Řeka je důkaz o pulsujícím životě země, je to její žíla, okysličovací proud, který chladí, zúrodňuje, jímž v nouzi posíláme organismu léky a v blbosti i bohužel často nejrůznější svinstva. Protože je živá, je to živel, který dovede být nebezpečný, a je to jediný živel, o němž se domníváme, že ho dokážeme zkrotit — každý ví, že nelze předcházet zemětřesení ani tornádu, že nedokážeme odsoptit sopku dřív, než sama vyhasne, ale naučili jsme se krotit řeku. Voda pak svou živelnou potřebu uskutečňuje jinak, nenadálými přívaly, kde je nečekáme.

Koupat se v řece je něco jako vstoupit do těla země.Ne nadarmo se nejslavnější naše vlastenecká skladba jmenuje Vltava.

Dvacáté století bylo mimo jiné i stoletím přehrad — moji rodiče ještě pamatovali na Vltavě Svatojánské proudy, ale proti Slapské přehradě nic neměli. Byl to div budovatelství a velká plocha pro rekreaci, a doba byla taková a naši byli mladí komunisté a věřili v demokratické právo radovat se z vody jako u moře — tím spíš, že k většině moří se člověk stejně nedostal. Vyjmenovat hráze vltavské kaskády mě naučili podobně, jako vyjmenovat jednotlivé části Mé vlasti.