V devadesátých letech probíhal jakýsi spor o stanici Vltava. Tehdy někteří kolegové ze zpravodajství vehementně namítali, že stanice, která vysílá vážnou hudbu a umělecké slovo postupně ztratí význam, protože každý si přece pustí doma z cédéčka, co si sám vybere, a rovněž si dle vlastního výběru přečte, co bude chtít.

Vltava zrušena nebyla a dnes už tyhle argumenty nikdo nevznáší, ani ti, kterým tehdy bylo těžké vysvětlit, že přes všechnu možnost výběru má přece jen velkou hodnotu služba, která člověku kromě všelijakých servisních informací umožní slyšet něco prostě náhodou, něco, co by si nikdy nevybral, protože se v dotyčné oblasti nevyzná a vlastně ho ani příliš nezajímá, ale síla díla samotného a jeho provedení člověka prostě zasáhne. Vždyť to je ta veřejnoprávnost v kulturní oblasti.

Dvacet let poté nastaly jiné problémy, vyplývající z toho, že se kulturní služba stala díky technologickému pokroku výnosným byznysem. Něco se přece na tom našem vyspělém západě vyrábět musí, a když všechno základní se dělá levně v Číně, začali jsme vyrábět nahrávky. Vlivem pokročilejších nosičů zvuku a možnostem jejich stahování se ohromně rozvinul trh s audioknihami.

Dřív měl Supraphon jednu edici mluveného slova a zaznamenával na ni výkony významných herců v populárních (výjimky potvrzují pravidlo) dílech. Aby to člověk mohl slyšet, musel mít gramofon, koupit si desku, sednout si k tomu — a pak byl odměněn třeba Kočičí hrou s Danou Medřickou nebo Otou Pavlem v přednesu Miroslava Horníčka. Co všechno a kde všude může dnes člověk poslouchat ani nebudu vyjmenovávat, i Český rozhlas pod heslem Vem Boženu do metra, vem Aloise na kolo poskytuje kvalitně interpretované tituly povinné četby ke stažení v mp3. (Božena je němcová, Alois je Jirásek). Všichni neustále poslouchají, jeden můj kolega a spolužák z němčiny například mobilem přes internet zásadně německý rozhlas.

Přiznám se, že tohle nemůžu, připadala bych si, že jsem pořád v práci, musím se taky někdy na něco dívat nebo si číst, taky chci prostě poslouchat nebo aspoň slyšet zvuk světa, ale je pravda, že při těchto činnostech jsem omezena v činnostech jiných, místně i smyslově. Ale zpět k těm nosičům — jejich obchodní význam v 21. století samozřejmě pochopili všemožní vydavatelé audioknih a jiných nahrávek, dávno skončil monopol Radioservisu a rozhlasového archivu, natáčí se kdeco, protože mít studio už taky není díky technologiím nic nedostupného. Tím se ovšem ukazuje, že dílo, tvůrčí výkon, je docela žádaný obchodní artikl.