To, že je Plzeň evropským hlavním městem kultury, bylo vnějškově na přelomu ledna a února vyjádřeno přítomností cirkusového stanu na náměstí Republiky. Stan stál hned vedle katedrály sv. Bartoloměje a připomínal, že kejklíři ve středověku patřili ke kostelu, že kultura se odehrává na laně napjatém mezi katedrálou a hospodou a zahrnuje nejrůznější projevy života, má nejrůznější funkce a je životadárným prvkem jako slunce nebo voda.

V případě toho stanu jde o umění tzv. „nového cirkusu“, což je jiná káva než zábavní aréna s artisty a drezúrou zvířat. Nový cirkus je druh dramatického umění, který se začal utvářet ve Francii počátkem 70. let 20. století. Umělecký charakter nového cirkusu se zakládá na mísení jednotlivých druhů umění (cirkus, tanec, hudba, divadlo, výtvarné umění, film), jeho neodmyslitelnou součástí je dokonalý fyzický projev spojující ladnost a vrcholnou obtížnost v harmonický celek.

Artista v tradičním cirkusu nezdvojuje svou identitu, není hercem. V novém cirkuse nabývá artista herecké funkce, je nositelem znaku. Cílem nového cirkusu je podat ucelený scénický obraz a ne stále se opakující akrobatická čísla. Cirkusovou Plzeň zahájil švýcarský provazochodec David Dimitri, další produkce se odehrávají momentálně v obchodním centru Plaza (Cirque Trottola z Francie) a v dubnu v bývalém depu trolejbusů, kde katalánská trojice performerů PsiRC hraje inscenaci nazvanou Acrometria.

Méně nápadná je v Západočeské galerii výstava Mnichov, zářící metropole umění 1870-1918. V jejím katalogu se píše: V roce 1894 přišel devatenáctiletý Thomas Mann do Mnichova a rychle se zde proslavil. V novele Gladius Dei popisuje metropoli na Isaře a text o městě umění začíná názornou větou: „Mnichov zářil“.

Vládnoucí Wittelsbachové umění přáli a po prusko-francouzské válce v letech 1870-71 město hospodářsky neobyčejně prosperovalo. Spisovatel Max Halbe, který přišel do Mnichova v roce 1894, píše o Mnichově toto: „protože s přibližným číslem tří tisíc příslušníků výtvarného umění byl každý sedmdesátý člověk v Mnichově malířem nebo sochařem a podobný číselný poměr existoval již po dvě generace, muselo dojít k tomu, že celkový mnichovský život byl takřka impregnován a prosáknut uměním.“

Každý chtěl studovat u Pilotyho, umění bylo součástí přímo politické reprezentace, v té části výstavy, která dokládá tuto monumentální reprezentativní dobu, vidíme teatrální výjevy, za nimiž lze zřetelně číst příběh (k takovým patří i Marná láska malíře plzeňské divadelní opony Augustina Němejce ze sbírek Západočeské galerie) i historická dramata plná kostýmovaných postav, jejichž představitelem i profesorem byl právě zmíněný Carl Theodor von Piloty.

K dobrému tónu patřilo kupovat obrazy, jak se píše jinde v katalogu, nejčastěji přímo z malířova ateliéru — a ateliéry byly rozlehlé prostory, které plnily i funkci společenského centra. Umělec v Mnichově nebyl žádný outsider.

V 90. letech 19. století vzniká „mnichovská secese“, Jugendstil, a v katalogu můžeme vidět titulní list časopisu Jugend, na němž mladík uhání na bruslích po sněhobílé ploše, v pravé ruce drží větvičku jmelí a v levé pochodeň, jejíž plamen vytváří slovo Jugend. Pokud se návštěvník výstavy chce nejen kochat obrazy, ale také pochopit něco z dobové atmosféry a vývoje evropského umění, má na výstavě jedinečnou příležitost.

Podařilo se zapůjčit díla malířů, kteří byli blahobytnou měšťanskou společností obdivováni a podporováni tak, že si mohli stavět nádherné vily (či spíše městské paláce) — v nichž, pokud přežily bombardování a požáry, jsou dnes galerie.

Mnichovská Akademie byla zásadně vlivnou uměleckou školou a mnoho českých umělců příslušné doby na ní studovalo. Objevem pro české publikum jsou obrazy těch, kteří z Čech pocházeli, ale po studiu se tam už nevrátili, takže jejich dílo zůstalo v rámci národně pojatého výkladu dějin umění u nás téměř neznámé.

Pro mě je takovým jménem Adolf Hölzel, který byl důležitou postavou krajinářské školy, působící v okolí městečka Dachau (bohužel později proslulého koncentračním táborem, který ve 20. století reprezentuje to, co je s uměním neslučitelné, proti němu zaměřené a je likvidující). Okolí Dachau je bažinatá krajina s lužními lesy, rákosovými porosty a loukami, potoky a tůněmi.

Jiná krajina v okolí Mnichova — Alpy a jejich podhůří, je reprezentována na výstavě jen několika obrazy skupiny Die Blaue Reiter. Ke skrytému vtipu výstavy patří i to, že na jednom z obrazů Ludvíka Kuby, tehdy studenta mnichovské Akademie, jsou proslulí členové skupiny Kandinskij, Javlenskij a Verefkinová, zobrazeni, kterak malují akademický akt.

Výstava zařazuje české malířství do kontextu střední Evropy, připomíná vliv i lesk bavorské metropole, který se později, po první světové válce, vytratil, pozici uměleckého centra v Německu zaujal Berlín a česká umělecká avantgarda měla příležitost k modernímu a vlastnímu státotvornému dílu. Výstava připomíná i české umělce, kteří prošli mnichovskou érou a 1. světovou válku nepřežili, například několika krásnými portréty Jindřicha Pruchy.

Výrazným autorem plzeňské výstavy je i Jan Autengruber, velmi ctižádostivý a talentovaný, předčasně zemřelý solitér (kromě olejomaleb, např. dvojího autoportrétu, je na výstavě i jeho karikaturní, expresivní a neobyčejně svižná a vtipná akvarelová kresba Kolegyně z Akademie).

Jedním z nejobdivovanějších mistrů Mnichovské školy byl Gabriel von Max, rodák z Prahy, malíř mystických a darwinistických výjevů, kterého obdivoval i Jan Neruda v Národních listech. Na výstavě je k vidění jeho Umučení sv. Ludmily z roku 1864. Obraz je zapůjčen ze soukromé sbírky sběratele z New Yorku.

Na tomto výjevu mrtvá sv. Ludmila, v bílém rouchu, s rudými vlasy a černým smrtícím šálem kolem krku spočívá na podlaze vedle vysoko nastlaného lože, na jehož poduškách leží její pravá paže a krásná hlava s ušlechtilým profilem. Newyorský majitel obraz nejen na výstavu zapůjčil, ale i na své náklady pojistil a dopravil do Plzně.

Výstava Mnichov — zářící metropole umění potrvá v Plzni jen do konce dubna, kdy bude nahrazena výstavou naprosto senzační — dílem plzeňského rodáka, malíře maorských portrétů Gottfrieda Lindauera. O tom ale, až přijde čas.