To, že je Plzeň evropským hlavním městem kultury, bylo vnějškově na přelomu ledna a února vyjádřeno přítomností cirkusového stanu na náměstí Republiky. Stan stál hned vedle katedrály sv. Bartoloměje a připomínal, že kejklíři ve středověku patřili ke kostelu, že kultura se odehrává na laně napjatém mezi katedrálou a hospodou a zahrnuje nejrůznější projevy života, má nejrůznější funkce a je životadárným prvkem jako slunce nebo voda.

V případě toho stanu jde o umění tzv. „nového cirkusu“, což je jiná káva než zábavní aréna s artisty a drezúrou zvířat. Nový cirkus je druh dramatického umění, který se začal utvářet ve Francii počátkem 70. let 20. století. Umělecký charakter nového cirkusu se zakládá na mísení jednotlivých druhů umění (cirkus, tanec, hudba, divadlo, výtvarné umění, film), jeho neodmyslitelnou součástí je dokonalý fyzický projev spojující ladnost a vrcholnou obtížnost v harmonický celek.

Artista v tradičním cirkusu nezdvojuje svou identitu, není hercem. V novém cirkuse nabývá artista herecké funkce, je nositelem znaku. Cílem nového cirkusu je podat ucelený scénický obraz a ne stále se opakující akrobatická čísla. Cirkusovou Plzeň zahájil švýcarský provazochodec David Dimitri, další produkce se odehrávají momentálně v obchodním centru Plaza (Cirque Trottola z Francie) a v dubnu v bývalém depu trolejbusů, kde katalánská trojice performerů PsiRC hraje inscenaci nazvanou Acrometria.

Méně nápadná je v Západočeské galerii výstava Mnichov, zářící metropole umění 1870-1918. V jejím katalogu se píše: V roce 1894 přišel devatenáctiletý Thomas Mann do Mnichova a rychle se zde proslavil. V novele Gladius Dei popisuje metropoli na Isaře a text o městě umění začíná názornou větou: „Mnichov zářil“.

Vládnoucí Wittelsbachové umění přáli a po prusko-francouzské válce v letech 1870-71 město hospodářsky neobyčejně prosperovalo. Spisovatel Max Halbe, který přišel do Mnichova v roce 1894, píše o Mnichově toto: „protože s přibližným číslem tří tisíc příslušníků výtvarného umění byl každý sedmdesátý člověk v Mnichově malířem nebo sochařem a podobný číselný poměr existoval již po dvě generace, muselo dojít k tomu, že celkový mnichovský život byl takřka impregnován a prosáknut uměním.“

Každý chtěl studovat u Pilotyho, umění bylo součástí přímo politické reprezentace, v té části výstavy, která dokládá tuto monumentální reprezentativní dobu, vidíme teatrální výjevy, za nimiž lze zřetelně číst příběh (k takovým patří i Marná láska malíře plzeňské divadelní opony Augustina Němejce ze sbírek Západočeské galerie) i historická dramata plná kostýmovaných postav, jejichž představitelem i profesorem byl právě zmíněný Carl Theodor von Piloty.