Amatérské divadlo má proti profesionálnímu řadu výhod, mezi něž patří i ta, že nemusí podléhat žádnému provozu. Může hrát, co chce a nic se mu nemůže stát horšího, než že publikum nepřijde nebo odejde během hry nebo vydrží jen proto, aby dalo najevo svou nespokojenost.

V časech normalizace, kdy jsem se amatérskému divadlu věnovala, mohl dohlížecí orgán inscenaci klidně zakázat. Dnes se o to nikdo nestará, zaplaťpánbůh, takže si každý opravdu může hrát, co chce a navíc, oproti profesionálnímu provozu, nikdo nemůže říct, že to stálo kolik peněz a výsledek je bída, skandál, provokace, výtržnost a že to z našich daní demokraticky nechceme.

Je to už tolik let, a stejně vždycky na Šrámkově Písku, kde by měly najít své místo všechny ty úlety a provokace, vysílám díkůvzdání za to, že tuhle svobodu normálně máme — protože pamatuju, jak bylo hrozné ji nemít, ten pocit bezmoci a nečekaných přepadení ze zálohy. A letos proběhl už čtyřiapadesátý Šrámkův Písek, festival experimentujícího divadla! A přinesl zážitky a náměty k přemýšlení. Uvedu dva.

Pražský divadelní spolek Old Stars, což je skupina někdejších odchovanců Dismanova rozhlasového dětské souboru, přišel s inscenací hry frankofonního Afričana (Pobřeží Slonoviny) Koffi Kwahulého Nestyda. Příběh je trochu spekulativně psychoanalytický, jde v něm o (v době jeho vzniku roku 2004) celkem módní téma dobře situované rodiny, která ukrývá tajemství sexuálního zneužití dcery otcem. To ale není tak zajímavé. Zajímavější je postava muže jménem Ikedia, který přijde do domu v den narozeninové oslavy a sdělí obyvatelům, že až najde vhodnou chvíli a vhodné místo, kam hodit hořlavinu, dům zapálí.

A pak se děje rodinný příběh, kterého se cizinec už účastní zásadním dialogem s každou z postav. Matka v jednu chvíli pronáší promluvu, ve které se vymezuje vůči tajemnému nebezpečí zosobněnému Ikediou, říká „ano, máme peníze, ale dáváme všem, kteří potřebují pomoc, přispíváme na chudé i na nemocnici, ano, vyděláváme hodně, ale taky hodně pracujeme a studovali jsme, ano, máme dům plný krásných předmětů, ale co je na tom zlého, žít v estetickém prostředí“.

Ikedia ji klidně pozoruje a neodpovídá, a já najednou slyším, že matka mluví jako naše vláda, odmítající uprchlíky. Ano, máme se dobře, ale je to zásluha naší píle a civilizovanosti, dost jsme se na to napracovali a necítíme vůči nikomu vinu. Jenže ten cizinec dům skutečně může zapálit, a pokud to zatím neudělá, tak si odvede naši dceru a my tu zůstaneme sami se svou závislostí na prášcích, se svými nicotnými zálibami a tajnými hříchy a vzájemnou nenávistí.

A o několik hodin později dojdou věci ještě dál. Divadlo Teď: nádech — a leť působí v Praze a Pardubicích a během několika minut rozloží na kterémkoli místě cosi jako uprchlický tábor, jehož vybavení si skutečně přinesou v taškách. Rozvěsí prádlo, vybalí vařič, plynovou bombu a nezbytná rádia a kazeťáky.

Dva muži a jedna žena vyprávějí příběhy několika utečenců jako své vlastní, vykonávají při tom různé praktické činnosti, ale zůstávají u vyprávění. Ty příběhy nejsou nijak hrdinské, a ti lidé nejsou výjimeční ničím jiným než tím, že jsou na útěku. Čeští performeři (nijak herecky dokonalí) dovedou zpívat arabské, turecké a kurdské písně, do zemí, o nichž hrají, také jezdí, znají (alespoň někteří) místní jazyky.

Divadelní událost (nebo jak zážitek nazvat) končí tak, že s tušením blížícího se nebezpečí se tři herci bleskurychle sbalí a opustí hrací prostor. Zůstanou po nich odpadky — jako po skutečných nomádech a uprchlících, kteří nejsou podílníky civilizačního servisu, jaký je vodovod, kanalizace a odvoz odpadků. Publikum tleská, ale herci se neděkují.

Je těžké věrohodně popsat průběh i účinek této performance, skeptický divák může na počátku mít pochybnost, zda to není jen „jako“, jen takové „jak si blahobytný Středoevropan představuje život uprchlíků“, ale tohoto podezření je rychle zbaven díky naprosté integritě látky i jejích zprostředkovatelů.

Zaznamená humorně dojemné detaily, jako když si jeden z performerů obrátí na pánvi placku cédéčkem, protože nemá jiný vhodný nástroj. Když se kluk opásává pásem s výbušninami, hotov k sebevražednému atentátu, má divák, který předtím slyšel jeho naivní a naprosto nedospělý monolog, sto chutí vstoupit do děje a říct: „Nech toho, nedělej to. Tvůj život má větší cenu než to, co se ti teď mele v hlavě.“

V přestávkách mezi inscenacemi jsme se bavili o tom, zda v naší zemi vůbec nějakou zkušenost s uprchlíky máme. Nejstarší z nás řekl: „Ano, po válce sem přece přišla spousta Řeků. A nebyli vždycky vstřícně přijati místním obyvatelstvem, vím to od rodičů. Jenže to bylo nařízeno.“

„No a byli ti Řekové příčinou nějakých problémů?“ zeptal se někdo.

„Nebyli,“ odpověděl nejstarší. „A po převratu rozproudili turistický ruch mezi Českem a Řeckem.“

Ale zpátky k divadlu: to je umění, které jediné umožňuje diváku předváděnou hru spoluprožít. Ukáže situaci tak, jak stojí, a hodnocení či komentář nechá na divákovi. Hraje to, čemu věří — i obavu, že jednoho dne přijde cizinec a zapálí náš dům a nikdo mu v tom nedokáže zabránit, i příšerný život lidí, kteří nikde nemají spočinutí. V tomto smyslu vracejí divadelní amatéři divadlu jeho původní smysl, který spočívá ve starosti o řádný život obce.