S předsedou Rady Českého rozhlasu Petrem Šafaříkem jsme hovořili o současnosti a budoucnosti Českého rozhlasu minulý týden ve čtvrtek, tedy ještě předtím, než byla radním známa jména kandidátů na pozici generálního ředitele Českého rozhlasu. Podle dostupných informací se o post uchází celkem jedenatřicet osobností.

Ještě tento týden Rada ČRo zveřejní oficiální seznam kandidátů. V tuto chvíli radní čekají na doručení notářského zápisu, který přinese také informaci o tom, zda uchazeči splnili formální kritéria přihlášky. Příští týden v pondělí pak radní na veřejné schůzi zúží počet kandidátů nejméně na pět. V průběhu ledna tento užší výběr kandidátů představí své projekty při veřejném slyšení. Jméno nového generálního ředitele Českého rozhlasu se veřejnost dozví nejspíš koncem ledna.

Rada ČRo bude zanedlouho vybírat nového generální ředitele Českého rozhlasu. Veřejnost by určitě zajímalo, co by měl nový ředitel splňovat, člověk jakého typu a s jakými zkušenostmi by to měl být?

Úvodem: budu mluvit sám za sebe. Rada Českého rozhlasu dala v různých souvislostech jasně najevo, že od generálního ředitele a od Českého rozhlasu vůbec očekává velmi důsledné dodržování zákona o ČRo a respektování Kodexu Českého rozhlasu.

A konkrétněji?

Věřím, že Rada ČRo bude vybírat nového generálního ředitele i s přihlédnutím ke svým kritickým usnesením a k takovým odpovědím na podněty posluchačů, kde dala stěžovatelům za pravdu. Opakovaně jsme se také vymezili proti některým vyjádřením ze strany vedení Českého rozhlasu, která jakákoli pochybení popírala nebo věc různými způsoby zlehčovala.

Myslím, že v té agendě podnětů a stížností, kterou Rada už nějaký čas zveřejňuje na svém webu i s připojením vyžádaných vyjádření od vedení ČRo, je celá řada pozoruhodného materiálu pro ty, kdo se zajímají o úroveň české novinařiny.

Můžete uvést nějaké konkrétní příklady?

Doporučil bych třeba texty k případu, kdy v den narozenin přišli do živého vysílání ČRo Dvojka přát moderátoru Daliboru Gondíkovi jeho sestra a další lidé. Na pár minut vysílání v ranní rozhlasové „špičce“ ovládlo jejich familiérní povídání ryze ve stylu „s moderátory o moderátorech pro moderátory (a snad ještě jejich blízké)“.

Odsunula se tím přinejmenším jedna pravidelná relace Dvojky, dokonce tam zazněla i sebepropagace jakési akce Gondíkových v jednom soukromém médiu. Jeden posluchač si na to právem postěžoval, šéfredaktor Dvojky Miroslav Dittrich ale ve svém vyjádření napsal, že mu to přání přišlo „velmi milé a emotivní.“

Oproti tomu to pro radu bylo jedním z podnětů, kdy psala o nedostatcích spočívajících „ve familiární moderaci, pokleslém humoru, blazeovanosti a posluchačsky nepříjemných podobách sebepropagace“.

Také bych doporučoval podívat se například na kritickou rozpravu o  reportáži Norské fondy a norské trendy v praxi. I tam se frapantně lišilo hodnocení Rady ČRo a  text, který k té věci předložilo tehdejší vedení ČRo.

A šéfredaktor Radiožurnálu Jan Pokorný se v jednom svém vyjádření snažil jasně prokázané pochybení hájit odkazem na heslo ve Wikipedii a na to, že stejnou chybu dělají i jiná média, k čemuž bylo ve vyjádření ČRo připojeno několik linků, mimo jiné i na dva články v Blesku...

To podle mého názoru není úroveň, kterou by mělo nabízet a garantovat médium veřejné služby.

Co z toho plyne?

S nadsázkou bych vyslovil přání, aby se v Českém rozhlase konečně snížily blazeovanost a neoprávněné sebevědomí, které byly před pár lety bizarně zviditelněny v sebeprogačním sloganu Radiožurnálu „Se vší pokorou, jsme výborní“.

Musím ale zároveň dodat, že v ČRo pracuje mnoho velmi kvalitních redaktorů a v nabídce Českého rozhlasu se najde řada vynikajících pořadů, dokonce učiněných skvostů. Například v literárních a dramatických pořadech Vltavy.

Třeba právě teď do pondělí 14. prosince bude na webu v sekci „Hry a literatura ve streamu“ volně k poslechu velmi vydařená současná rozhlasová hra Chyba spojení.

A co politická a investigativní novinařina? Třeba právě na zmíněném Radiožurnálu?

I tam bývají některé velmi podařené relace, byť jsou pro část náročnějšího publika asi „ztracené“ kvůli problematické hudební stránce stanice.

Ale zpět k pozitivům: i na Radiožurnálu jsou ke slyšení pořady, které obzvlášť jasně dokazují, jak důležité je mít silné a odvážné médium veřejné služby. Mám na mysli například červnové reportáže Janka Kroupy a jeho týmu o korupci v českém hokeji, které přispěly k tomu, že tehdejší trenér české reprezentace Vladimír Růžička konečně odstoupil ze své funkce.

Čtenáři by taky určitě ocenili zmínku o tom, v jakém je Český rozhlas stavu, kam by měl směřovat?

Zůstává otazníkem, zda Českému rozhlasu prospěla reorganizace, která ve vnitřním chodu oslabila stanice a vedla ke vzniku tří programových center — vysílání, zpravodajství a výroby.

Podobná otázka či problém ‒ nazvěme to velmi zjednodušeně sklonem k centralizaci — se týká změn regionálního vysílání Českého rozhlasu. Zde se prý přestaly dělat delší, komplexnější publicistické žánry a někde se omezila náročnější rozhlasová výroba — i  v těch regionálních studiích, kde měla cennou tradici.

Mimochodem: v Radě ČRo nikdo netlačí na to, aby se Český rozhlas hnal za vyšší poslechovostí, tj. aby kvůli jejímu dosažení dělal velké kompromisy, banalizoval se a tak podobně. To, že byl podíl na rozhlasovém trhu jedním z kritérií při udělování odměn generálnímu řediteli, souviselo s tím, že si Peter Duhan při své kandidatuře v roce 2011 sám stanovil cíl podílu ČRo na pětadvacet procent.

Dlouhodobě se přitom pohybuje někde mezi jedenadvaceti a třiadvaceti procenty.

A co je tedy třeba vylepšit?

Dovolte mi připomenout: mluvím zde jen sám za sebe. Zdůraznil bych hlavně nutnost většího respektu ke Kodexu Českého rozhlasu. Ocituji jedno jeho místo, nad kterým se asi nejeden posluchač ČRo podiví — myslím ve vztahu k tomu, co vše lze z  ČRo slyšet: „Redaktoři Českého rozhlasu si musí při vystupování ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech s výjimkou komentárů počínat tak, aby posluchač nemohl rozpoznat, jaký názor mají na věc, o níž informují.“

Neříkám to zdaleka poprvé, ale přece jen: Kodex Českého rozhlasu je poměrně dobře napsaný, může myslím dobře sloužit jako vodítko ke snaze o kvalitnější novinařinu. A  také pluralitnější, to pokládám za velice důležité.