BŘEZEN

Bylo osmého března, Mezinárodní den žen. Sestřička staniční si uvařila kávu a položila hrnek na rozesmátou tvář svého vnuka, který byl zašoupnutý pod sklem na jejím psacím stole. Chodí do první třídy a má první dva zuby vypadlé.

Sotva si sedla a nohy si položila na židli, zazvonil zvonek. Vyhlédla oknem, uviděla sanitku a hned věděla, že vezou příjem a že už si kávu v klidu nevypije. Vzdychla, zvedla oteklé nohy ze židle a postavila je na zem. Vyňala z kapsy bílého pláště klíče a pomalu se ubírala ke dveřím. Odemkla trojhránkem a za brankou spatřila dva muže a za nimi saniťáka, který na ni přátelsky mával.

- Tady to máte, řekl. A nechte si to tady, protože já už s tím jezdím celej den a rád bych taky už kruci domů.

- No, no, řekla sestřička staniční. Chvilku to bude trvat. Mám jenom dvě ruce a jednu hlavu, a tu mám dneska jako koš. Asi bude padat sníh nebo zas klesl tlak.

- To máte hezký emdéžet, řekl vysoký statný chlap s rozhalenou červenou košilí a ledabyle navlečeným zimníkem, to vám přeju všechno nejlepší, sestřičko.

Mlčela. Za ním šel bledý člověk s řídkými vlasy a mačkal v rukou rádiovku. Měl šedý oblek a kabát nesl přes ruku. Vypadal, jako by se vypravil do lázní. Ten v červené košili byl nejspíš opilý. Obličej se mu potil a rozhazoval rukama. Pořád něco povídal, ale ona ho neposlouchala. Posadila je do přijímacího pokoje, vytáhla z psacího stolu přijímací formulář a začala psát. Vyplnila hůlkovým písmem křestní jméno a příjmení, napsala datum narození, rodinné nemoci až po prarodiče, všechna předchozí onemocnění pana Lhotáka, který pořád tak bodře a vesele vykřikoval, jako by mu nic nescházelo, dosud nikdy nebyl v psychiatrické léčebně, nevěděl, co ho čeká, asi byl hodně opilý, když tak produkoval, zatímco ten bledý, co ho doprovázel, mlčel. Asi nějaký slušný člověk, možná kamarád, možná jen soused. Vždycky, když se na něj obrátila, jenom přitakal, že je pravda, co tvrdí ten bláznivý. Saniťák venku na toho slušného čekal, a tak pospíchala, dokončila příjem, zavolala pana primáře, aby si pacienta převzal, a on řekl, že přijde za deset minut.

- Tak jsem hotovi, pane Lhoťák, řekl. A co vám vlastně schází?

- Mně? Nic, odpověděl Lhoťák. Já jsem zaplať pámbu zdráv.

Aspoň je k mluvení, myslela si sestřička staniční. Desimulují skoro všichni. Ostatní mlčí, slovo z nich nejde vypáčit, někdy se ani za kolik dní nedozví, jak se jmenují a odkud jsou. Tohle byl dnes druhý příjem a ta paní byla taky veselá a k mluvení. Měla doporučující lístek od obvodního lékaře, napsaný dětským kostrbatým písmem od rohu k rohu, co je to za doktora, ptala se saniťáka, a ten se řehtal a vyprávěl, že paní po něm házela květináče, a tak psal doporučení pod stolem a na koleně a ona rozbíjela zatím všechny květináče, co jich bylo v ordinaci. Měla za sebou čarodějici a ta šla po ní a žádala, aby pan primář a sestřičky sundaly hodinky a položily je na stůl, a pak ty hodinky obracela ciferníkem dolů a tím zastavovala čas. Paní staniční se vrálila dopoledne z ženského oddělení celá usmátá.

Tenhle tvrdil, že je traktorista a v životě mu nic nescházelo, nikdy ho ani hlava nebolela. A ten, co ho doprovázel, jen kýval hlavou, asi že chtěl domů, vypadal unaveně, však už budou hotovi. Teď jen musela pacientovi odebrat občanský průkaz a peníze. Občanský průkaz jí dal, ale peníze dát nechtěl.

- Ženská, rozčiloval se, co si vo mně myslíte? Napřed mě tu zpovídáte a potom chcete moje peníze. Kde to jsem, volal a rozhlížel se po bílých stěnách, že mi tu chtěj vzít moje peníze.

Nebyla zvyklá nechat se urážet, a tak jen dál jemně trvala na svém.

- Nešla byste se mnou na skleničku? zval ji pan Lhoták. Já bych počkal, až vám skončí služba, a pak bych vás pozval. Co vy na to?

- Já nemohu, řekla, mám doma muže a čtyři vnuky. Všichni na mne čekají, ale vy mi, pane Lhoták, dejte vaše peníze a rychle, protože za chvilku přijde pan primář.

A tu pan Lhoták v obličeji ještě víc zbrunátněl, vyskočil, sápal se po své občance a volal: Tak zavřít mě chcete. To mám z toho, že tuhle Lojzíka vozím celej den po špitálech. Moh sem celej den oslavovat a místo toho jsem už ve čtvrtým špitále. V prvním mu šili břicho, do kterýho si pích kudlu, to k nám ráno přiběhla jeho dcera, že si táta rozpáral břicho, a já blbec tam šel a zavolal jsem doktora a od tý chvíle to mám na triku, kdybych tam bejval nechodil, tak jsem moh chlastat, a místo toho já se s ním celej den tluču po špitálech, to už je třetí blázinec, jednou tam nepatříme, jindy nemají postel, a nakonec zavřete mně a jeho pustíte, je to možný tohleto?

A sestřička staniční vzala pomalu přijímací listy a vejpůj je roztrhla a pak ještě na čtvrtky a měla opět, jak mívá jednou za čas, pocit marnosti svého počínání, bylo jí, jako když kráčí po ostré hraně mezi tady a tam. A protože byla od malička maminkou a babičkou vedena ke zbožnosti, zatímco tatínek byl neznaboh, obrátila se v duchu k pánu Bohu, aby jí pomohl neodsoudit nevinného, i když, a o tom také často přemýšlela, je někdy líp těm, co jsou uvnitř, než těm, co jsou venku.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 3, březen 1981.)