Máme nového ředitele Českého rozhlasu, který při veřejném výběrovém řízení dal najevo své znalosti o stavu veřejnoprávního média a nastínil, jak s touto — bez ironie — úcty a důvěry hodnou institucí dál. Uvědomila jsem si, že ačkoliv nepracuji v rozhlase celý život a po tu dobu, co v něm pracuji, nevykonávám stejnou práci, poměry posledních let mě jaksi unavily a způsobily u mě jistou rezignaci.

Nezavinil ji (doufám) věk, ale nemožnost doručit k uším příslušně zodpovědného nadřízeného oprávněnou námitku, ale také třeba iniciativu.. Například po letech marného dovolávání se lepších časů pro rozhlasové dokumenty jsem je přestala poslouchat — pozdní večer a noc je pro mě doba, kdy náročného poslechu už nejsem schopna, nebaví mě prodlevy mezi řečí, vyplněné záběry zvukového prostředí (tedy přesně tím, co dokument dělá dokumentem), nemám trpělivost s problematickými řečovými schopnostmi autentických mluvčích, jinak řečeno — možná mám v noci prostě už unavený sluch.

Ale tím, zjišťuji k hrůze, přiznávám nezpůsobilost pro výkon povolání, které vykonávat chci a, jak věřím, i umím! A proto, abych mohla vůbec do toho, co Český rozhlas vysílá, mluvit a přemýšlet o tom, koupila jsem si nové rádio. Hned první večer s vážnou hudbou a nočním dokumentem byl jako zázrak, náhle jsem slyšela vše, zajímalo mě to, protože to bylo výmluvné, prostě akustický obraz se radikálně zlepšil. Podnítilo to ve mně trochu jiný směr v uvažování o rozhlase.

Klábosící kulisy

Vzpomněla jsem si na svého někdejšího šéfa Jana Halase, když výsledky výzkumu poslechovosti komentoval slovy, že to jenom dosvědčuje, že lidé mají tu kterou stanici zapnutou, nic to ale nevypovídá o tom, zda ji skutečně poslouchají. A jak tak koukám kolem sebe, takových ne-posluchačů s novými technologiemi přibývá.

Nikdy jsem nepochopila, jak někdo může chtít poslouchat rádio, které hraje pořád dokola celkem nezajímavou populární hudbu a mezi tím vysílá reklamy. Od moderátorů se člověk nic nedozví, jejich úkolem je jaksi „klábosit“ s posluchači, kteří jsou vyzýváni k tomu, aby do rádia telefonovali, což zase přihrává tržby provozovatelům telefonních sítí.

Pamatuji časy, kdy tohle dělaly náctileté děti celé odpoledne, co byly samy doma (moji přátelé se v té době museli uchýlit k tomu, že dětem nařídili povinný příspěvek na telefonní účet z kapesného nebo brigádně vydělaných peněz). Dnes, myslím, tenhle falešný dojem kontaktu splňuje facebook, kde si jeden pokecá lépe a vyjde ho to levněji. Vlastně se tomu všelikému klábosení nic do cesty neklade, je to v jednom účtu i s internetem a šetřit nemá smysl, platí se paušál.