Píše se rok 2007 a já poprvé v životě vyrážím zhlédnout dokument na jihlavském festivalu dokumentárního filmu. Učitel literatury nám dal za úkol vidět aspoň pět dokumentů a o jednom z nich napsat esej. Máme za sebou ani ne druhý měsíc prvního ročníku na gymnáziu a tak většině popisků filmů moc nerozumíme a rozhodujeme se tedy intuitivně, podle názvu nebo podle délky.

Mnozí tak získali první zkušenost s experimentálními filmy (ty jsou často nejkratší), u kterých je často velmi těžké odhadnout zamýšlené sdělení, a zřejmě už nikdy znova na festival nepřišli. Můj první film byl o polských pracovnících ve Velké Británii a ukazoval, že cesta za štěstím na západ pro mnohé znamená každodenní boj o přežití a nuzné pracovní podmínky. A tak jsem se stala každoroční návštěvnicí festivalu a každý rok se snažila aspoň na pár dní, nebo třeba i jen na jeden den (a jeden večírek) dorazit, i když to znamenalo přejet celou republiku.

Festival bezpochyby posílil (ve mně možná spíš zcela založil) patriotskou hrdost na své rodné město, kterou jinak příliš nepociťuji. Jihlava je město někdejší hokejové slávy, piva Ježek (které většinou moc lidem nechutná) a s jedním z největších náměstí v České republice — uprostřed něhož se však tyčí obchodní dům Prior ze 70. let, kterému většina lidí nemůže přijít na chuť.

A nemůže mu přijít na chuť ani ředitel jihlavského festivalu Marek Hovorka. Zřejmě i proto byla v jednom z předchozích ročníků celá stavba zakryta plachtou, což jistě bylo součástí proměn veřejných prostor po celé Jihlavě souvisejících s festivalem, ale také se tím podařilo Prior schovat, aby nerušil a nestrašil návštěvníky a návštěvnice, kteří si přijeli do města užít dokumenty.

Je logické, že město se při takové události určitým způsobem promění, děje se to všem festivalovým městům včetně Uherského Hradiště či Karlových Varů. A v případě Jihlavy se to zpravidla týká zajímavých objektů a nekonvenčních realizací v ulicích, které by se tu mimo festivalový rámec jen těžko objevily. Na druhou stranu mě tento rok dostihl pocit, že toto přetváření Jihlavy tak, aby „vyhovovala potřebám festivalu a jeho návštěvnic a návštěvníků“, je poněkud symptomatické.

Už nedokážu říct, jak dlouho to je, co byl naposled provozován celodenní a celonoční pop-up bar v prostorách šatny Domu kultury a odborů, tedy epicentra festivalu, nějakým jihlavským podnikem. Je to místo, kde začíná a končí den mnoha lidí. Ráno je potřeba dát si dobré kafe, večer nějaký alkohol. Skutečně v Jihlavě aktuálně není nikdo, kdo by tento režim nedovedl obstarat? Skutečně musíme importovat pobočku populární kavárny z Prahy?

Marně se snažím vymyslet, jaká je přidaná hodnota oproti jihlavským podnikům — atmosféru udělají prostory samotné a roztrhaná trička, jaká měl letos personál, by si jistě zvládli obléct i místní. A troufám si tvrdit, že dobrou kávu dovedou připravit i jihlavské kavárny, pokud by snad někoho napadlo, že to v Jihlavě nikdo neumí.

↗

Město se místním na několik dní odcizí, je přeplněné, nedostačuje ubytovacími, stravovacími kapacitami, kavárny a hospody trpí, protože často nejsou na takový nápor připravené. Foto dokument-festival.cz

Na festival každoročně jezdím i proto, abych viděla všechny staré známé. Když se potkáme v kině Dukla, odkud je výhled na gymnázium, zavzpomínáme na staré časy ve škole. Když jsme v DKO, vrací se nám zážitky z tanečních a maturitních plesů, které jsme v prostorách budovy skoro všichni absolvovali.

Letos jsem měla pocit, že většina známých byla spíše z Prahy či Brna, kde jsem trávila poslední roky. Může to být samozřejmě mým selektivním vnímáním, ale jako by Jihlavanek a Jihlavanů mezi návštěvníky ubývalo. Mnozí lidé dokonce z města úplně mizí, aby měli klid, většině ostatních (rozuměj ne-hisptrů, ne-intelektuálů) se tam prostě nechce a důvodů může být mnoho. Město se jim na několik dní odcizí, je přeplněné, nedostačuje ubytovacími, stravovacími kapacitami, kavárny a hospody trpí, protože často nejsou na takový nápor připravené (a někdy ho ani nevítají).

Každý rok je toho víc a víc, každý rok vznikne další promítací místo, které v průběhu roku takto nikdo nevyužívá (proč?), více stížností občanů na narušování nočního klidu, více prodaných akreditací, více lidí sedících při projekcích na schodech, více vyčerpaných dobrovolnic a dobrovolníků a taky více nářků, že město málo přispívá, že rozpočet je omezený.

A pak je konec a všecko se sbalí a všichni se vrátí do Prahy a nechají Jihlavu Jihlavou. Opuštěnou, vyždímanou, nudnou, aby zase za rok přijeli a říkali, že kapacity nestačí a peněz je málo a chtějí růst, ale nemají kam. A v tom je možná kámen úrazu. Festival roste, ale město ne. A vzájemná symbióza nefunguje, protože nejde o to Jihlavu zapojit, ale být v ní, využít ji, a co nefunguje doplnit nebo zakrýt a pak odjet.

Často zaznívá, že se podařilo vybudovat z malého studentského projektu filmovou událost evropské úrovně. Každý rok se do soutěží hlásí víc a víc filmů a mnoho filmů upozorňuje na společenské problémy, sociální témata, specifické lidské osudy a politické události.

Přála bych si, aby se na Jihlavu pohlédlo také jednou z těchto optik: to, že na „periferii“ přijede na pár dní v roce „centrum“, jí nepomůže ani ji neučiní lepším místem. Pokud však Jihlavu zapojíme a budeme respektovat její jedinečnost, zlepší se i její výsledky. Stačilo by jen hledat kulturní a sociální přesah v nejbližším okolí nacpaných kinosálů.