Filmový dokument je dnes už prestižní a v programu televize frekventovaná disciplína (až moc, řekla bych, když znovu přepínám z věčných historických Hitlerových mužů a velkých bitev světových válek a leteckých katastrof). Dokument rozhlasový tak velice populární není.

Má to své důvody — rozhlas si s posluchačem spíše povídá, dokumentaristé sice usilují (a někdy velmi úspěšně) o zvukové obrazy, ale běžný posluchač rozhlasu chce stejně hlavně slyšet rozumné slovo. Tento rozdíl dobře poznáme na případě pořadů o cestování — zatímco v televizi někdo (většinou dokumentarista z BBC) natočí obrazový materiál, komentář k tomu slyšíme mluvený hlasy nejpopulárnějších herců — třeba Bartošky a Donutila. Nebo český televizní dokumentarista staví do všelijakých situací Oldřicha Kaisera a Jiří Lábus to odněkud komentuje — prostě stále (nebo velmi často) se pracuje s populární osobností, za a kolem níž je obraz.

Zatímco v rozhlase, kde jsou samozřejmě také pořady o cestování a dalekých krajích, se o navštívených místech povídá, většinou s cestovatelem ve studiu, eventuálně se pustí kousek na místě pořízené nahrávky nebo příslušná hudba. Dozvíme se trochu něco jiného a hlavně — ten, kdo o příslušné zemi vypráví, se těžko může zříci názoru (zvlášť když je většinou ve studiu redaktorem tázán).

Jiným případem, kdy rozhlas sděluje jinou informaci než obrazové médium, je prostředí obývané lidmi zvláštního stavu nebo tvaru. Mám na mysli nemoci, umírání, všelijaká postižení tělesná i mentální. Pořadů na tato témata vzniká v rozhlase hodně, autoři rozhlasového média jsou si vědomi svých schopností a využívají jich ku prospěchu nejrůznějších občanských iniciativ. V programu je k tomu řada Dobrá vůle, v níž se dokumentaristé podrobně zabývají nejen kritikou mnohdy otřesného stavu, ale i možnostmi pomoci. Decentní zvukové médium umožňuje soustředit se na podstatné.

Festival Report

Jen týden po festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě se uskutečnila rovněž na Vysočině v Koutech u Ledče nad Sázavou soutěžní přehlídka rozhlasové publicistiky a dokumentu Report 2015. Přehlídku pořádá občanská iniciativa Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, byla založena před čtyřiadvaceti lety, kdy de facto vstal z mrtvých i rozhlasový dokument, protože bez svobodného přístupu k informacím a stejné svobody s nimi pracovat se o dokumentaristické práci nedá poctivě mluvit. Radiodokument je na mezinárodních rozhlasových festivalech kategorií rovnocennou s dramatem, prostředky těchto dvou druhů audio- umění se prostupují a vzájemně ovlivňují.

Zatímco české rozhlasové drama tu a tam v mezinárodním prostředí uspěje a dá se říci, že je součástí evropské špičky (má také odpovídající tradici), český radiodokument se zatím na vrchol ocenění nedostal. Je to i tím, že naše domácí témata nejsou pro svět zajímavá a naši tvůrci nemají prostředky na nákladnější cesty. Spravedlivě však je třeba říci, že je to i tím, že veřejnoprávní rozhlas dokumentární tvorbu podceňuje, finančně i co do zařazení do vysílacích časů.

Přesto se za těch čtyřiadvacet let, co je možno sledovat úsilí dokumentaristů na Reportu, podařilo vychovat dvě generace výborných tvůrců, úroveň rozhlasového dokumentu i díky vysokým školám, kde se obor vyučuje ( Univerzita Palackého Olomouc, JAMU Brno a částečně i DAMU Praha) v posledních letech prudce stoupla. Roli hrají i mezinárodní tvůrčí organizace, například EBU a Feature Conference, jíž se čeští tvůrci účastní.

Tři příklady radiofoničnosti

Stanice Vltava pěstuje mezi náročnými dokumenty také cyklus o evropských městech. Jeho pravidelným autorem je David Vaughan, který na Report přivezl svůj pořad Ještě jednu kávu s podtitulem Jak se město odráží v naší fantazii, tentokrát Vídeň. Autor si málo všímá známých vídeňských „hitů“ (i zvukových) — z nich věnuje pozornost jen kavárně jako literárnímu prostředí, odkud se spisovatelé svými texty vyjadřují o Vídni.

Zajímá ho urbanismus a jeho sociální a politické zadání (Rudá Vídeň, sídliště Karla Marxe), vídeňská doprava (jezdí s mikrofonem na kole), multikulturalismus někdejšího hlavního města mnohonárodnostní monarchie, dědictví rozpadu monarchie i nacismu a jak se s ním město vypořádává (nezbytné Náměstí hrdinů a Thomas Bernhard). Dokument je reflexí intelektuála, přesně tím, co patří rozhlasu a kde je obraz zbytečný.

Tomáš Černý natočil pro Víkendovou přílohu stanice Vltava, která běží vždy v sobotu dopoledne, pořad Karel Čapek pohromou stižený. Tou pohromou je cestování a nejde ani tak o Karla Čapka osobně, jako o výpravu manželů Petry a Zdeňka Vackových veteránem Škoda Populár po stopách Čapkových Anglických listů.