Problematika koncesionářských poplatků, jejichž prostřednictvím se podílí každý majitel přijímače na financování činnosti médií veřejné služby, tedy Českého rozhlasu a České televize, je v digitální computerové éře složitá — i v BBC se o poplatcích diskutuje. Zahraniční oddělení Českého rozhlasu například zpracovalo tuto zprávu:

Výbor pro kulturu, média a sport britského parlamentu vydal svoji „Čtvrtou zprávu za období 2014-2015 o budoucím směřování BBC“ (Fourth Report of Session 2014-2015 on the Future of the BBC).

• Zpráva přináší návrhy o dalším způsobu vedení BBC. Hlavní body: 
• Licenční poplatek by měl pokračovat (alespoň krátkodobě), ale měly by se zvažovat i jiné modely financování. Podle Ministerstva se licenční poplatek stále hůř obhajuje a opodstatňuje. Údajně je dost možné, že během příštích patnácti let bude nahrazen povinnou daní. Předseda komise uvedl, že BBC funguje na příjmu čtyř miliard liber od poplatníků, což vyvolává pochyby o tom, jakým způsobem se tyto peníze získávají a jakým způsobem se pak utrácí. 
• Dozorčí těleso BBC Trust by mělo být podle reportu zrušeno a nahrazeno Radou BBC a samostatným nezávislým regulátorem (Komise pro veřejnoprávní vysílání). Proč? Ministerstvo uvádí jako důvod například špatné zacházení se skandály a krizemi, jmenovitě například s rozsáhlou kauzou s Jimmym Savilem, který zneužíval děti. BBC Trust příliš úzce spolupracuje s BBC a není tudíž schopna na korporaci nahlížet s odstupem. Externí regulační orgán by měl zajistit, aby všechny procesy v BBC byly transparentní, a dohlížet na její strategie. 
• Nový regulátor by měl dále zodpovídat za hodnocení výkonu, stanovení způsobu financování a měl by mít právo provádět testy veřejnoprávnosti (public value test), kdykoliv sezná, že služby BBC se odchylují od veřejnoprávních závazků anebo hrozí jejich změna. 
• BBC by se neměla snažit o poskytování „pro každého něco“ a měla by regulovat oblasti, na kterých je přetlak pozornosti anebo u nichž je veřejnoprávní hodnota velmi malá. Důvodem, proč by měla BBC přestat usilovat o služby všem, jsou hlavně měnící se způsoby komunikace a návyky publika. BBC údajně plýtvá energií na projekty, které nejsou nezbytně nutné — a které by stejně dobře mohli zastávat komerční vysílatelé. 
• Komise rovněž podpořila nápad přidělit část licenčního poplatku veřejnoprávním vysílatelům nepatřícím k BBC, zejména lokálním médiím. 
• BBC má 53% podíl na rozhlasovém trhu ve Velké Británii. Mainstreamový obsah stanic BBC Radio 1 a BBC Radio 2 se příliš podobá komerčním rádiím. Organizace RadioCentre by proto uvítala přehodnocení výstupů BBC v této oblasti. Navrhované změny v regulaci a vedení BBC by měly vždy zohledňovat publikum, především pak to, aby se jim za licenční poplatek dostávalo co nejlepšího obsahu. Další důležitou záležitostí je spravedlivá rivalita komerčních vysílatelů s mocnou BBC. 

Takzvaná „sledovanost“ nebo, jak v rozhlase říkáme, „poslechovost“ se dá jakž takž změřit jen u zpráv, které sledujeme tehdy, kdy se vysílají, spoléhajíce na to, že se dozvíme ty nejnovější informace. Ostatní obsah vysílání lze sledovat z internetu (nákladně vytvořené pořady vázané na autorská práva jen po určitou dobu). Nejde ovšem o to, jakým způsobem mediální obsah sledujeme, jde o ten obsah. Na jeho vytvoření je třeba financí.

To, nad čím se zamýšlejí ve Velké Británii ve vztahu k BBC, se českého veřejnoprávního rozhlasu a televize týká také, jen s tím rozdílem, že vedle soukromých stanic ty veřejnoprávní vůbec nejsou všemocné. Naopak, soukromá rádia a televize lze mocně podpořit bohatě zadanou reklamou a tím ovlivnit jejich informace snadno a zcela zásadně.

S myšlenkou vrátit veřejnoprávní ČT 1 reklamu se zabývá hnutí ANO (respektive Andrej Babiš) a komentářem ji hned podpořil redaktor Lidových novin Petr Kamberský, který píše, že by to bylo to nejlepší, co bychom mohli pro ČT udělat. Protože (podle něj) když může výši nebo samotnou existenci koncesionářských poplatků ovlivňovat Parlament, tedy politici, reklama by nezávislost na politice zajistila. Pche!

