Amatérské divadlo má proti profesionálnímu řadu výhod, mezi něž patří i ta, že nemusí podléhat žádnému provozu. Může hrát, co chce a nic se mu nemůže stát horšího, než že publikum nepřijde nebo odejde během hry nebo vydrží jen proto, aby dalo najevo svou nespokojenost.

V časech normalizace, kdy jsem se amatérskému divadlu věnovala, mohl dohlížecí orgán inscenaci klidně zakázat. Dnes se o to nikdo nestará, zaplaťpánbůh, takže si každý opravdu může hrát, co chce a navíc, oproti profesionálnímu provozu, nikdo nemůže říct, že to stálo kolik peněz a výsledek je bída, skandál, provokace, výtržnost a že to z našich daní demokraticky nechceme.

Je to už tolik let, a stejně vždycky na Šrámkově Písku, kde by měly najít své místo všechny ty úlety a provokace, vysílám díkůvzdání za to, že tuhle svobodu normálně máme — protože pamatuju, jak bylo hrozné ji nemít, ten pocit bezmoci a nečekaných přepadení ze zálohy. A letos proběhl už čtyřiapadesátý Šrámkův Písek, festival experimentujícího divadla! A přinesl zážitky a náměty k přemýšlení. Uvedu dva.

Pražský divadelní spolek Old Stars, což je skupina někdejších odchovanců Dismanova rozhlasového dětské souboru, přišel s inscenací hry frankofonního Afričana (Pobřeží Slonoviny) Koffi Kwahulého Nestyda. Příběh je trochu spekulativně psychoanalytický, jde v něm o (v době jeho vzniku roku 2004) celkem módní téma dobře situované rodiny, která ukrývá tajemství sexuálního zneužití dcery otcem. To ale není tak zajímavé. Zajímavější je postava muže jménem Ikedia, který přijde do domu v den narozeninové oslavy a sdělí obyvatelům, že až najde vhodnou chvíli a vhodné místo, kam hodit hořlavinu, dům zapálí.