Jeden pozorný čtenář mých úvah — spíše poznámek — mě upozornil na okolnost, že většina mých doporučení nebo postojů má udržovací či mírně obnovitelskou povahu, ale společnost přeci musí budovat, rozvíjet se a investovat… Obrazně řečeno — roztočíme-li kola průmyslu, roztočíme také kolo dějin.

V tomto duchu Miroslav Zajíček, energetický ekonom, odpovídá v LN ze dne 1. 2. 2014 (příloha Orientace) na otázku: Co byste radil lidem, jejichž domovy dnes před zbořením chrání v zásadě jen dvacet let staré limity (těžby hnědého uhlí v severních Čechách)? „Upřímně: aby se dohodli na výkupu svého pozemku a domu za velmi štědrou protihodnotu. Takovou, která by pro ně znamenala příležitost začít jinde — třeba v perspektivnější a zdravější lokalitě.“ Na jiném místě Miroslav Zajíček zároveň říká „že podíl uhlí na výrobě elektřiny bude v dohledné budoucnosti velmi rapidně klesat, a to i když by došlo k prolomení limitů těžby “.

Z hlediska energetiky samé i z jiných úvah ekonomů vyplývá, že k útlumu těžby uhlí dojte tak či onak a uhlí pod — řekněme — Horním Jiřetínem to příliš neovlivní. Teprve Miroslav Zajíček mi osvětlil, že více než o uhlí jde o jakési budovatelské úsilí, do něhož spadá jak zkáza krajiny s osídlením a následnou náročnou rekultivací, tak i přemístění obyvatel do pro ně příznivějších podmínek a založení nové existence, neboť tak z toho mohou mít prospěch obě strany. Taková „ekonomie“ je  založena na budování po starém vzoru, kdy společnost neustále investuje do hmoty, včetně jejího demolování.

Podobné povahy je i většina ekonomických, spíše finančních pobídek, ať jde o „velmi štědrou protihodnotu“ nebo většinu dotací. To nás má pohnout k něčemu (a na tom je založena také reklama), co bychom za jiných — normálních — okolností ani nedělali, ba co by nás možná ani ve snu nenapadlo, protože ve skutečnosti po tom netoužíme. Pouze tím vytěsníme něco, co by pro náš život bylo podstatnější — jako je schopnost „proměnit méně perspektivní a méně zdravou lokalitu na zdravější a perspektivnější“ — s daleko menšími nároky na silovou energii, budování hmoty jinde a  bez rizika otupení citu.

V pravý čas jsem před mnoha lety jedním dechem hltal budovatelskou knížku o prorážení jablunkovského železničního tunelu, o stavbě železničního mostu v Praze — Braníku, později zvaného Most inteligence, nebo o stavbě Slapské přehrady. Jeden z pilířů Mostu inteligence museli soudruzi zakládat pod hladinou pomocí kesonu. Soudruzi pracovali obětavě — nevysmívám se — nehledíce na únavu a vyčerpání. — Ve skutečnosti to byli političtí téměř trestanci, z nichž mnozí pak trpěli tzv. kesonovou nemocí — ale tohle v knize pochopitelně nebylo, to vešlo ve známost až mnohem později. Naopak v knize bylo, že soudruzi překročili plán a vybudovali pilíř o měsíc dříve. (Aby za trestaneckých podmínek mohli okamžitě přejít na jinou, podobně těžkou práci.) Ačkoliv most je dvojkolejný, podnes po něm vede jenom jedna kolej — napůl je zbytečný, budovali ho ze strategických důvodů, kdyby někdo snad bombardoval most na Výtoni.

Budování mělo v naší historii devatenáctého a dvacátého století různé podoby, takže například Praha už má mostů dostatek; vinou zanedbané údržby teď přemýšlejí, že by zbořili a znovu postavili libeňský kubisticko- konstruktivistický most od architekta Pavla Janáka a inženýra Františka Mencla.

Budování, které přinášelo společnosti rozvoj a vzmach, estetickou hodnotu a technický pokrok, jako by se dvacátým stoletím završilo, vyčerpalo, což je patrné i na vyprázdněnosti naší architektury, která v lepším případě minulé hodnoty jenom doplňuje. Antiarchitektura většiny současných průmyslových staveb přímo dosvědčuje, kam by podíl ze zisků a investice měly plynout — přímo do společnosti, do živého prostředí složitějších vnitřních vztahů, neboť tunely, mosty a budovy výrazu prostého i komplikovaného už máme, ba pozvolna tyto hodnoty začínáme ničit z rozmařilosti, neboť žijeme v nadbytku vybudované hmoty. Jak krásně se bagruje bagrům, máte pocit, že je ta práce těší, baví — avůbec ženaše stroje jsou šťastné a žádný režim je nesráží, ale vždycky jen povznáší, zvláště pak kapitalismus.

Proti tomu hybnost našeho ducha i těla je daleko jalovější. Tíže vstávání, tíže chůze do prácea stálá předtucha dalších komplikací, případná a všudypřítomná obava ze zrady na díle i ve vztazích nahoru i dolů, dovnitř i ven, tam i sem. Nedůvěra bere za všechny kliky, kontrola s reformou derou se dovnitř jako zlí duchové. Někdy až úzkostné úpění a  prosba — tak už nás nechte bejt, nepřicházejte, nemluvte a nepište, a vzácný ten, kdo odolal všelikému lomcování a zůstal pokojným. Zvláštní druh chudoby a vnitřní vyžilosti, prostředí, do něhož se po léta na rozdíl od bagrů zapomnělo investovat.