Pět tezí o tom, k čemu jsou holky na světě, aby byl ten svět v pořádku
Petr BittnerBáseň Jiřího Žáčka z čítanek pro druhou třídu základních škol vzbudila zapálenou debatu. Podle básně jsou totiž dívky na světě k tomu, aby se staly matkami. Nejde přitom o samotnou báseň, ale o podmínky a průběh diskuze, kterou vyvolala.
1. Identifikovat stereotyp v učebnici není žádné „tlačení na pilu“, jak se domnívá „můj liberálně založený kolega“ Petr Honzejk. Diskuse nad celospolečenskými dopady různých přístupů k vzdělávání je zcela legitimní a česká společnost ji podle všech dostupných šetření potřebuje jako sůl.
2. Jestli se v diskuzích ohledně různých podob genderové rovnosti někdo pravidelně chová hystericky, jsou to většinou pobouření obhájci tradičních rolí. Sám Jiří Žáček použil pro diskutující kritiky své básně označení „genderové džihádistky“, které je úplně mimo jakoukoli slušnou debatu — což ovšem neodradilo ani tradiční apoštoly slušnosti, jako je Jiří Čáslavka, aby ho dál směle používali.
3. Bruselský odborník na potravinovou bezpečnost Ladislav Miko reprezentuje v debatě-nedebatě další skupinu, která se domnívá, že role matky je evoluční fakt a že její relativizace způsobuje vymření. Kromě toho, že je to dávno odmítnutý redukcionismus společenských rolí na temnou predestinaci biologických procesů, vzkázal bych rytířům zachování rodu alespoň následující: Vězte, že spousta žen, které dnes mateřství oddalují nebo prostě odmítají, by docela určitě svou volbu spíš změnila, kdyby se podařilo posunout české prostředí směrem k snadnějšímu slaďování soukromého a pracovního života.
Mnohé ženy by se rády staly matkami, kdyby jim sytém vycházel alespoň trochu vstříc — jenže pád do samoživitelství a nehostinnost neregulovaného trhu práce znamenají prostě existenční rizika, v jejichž kontextu může dítě znamenat i pád do chudoby. Nemít dítě tak nemusí být jen moderní preference, ale prostě taky strategie přežití. Nemít dítě je pro mnohé evoluční strategie, kdybych použil váš slovník.
4. Všechno tohle by se mohlo měnit k lepšímu, jen kdyby se vedla skutečná debata nad neschopností současného systému zajistit budoucím matkám podmínky pro udržitelné mateřství. Jenže tomu všemu v české debatě zoufale brání ignorance, neschopnost a neochota velké části společnosti vůbec identifikovat ty největší překážky, kterým dnes ženy musí čelit.
5. Pokud jde o Žáčkovu báseň, většina její kritiky nepochází od „příliš radikálních feministek“, „fundamentalistek“ nebo všech „genderových džihádistek“, které „moc tlačí na pilu“. Proti básni se ozývají především všichni, kdo se snaží zdůrazňovat genderovou spravedlnost v distribuci individuálních svobod a zároveň uvažují nad celospolečenskými dopady různých přístupů k vzdělávání.
Pokud by tohohle přístupu byli schopní všichni, možná bychom mohli teprve vůbec začít diskutovat o míře nebo charakteru našich snah přiblížit se rozvinutému světu.
Ok. Říct o ženách, že by se měly stát matkami, je tedy fašistický stereotyp, který je třeba překonat. Se stejnou logikou bychom ale mohli odsuzovat tvrzení, že muži by se měli stát otci a lidé by spolu měli navazovat přátelské a milostné vztahy. Co když se někdo rozhodne být nenávistným misantropem? Nedotkla by se jej taková pasáž v čítance?
Co chci říct: zmíněná diskuse je jen další kapitolou děsivého trendu mezi levicovými aktivisty/kami, který se dá shrnout větou "svět je ve srabu, za chvíli přijde apokalypsa, rodit děti je nezodpovědné". Tito lidé si ale nepoloží jednoduchou otázku - kdo se postaví na barikády poté, co všichni ti staří kavárenští mládenci vymřou? Veškeré třídní boje byly přece vedeny chudými neprivilegovanými, kteří si myslenku osvobození nesli v rámci rodinné tradice!
Báseň v čítance odkazuje pouze na biologickou danost, kdy žena rodí děti. Nic víc, nic míň. Přestože se považuji za feministu, zrovna tato diskuse mi přijde navýsost absurdní, protože žádné stereotypy nevidím.
