Ve sporu Matěje Stropnického s Janem Kellerem zaznívá otázka, zda je politicky možné, neřkuli správné, hájit nedotčenou přírodu (Šumava), energetickou bezpečnost (Temelín), přirozenost vodních toků (jezy na Labi) a ochranu krajiny (limity těžby), ale ignorovat přitom zhoršování sociální situace nízkopříjmových vrstev obyvatelstva, selektivitu zdravotní péče i přístupu ke vzdělání a nakonec i pozici vyloučených skupin obyvatel, jako jsou Romové.

Jsem za tuhle dichotomii vděčná, protože jsem díky ní porozuměla, proč Strana zelených nenašla společnou řeč s ČSSD a naopak ji našla s pravicovou Topolánkovou vládou. Strana zelených totiž má rétoriku, z níž zaznívá dostatek.

Tak třeba v tom sporu o Šumavu má Strana zelených spolu s dalšími ekologickými organizacemi naprostou pravdu v tom, že se tam nemají stavět další sjezdovky a lanovky, protože to krajinu zničí nezbytně navazující infrastrukturou. Lidé, kteří tam žijí, ovšem pociťují právo na srovnatelnou životní úroveň s těmi, kdo proti sjezdovkám a lanovkám vystupují, a mají (asi oprávněné) podezření, že z pouhé ochrany přírody se na Šumavě žít nedá.

ČSSD, která, alespoň většinou, zastupuje tu část obyvatelstva, která spíš nemá na to, aby užívala horské hotely a sjezdovky, nepřichází s žádnou alternativou horského hospodářství, kromě evropských dotací na údržbu krajiny. Žádné návrhy ale nedává ani Strana zelených. Na Šumavě se však musí něco smysluplného dělat, jinak to tam nebude k rozumnému životu. Lidé tam přece nemůžou usnout spánkem v době mezi cyklistickou a lyžařskou sezónou.

Mohlo by se tam třeba více podpořit horské zemědělství s místní výrobou. U nás však i v těch průmyslových Krušných horách se zavírá továrna na výrobu rukavic a prošívaných přikrývek a smaltovaného nádobí — všechny ty provozy tam byly už od první republiky a najednou je dál provozovat nelze — a naopak se budují sjezdovky. A to jsou pod Krušnými horami koneckonců veliká města a světové lázně, co si má počít mnohem zapadlejší a opuštěnější Šumava?

Je přece zřetelně vidět, že tady musí vzniknout širší politická dohoda, přinejmenším evropská. Že je možné chránit místní hospodářství, aby byla uchráněna krajina, vidíme v západní Evropě leckde, ve Skandinávii všude — proč tedy se u nás nepíše, jak to tam dělají a co k tomu je potřeba? Neustále skloňované slovo konkurenceschopnost se zcela vyprázdnilo — přece sjezdovka na relativně nízkém kopci na Šumavě taky nedokáže konkurovat sjezdovce v Alpách.

Když se člověk podívá na volební statistiku, vidí, že v jednotlivých krajích mají Zelení asi tak šestinu hlasů proti KSČM, v krajích s problematickou sociální situací ovšem pouze desetinu. Na tom je přece jasně vidět, že dokud Zelení nepřijdou ve svém volebním programu s alternativou k jednostrannému „budovatelství“ podniků, které regionu přinášejí jen iluzi prosperity a reálně škodu, těch hlasů víc nedostanou.

Pokud jde o prolomení limitů těžby, říkají dnes už i inženýři z Mostecké uhelné, že se tím zaměstnanost ve zničeném severočeském regionu neudrží a nezaměstnanost nevyřeší, protože v podstatě žádná nová pracovní místa nevzniknou — ta by vznikla naopak ve chvíli, kdy by se s těžbou skončilo.

Je potřeba alespoň navrhnout, co by se dalo dělat v ekologicky i sociálně poničeném regionu, aby nepokračoval skluz do chudoby a ztráty vztahu ke vzdělání i k práci samotné u postižených vrstev obyvatel. Často o tom píše Tomáš Tožička — ale kdy už nějaká politická strana, a proč ne Zelení? — přijde s programem družstev a svépomocných podniků s místním dosahem? A s návrhem příslušně pomáhajícího zákonodárství?

Rovněž pokud jde o ty jezy na Labi, je málo vysvětleno, že škoda, která vznikne rozvrtáním okolí i samotného toku krásné řeky (stavbu může každou sezónu spláchnout povodeň, takže se několikrát prodraží), je zbytečným nákladem, pokud nikdo nedonutí průmyslové podniky naložit své zboží na lodě. A vzhledem k tomu, že je dosud nikdo nedonutil, aby je z kamionů přeložili na vlaky, přičemž koleje železné dráhy jsou položeny a nic tomu nebrání, je celkem jasné, o co v případě jezů jde.

Strana zelených, reprezentovaná Ondřejem Liškou, působí jako strana městských lidí se slušnými příjmy a uvědomělými nároky. Většině obyvatelstva je ale tenhle postoj lhostejný, když ne zrovna směšný, protože nedává odpovědi na momentální potřeby lidí.

Napadá mě, že už by bylo načase, aby tak, jako se posledních několik let už notoricky stává ministrem životního prostředí člověk průmyslu, měl by se stát ministrem průmyslu naopak někdo z ekologického hnutí, pokud možno z Greenpeace.

Než se tak stane a aby se tak stát mohlo, měla by Strana zelených pozměnit rétoriku i způsob myšlení o společnosti a bezodkladně najít spojence na levici. Podle pravice má každý občan především svou individuální zodpovědnost. Podle levice máme odpovědnost kolektivní. Řekla bych, že to druhé je pro ekologickou budoucnost země i Země zásadnější.