Minulý rok byl jako vtip vyprávěný v opilosti před rozedněním: bylo to zmatené, bez vtipu a podalo to smutnou zprávu o lidstvu.

Jednou z proher byla tradiční a v českém pařeništi mužské vševědoucnosti velice oblíbená diskriminace žen. V žebříčku rovných podmínek žen a mužů se Česká republika umístila na krásném jednaosmdesátém místě. Lépe je na tom i Ghana nebo Ukrajina.

Tradice ve prospěch žen

Vždyť také české ženy dostávají o pětinu nižší platy nežli muži. Vydělají si tak o dvaadvacet procent méně. Takový rozdíl je jedním z nejmohutnějších v Evropské unii a při srovnání s ostatními státy se šolícháme na třetím místě od konce.

„Ženy ve srovnání s muži pracují v průběhu jednoho roku bez odměny průměrně téměř tři měsíce. Převedeno do řeči peněz to představuje přibližně sedmdesát tisíc korun, které v rozpočtech rodin neodůvodněně chybí,“ napsala právnička Pavla Špondrová.

Kvůli tomu jsou ženy více ohroženy chudobou. Ta číhá především na samoživitelky: pád do chudoby hrozí třetině neúplných rodin. A co se týká české politiky, tam to pořád vypadá jak ve fotbalové šatně. Spousta blbých řečí a chlapů ještě víc. Ostatně v žebříčku zastoupení žen v parlamentech jsme slavně dobyli osmdesáté sedmé místo. Není divu, že jsme obhájili ostudné dno: ženy kandidují z nevolitelných míst, takže se kluci nemusí bát o sesle.

Pak můžou v rozhovorech pábit o tom, že patříme na Západ, a zároveň bohorovně ignorovat doporučení Výboru OSN o zavedení kvót.

A tomuhle testosteronovému tažení zatím nestojí skoro nic v cestě. Politická osa se částečně točí kolem národoveckých nostalgiků a částečně se netočí vůbec. Vzpoura konzervativních fotrů uzná národu jeho hrdost a ženám přinejlepším jejich dělohu. Zlepšení v nedohlednu.

Muži přece nehodlají riskovat: raději úpadek ve vlastní režii než změnu ve spolupráci se ženami. K přesvědčení o mužské vševědoucnosti napsal Bernard Shaw už na počátku minulého století: „Hledám útočiště u inteligentních žen. Mužům, kteří sedí v politice v prvních lavicích, mohu sice ukázati měsíc na obloze, ale nemohu jich přesvědčiti, že to není syreček.“

Ženy a feministé by tedy měly dál spouštět rotyku a narušovat stávající formace. Převzít obehrané šibolety a obrátit je ve svůj prospěch. Změny v politické a ekonomické oblasti musí totiž doprovázet také proměna přemýšlení o tradicích a hodnotách — z takového materiálu se totiž tak lehce plete bič na zahánění „čmoudů“ za hranice a žen k plotně.

Vždyť právě z „tradičních“ Vánoc se vyloupl rok, do kterého jsme vklopýtali. Konzervativní a usedlé svátky. Jenže i takové lze protočit v prospěch žen. V samotném středu vánočního dění se ocitá prostá dívka Marie. Je mladá a odstrkovaná, v očích sousedů otěhotněla bůhví s kým a její muž je mozolnatý tesař. Dnes by tenhle párek tvořila „zbouchnutá“ středoškolačka a chlápek z dělnické třídy. Žádné perspektivní partie.

Přesto se Marie ve světě mocných mužů, králů a kněží, stává hybatelem dějin. A navíc to byla nejspíš docela razantní feministka. Při svém klábosení s Alžbětou poznamená ke svému názoru na Boha: „Mocné svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.“

Teoložka Anne Carr vidí Marii jako utopickou postavu: umožňuje nám představit si uzdravený, smířený a konečně přeměněný svět. Svět sdílený všemi bez rozdílu.

Ideální předsevzetí, nejen pro ženy. Linie útlaku totiž působí v oblastech rasy, pohlaví i třídních nerovností a vyživuje se v každé z nich. Volí, komu náleží rozhodovat o politické a ekonomické realitě, kdo patří mezi občany, kdo je člověkem a kdo už nemá nárok. Jenže tahle země patří všem.

Máme další rok na to, aby se to stalo pravdou.