných smrkových polen a uvnitř bylo odborně nacpáno suché smrkové klestí. Nahoře byla ke kůlu přivázaná lidská postava, slámou vycpaná tepláková souprava měla i hlavu a na ní klobouk a v ruce aktovku. Děti se smály, jak se aktovka smutně bimbá v severozápadním větru. Výrostci pak polili klestí a polena naftou a běhali kolem hranice a hořícími větvemi ji podpalovali. Ohnivý sloup rychle vyhučel vzhůru a od něho chytla nejdřív ruka, plamínky po ní poskakovaly a zase mizely, vítr je sfukoval, ale za chvíli se už usadily pevně na svých místech a hořící ruka mávala své poslední sbohem. Děti zmlkly a mně začal v žaludku klovat orel, to už chytla i ruka s aktovkou, plamen olízl úřednický klobouk a vycpaný člověk se kymácel, svíjel se u kůlu jako by ho to bolelo.

Kdysi jsem viděla v Indii, jak hinduisté upalují své mrtvé. Těla byla přivázána ke kůlům tak, aby stála, kůže se škvířila, oheň a snad i údy praskaly, protože tělo se zmítalo a kroutilo, bylo nadnášeno a opět sráženo, jako by se duše cpala ven a nemohla. Já jsem tam naopak stála nehybná jako kůl v černém a horkém tropickém vzduchu, zatímco šéf bombajské policie mi dával k oku fotoaparát a hučel pořád: take a picture, take a picture.

Zavřela jsem tehdy oči a přestala se dívat a později jsem přestala i jíst, když mi ukázal, jak lidi zemřelé hladem sbírají pouliční zametači na káry, když jsem viděla desítky nevěstinců, kde nevěstky seděly v patrových klecích jako šelmy a některým bylo deset.

Viděla jsem to všechno. Proč tedy hořící figurína na Šibeníku vzbuzuje ve mně takovou hrůzu? Zírali na ni všichni. Nikoho ani nenapadlo vyhazovat smolná košťata, juchat, nebo skákat přes oheň.

Jdou, vykřikl někdo, všichni jsme se podívali dolů a tam se v polích vinul dlouhý světelný had, zástup neviňátek, která nesla hořící lampiony. Než děti dorazily, ruce a nohy uhořely a u kůlu visel už jen trup a pokleslá holá hlava, neboť hořící širák odletěl v dál. Teplákovina žhnula na velkém břiše, trup pak pukl a vyvalila se sláma, která v hořících věchtech letěla na jihovýchod. Udělalo se mi špatně a začalo pršet.

Neviňátka s uhašenými lampiony běžela z kopce dolů do vesnice, déšť byl studený a vítr tak silný, že by si lehčí holky měly dát do kapes kameny, aby neuletěly. Plamen zvodorovněl, protože horní břevna se zřítila a výrostci teď naházeli od ohně pneumatiky, které hořely modře jako plynové hořáky. Už jsme chtěli také jít, ale tu někdo vytáhl igelitovou plachtu o třiceti čtverečních metrech, pomocníka v domácnosti a všichni zbylí se pod ni schovali. Sedli jsme si na okraj plachty a ona nám dolehla na záda, vítr s ní lomcoval a házel na ní v poryvech záplavy deště, takže někteří museli držet okraj plachty a vytvořit z něho cosi jako okap, aby voda mohla odtékat. Dva hráli na kytary a zpívali lidové písně, někdo vytáhl láhve piva a rumu a nechal je kolovat. Oheň stále hořel a já jsem pozorovala lidské postavy, jak se proti němu míhají a dívka zatančila taneček s červeným deštníkem, než jí vítr deštníček obrátil.

A tu jsem si vzpomněla na Sybilu a její proroctví, že přijde jednou čas, kdy v Evropě zbyde tolik lidí, že se vejdou pod formanskou plachtu a náhle se mi zdálo, že už je to tady, ale my děláme jako když o tom nevíme.

Seděla jsem na zemi a tiskla kolena k bradě, zatímco déšť stékal po plachtě, a doufala jsem, že na jiných kopcích také planou ohně a sedí tam lidé pod formanskými plachtami. Ti, co tu zbyli, se mnou zpívali a nějaká opilá ženská objímala mužské a křičela jim do ucha sprosťárny a její manžel mlčel, místo aby ji zřezal.

Začalo nám být zima. Někoho napadlo, že bych se mohli i s plachtou přisunout blíž k ohni, ale sotva jsme vstali, vítr nám plachtu vzal, drželi jsme ji za okraje, ale on ji rval pryč, byli jsme celí mokří, ale ona chtěla s námi uletět, možná do nějaké jiné země, nebo na jinou planetu, zachránit nás, pár vyvolených, už jsme skoro letěli k jihovýchodu, když to někdo vzdal a rozhodl, že půjdeme do hospody.

Rozešla jsem tedy ztuhlé nohy z kopce a v hospodě jsme hned objednali grog, pivo a rum, lidé asi hned zapomněli na oheň a na postavu, protože začali tančit a ženské jezdily dlaněmi mužským v rozkrocích a mužští je obírali a ti, co zbyli na lavici pod oknem, byli buďto mravní nebo oškliví, ale hleděli nenávistně. V rohu u kamen ležela jedna ženská a na ní mužský, byli oblečení a pohybovali se a ona se smála vysokým orgiastickým smíchem a její muž ji nezabil.

Sabat sabat sabat, har har har.

Za starých časů prý čarodějnice opouštěly manželská lože a na košťatech letěly na ďáblův vrch. Satan tam prý stál jako uschlý strom a úd měl jako sukovitou větev. Vášnivě ženy se tam navždycky zničily v orgiích, protože nemohly jinak. Lidé se v hospodě ničili také s velkou vášní a zaujetím, zatímco venku začala první májová noc, lásky čas, možná, že už nikde nikdo na nikoho nečeká, vezme si to, co je po ruce, možná jsou už všichni lidé stejní, a tak do sebe zapadají.

V té chvíli jsem uslyšela padání hrnců v kuchyni, třesk skla a lámání porcelánu a protože to bylo už po šesté a po každé po rachotu následoval chechot, Oskar se naklonil ke mně a zeptal se: víš, co to je?

Zavrtěla jsem hlavou.

Mají bezrukou myčku nádobí, vysvětlil mi. Vždycky to na ni hodí a ona to nechytne. Všecko spadne na zem, už víš?

Všichni se smáli, zatímco do oken bušily promočené prapory. Když jsme vyšli ven, nad Šibeníkem dosud planula rudá záře. Nikdo už tam asi nebyl. Anebo byl, právě teď teprv byl.

(Publikováno v samizdatovém časopise  Obsah, ročník 1, číslo 5, květen 1981.)