Píše se rok 2007 a já poprvé v životě vyrážím zhlédnout dokument na jihlavském festivalu dokumentárního filmu. Učitel literatury nám dal za úkol vidět aspoň pět dokumentů a o jednom z nich napsat esej. Máme za sebou ani ne druhý měsíc prvního ročníku na gymnáziu a tak většině popisků filmů moc nerozumíme a rozhodujeme se tedy intuitivně, podle názvu nebo podle délky.

Mnozí tak získali první zkušenost s experimentálními filmy (ty jsou často nejkratší), u kterých je často velmi těžké odhadnout zamýšlené sdělení, a zřejmě už nikdy znova na festival nepřišli. Můj první film byl o polských pracovnících ve Velké Británii a ukazoval, že cesta za štěstím na západ pro mnohé znamená každodenní boj o přežití a nuzné pracovní podmínky. A tak jsem se stala každoroční návštěvnicí festivalu a každý rok se snažila aspoň na pár dní, nebo třeba i jen na jeden den (a jeden večírek) dorazit, i když to znamenalo přejet celou republiku.

Festival bezpochyby posílil (ve mně možná spíš zcela založil) patriotskou hrdost na své rodné město, kterou jinak příliš nepociťuji. Jihlava je město někdejší hokejové slávy, piva Ježek (které většinou moc lidem nechutná) a s jedním z největších náměstí v České republice — uprostřed něhož se však tyčí obchodní dům Prior ze 70. let, kterému většina lidí nemůže přijít na chuť.

A nemůže mu přijít na chuť ani ředitel jihlavského festivalu Marek Hovorka. Zřejmě i proto byla v jednom z předchozích ročníků celá stavba zakryta plachtou, což jistě bylo součástí proměn veřejných prostor po celé Jihlavě souvisejících s festivalem, ale také se tím podařilo Prior schovat, aby nerušil a nestrašil návštěvníky a návštěvnice, kteří si přijeli do města užít dokumenty.