To, že kapitalistický systém neumožňuje spoustě párů založit rodinu, protože děti (a jejich důstojný život) jsou luxusem střední a vyšší třídy, je věc druhá. Ale debatu nad společenskou (ne)podporou rodin nenastartujeme obviňováním čítanek ze sexismu...
2. Když už, tak by nám nekrofilní atributy (třeba oceněné hudební skupiny) mohly působit větší problém než texty rozhodně biofilní.
3. Podpora sociální emancipace chudých nic nemění na potřebnosti apelu „chudoba cti netratí“. Mnohé ženy ostatně odkládají mateřství nikoli z důvodu chudoby, nýbrž pro příležitost dělat kariéru.
4. Moderní levice a feminismus podporují multikulturalismus tehdy, když oslabuje existenci tradice, z níž vyrostly, ale odmítají jej, když se se zavrženou tradicí skoro vesměs shoduje. Vnímání ženy především jako (potenciální) matky je tohoto postoje typickým prubířským kamenem.
5. Nedostatkem empatie a respektu k odlišným názorům a postojům se feminismus začíná dosti podobat pěkné řádce ideologií, které do určité své vývojové fáze rovněž vzbuzovaly naděje a sympatie.
6. Teprve když znevýhodněnou skupinu reprezentují osobnosti a názorové směry, které nezúžují bádání na hledání podpůrných argumentů, které dokonce ochladly k vlastnímu newspeaku a které už přešly k angažmá především ve věcech, které se týkají méně jich a více jiných skupin lidí (příp. hlavně přírody), teprve pak je ona skupina zralá a emancipovaná. Nikoli tedy tehdy, když povede ve všech ukazatelích, na něž si jen ukáže.
Prosím, vysvětlete mi to někdo, já fakt nevím, co na tento druh plodícího argumentu mám říct. Možná, že odpověď bude ležet někde mezi náboženstvím a psychologií.
2) Poemizovat lze o skladbě čítanky a vhodnosti té či oné básně pro děti toho či onoho věku. I pak je produktivnější diskutovat o celku, nikoliv o části.
3) Považuji za legitmní cíl, vytvářet v dětech kritickou rezistenci vůči represivním genderovým stereotypům. Právě proto nemám rád cynické alibisty, kteří nahrazuji toto náročné rozvíjení kritičnosti čistěním učebnic od všeho, co by mohlo upomínat na genderové role.
Snad se někde vyskytuje jedinec, který opravdu věří, že situaci zlepší vyškrtnutím nějaké básně, zatímco ve televizi poběží reklama: "To jsem já, tvoje bezstarostné já ... které nerozhází ani to, že si nerozumí s vlastní vaginou" a jiná, kde žena zamilovaně čumí na logo drogerie a říká "Zde nakupuji, zde jsem člověkem" (ten instrumentál, který naznačuje výjimečnost takového bytí se kreativcům obzvláště zdařil). Takové neuvěřitelné bytosti se omlouvám.
Aby z nich nebyly maminky, aby se pěkně mračily na toho, kdo je malinký. Aby nás nikdo nehladil a neříkal nám pohádku. Proto tu nejsou maminky, aby náš svět byl v pořádku.
(báseň v úpravě Václava Klause mladšího)
Takže... já myslím, že holky jsou na světě k tomu, aby z nich mohli (nemá tam bejt tvrdý?), aby z nich teda mohly (z těch holek - tak asi tvrdý) bejt kluci, vole!
aby svět byl veselý,
vystartují ráno z domu,
jako když je vystřelí.
Nebojí se blesku, hromu,
nevadí jim mráz a led,
páni kluci jsou tu k tomu,
aby se svět točil vpřed.
O tom, že jsou kluci k tomu, aby z nich byli tatínci se tam nemluví. Ani o tom, že mají někomu sloužit. V nějaké vlastenecké čítance z dávných dob by tam mohlo být, že jsou od toho, aby z nich byli vojáci a sloužili vlasti.
Počet celoživotně bezdětný žen je u nás dlouhodobě stabilně nízký. Ve srovnání se sčítáním lidu z roku 1950 je to asi 20% tehdy 4-5 procent v nedávné době. Celková natalita je nížší než v minulosti, ne proto, že lidé děti nechtějí, ale protože jim většinou stačí jedno nebo dvě. Vícečetné rodiny jsou vzácné. Mít čtyři děti je neobvyklé, mít jich osm naprostá rarita.