Řeka je důkaz o pulsujícím životě země, je to její žíla, okysličovací proud, který chladí, zúrodňuje, jímž v nouzi posíláme organismu léky a v blbosti i bohužel často nejrůznější svinstva. Protože je živá, je to živel, který dovede být nebezpečný, a je to jediný živel, o němž se domníváme, že ho dokážeme zkrotit — každý ví, že nelze předcházet zemětřesení ani tornádu, že nedokážeme odsoptit sopku dřív, než sama vyhasne, ale naučili jsme se krotit řeku. Voda pak svou živelnou potřebu uskutečňuje jinak, nenadálými přívaly, kde je nečekáme.

Koupat se v řece je něco jako vstoupit do těla země.Ne nadarmo se nejslavnější naše vlastenecká skladba jmenuje Vltava.

Dvacáté století bylo mimo jiné i stoletím přehrad — moji rodiče ještě pamatovali na Vltavě Svatojánské proudy, ale proti Slapské přehradě nic neměli. Byl to div budovatelství a velká plocha pro rekreaci, a doba byla taková a naši byli mladí komunisté a věřili v demokratické právo radovat se z vody jako u moře — tím spíš, že k většině moří se člověk stejně nedostal. Vyjmenovat hráze vltavské kaskády mě naučili podobně, jako vyjmenovat jednotlivé části Mé vlasti.

Řeka Mže, u níž jsem vyrostla, nebyla v Tachově nijak mocná, jinde by tomu řekli možná jenom potok. Ale pro nás to řeka byla, už kvůli tomu krásnému jménu. Ještě jsme v zimě před hudební školou přeskakovali po krách, chodili se koupat ke splavu, bruslili proti proudu a sjížděli po zadku kluzké jezy bývalých německých malých vodních elektráren a hamrů ( z nichž zbylo jen pár základových zdí v lese). Chtěli jsme dojít k prameni, ale to nešlo, narazili jsme na hraniční pásmo. K prameni jsem se dostala až nedávno se svými dětmi a bylo to jako zázrak: šli jsme divokým lesem, kde se klikatila a ve slunci třpytila zlatistá stužka. A náhle louka, na ní dvě chalupy, dva rybníčky. Pár metrů za česko-bavorskou hranicí pramen řeky Mže.

I na Mži nakonec vznikly přehrady — nejen ta rekreační Hracholusky, ale i vodárenská nádrž Lučina. Hracholusky zarůstají sinicí, Lučina nesmí, nic škodlivého do ní nevtéká, v tom pohraničním konci už dneska nejsou ani pole, a voda je v ní stále studená. Do té doby, než přehradu postavili, měl Tachov stále nedostatek vody — řeka dovede i napájet města.Vodárenská přehrada je však podivně mrtvá — žije v ní málo ryb a jiných tvorů, protože je příliš studená a má skalnaté břehy, ptáci tam nemají kde hnízdit .

Ohře pramení také v Německu, v pohoří Smrčiny pod Schneebergem, je to řeka mytologická, Eger, Agara, a proto je její pramen ozdoben kameny se jmény slavných měst, jimiž protéká:

Poslední jsou Litoměřice. Je tam i německá báseň a Ohře z toho vršku brzy seskočí dolů do roviny a než nabere přítoky, krásně meandruje. V Německu — alespoň v jeho zapadlém hornofranckém konci — se řeky ve 20. století nerovnaly a nebetonovaly, jen jejich meandry se v lukách vyztužily dřevem, které v té vodě úplně zkamenělo. V Chebu ovšem na konci 50. let, v době, jejíž úspěch se měřil přehradami, postavili rekreační přehradu Skalka, která zalila říční plovárnu, v 90. letech zarostla sinicí od hladiny až ke dnu a dnes je nepoužitelná k ničemu. Ohře je v Chebu zkažená, ale stejně kolem ní vede pod hradem krásná promenáda, která dosvědčuje, jak cenným prvkem v životě města je řeka.

Mívali jsme zahradu na Vltavou, nad soutokem se Sázavou v Davli. Naši mi vysvětlili, že Vltava je studená, protože vytéká ze spodních vrstev přehradního jezera, kde se sluncem neohřeje, a je proto také temná a čistá. Sázava je kalná a teplejší a vypadá špinavá, ale to není špína, je to jen přirozený kal. Jako děti jsme chodily plavat do Vltavy, po níž jezdily parníky a dělaly vlny, na kterých se dalo houpat jako v moři. Nikdy jsme u moře nebyli, tak jsme si to aspoň představovali.Studená voda nám nevadila.

Sázavě jsem přišla na chuť až nedávno, v Čerčanech jsme v horkém létě plavali nad jezem, zatímco nad námi strašlivě bušily stroje, pracující na trati. Voda nad jezem byla teplá, vodácké oddíly v barevných vestách nasedaly do lodí a vydávaly se po proudu, vypadalo to jako v instruktážním filmu o krevním oběhu — červené krvinky, bílé krvinky, modrá krev okysličená, červená odkysličená, a ty zelené kapičky jsou třeba výživa nebo lék. Řeka si teče, i kdyby most, na němž nějaký buchar tak strašně tříská do železa, se třeba zřítil. Tak, jako člověk žije, i když do něj třískají starosti a vnější události.

Ale nejkrásnější místo je v Davli, na soutoku, kde člověk může přeplavat z teplé Sázavy do studené Vltavy, zhoupnout se na vlnách po parníku, otřít se v Sázavě o rybu, pozdravit se s lidmi, kteří tam pádlují v nafukovacím člunu, okouknout zahrádky a skončit v přístavní krčmě, kde se pořád něco vypráví, kde kuchař v pátek večer vaří guláš na sobotu a za zády mu na stěně visí loutka, která má jeho podobu. Někdy tam kotví dokonce i skutečný parníček pro jednoho námořníka. Není divu, že na ostrově sv. Kiliána nad soutokem byl založen knížetem Boleslavem II. a mnichy benediktiny roku 999 klášter svatého Jana Křtitele, ke kterému člověk musí buď doplavat nebo se nechat dovézt přívozem.

Letos je v Davli odliv, některá z přehrad kaskády, asi Vrané, je otevřená a voda klesla o dva metry. Je vidět říční regulace, což je zajímavé, člověk neví, že řeka je tak bytelně obezděná kameny a je v ní tolik drobných přístavišť. Přístup do vody je v tomto stavu obtížný. Přesto se najdou místa, kde to jde, a pak může člověk plout v očistném proudu, pomalu proti a pak bez námahy zpět, doslova pustit po vodě starosti a všechno, co štve i bolí, pak si dát v přístavní krčmě rum, sednout na vlak a unaven konečně jednou spát až do rána, bez starostí a obav.

Je dobře, že 10. července bude svátek koupání v řece, ale radši bych byla, kdyby se u toho tolik nepovykovalo. Doufám, že někdo z organizátorů pro větší zaujetí přítomných udělá z koupání v řece spíš obřad než atrakci. Neboť řeka je důkaz… ale to bychom mohli začít znovu od začátku.