Andrej Babiš a jeho ANO veřejnosti namlouvají, že závislost na byznysu je ve skutečnosti nezávislost, ale zkusme si jen představit, jak budou firmy, patřící vlivným hybatelům politického dění z řad byznysu, tyranizovat vedení médií, na nich závislých, odpíráním reklamy, jak budou i veřejnoprávní (která tím o tento statut přijdou) média nutit k soutěži o zadání reklamy se soukromými stanicemi — a máme tu celou tu nesvobodu a závislost jako na dlani, všechno prostě bude závislé na byznysu, který bude držet na provázku už všechna média. A volby můžou dopadnout jakkoli, peníze z reklamy vždycky rozhodnou, kdo bude kontrolovat obsah vysílání. Divím se Petru Kamberskému, že mu to není hloupé psát zrovna v Lidových novinách.

To, že by někdo, o kom veřejnoprávní média vyslala do éteru nepravdivou informaci, měl být osvobozen od poplatků a mohl příslušnou částku poslat jinam, je ovšem takový nesmysl a doslova blbost, že člověk žasne, jak něco takového může vůbec zaznít v Senátu.

Jak se ta nepravda bude prokazovat? — a bude důkazní břemeno spočívat na médiu nebo na poškozeném? Jak a kdo posoudí škodlivost nepravdivé zprávy pro dotčeného? Počítá se s právy každého občana nebo se to týká jen veřejných činitelů? Můžeme si večer s dětmi dopřát takové cvičení ve formulaci nepravdivých zpráv různého druhu a hned na tom uvidíme, jak je to složité.

Problematika regionálních stanic je mnohem zajímavější a také závažnější než ješitné ublíženectví vysoce postavených politiků a byznysmenů, což někdy splývá.

Pokud jde o televizi, nikdo, myslím, nemůže říci, že by zpravodajství neinformovalo dostatečně ze všech regionů ČR — dokonce se mi zdá, že tváře regionálních zpravodajů vešly do obývacích pokojů diváků televize jako dobří rodinní známí, jako diváci známe jejich dikční i fyziognomické zvláštnosti a ty zase zvláštním psychologickým efektem působí na celek zpravodajství. Kladně, řekla bych.

V rozhlase je to složitější, protože provozuje přímo regionální stanice. Ty by měly nabízet jiný program než stanice celoplošné, podle mého přesvědčení někdejšího redaktora regionální stanice Českého rozhlasu jistou míru kulturního obsahu (do něhož patří místopis, vlastivěda, historie, kultura atd.), který buduje na stovkách detailů identitu regionu a pomáhá ji rozvíjet. To se dá dělat jen v malém, protože ne všechna témata se vejdou do celoplošného vysílání a ani pro ně nejsou všechna dost nosná.

Nemá valný smysl jen zvýšit podíl regionů na celoplošném vysílání, to pak poslouchám v Chebu, jak mě zvou na výstavu v Opavě, ale nedozvím se, co se děje třeba v Sokolově: k tomu potřebuji plnohodnotný regionální rozhlas. Nebude-li regiony pěstovat veřejnoprávní rozhlas, chopí se toho soukromá rádia (už to dělají, ovšem jen do míry, která je komerčně výnosná).

Trestat veřejnoprávní média snižováním příjmů je hloupost, kvalitní obsah prostě přijde draho a uškrcený rozpočet přinese jen uškrcené vysílání.

Senátor Veleba věci vůbec nerozumí a navrhuje opravdu hovadiny (mimochodem — jak se dá rozhodnout, jestli v tuto chvíli o něm poskytuji pravdivou informaci?)

Senátoři návrh novely o rozhlasových a televizních poplatcích podle Jana Veleby odložili, chtěla bych doufat, že navždy. Je ovšem nejvýše potřeba vést debatu o médiích veřejné služby, nejen o jejich zpravodajství, ale i o jejich kulturním obsahu, a je třeba, aby to hodnotili lidé, kteří znají světové souvislosti a problematiku v celé šíři.

Konstatovat, že rádio nebo televize jsou blbé, přereprízované a že se nedaří původní tvorba, je možné v každé hospodě, kde ostatně ta pitomá televize pořád běží. Je ovšem taky třeba vědět, proč je to tak. A hlavně to nesmějí dělat ukřivdění politici, mocichtiví byznysmeni ani odmítnutí autoři.