Jan Keller v Právu 7. ledna publikoval komentář „Na nesprávném hrobě“, v němž vyčítá zeleným reptání nad obsazením ministerstva životního prostředí v nadcházející vládě.

Keller mimo jiné píše: „Jde přece o naprosto logické vyústění vývoje v zemi, ve které hnutí za ochranu přírody a životního prostředí dopadlo tak jako v Česku. Je pouze vinou Strany zelených, že sociální demokracie nemá na levé straně politického spektra ekologicky orientovaného partnera. Naši zelení udělali všechno pro to, aby se stali na dlouhá léta nevolitelnými. Kdyby prokázali jen minimum politické inteligence, nemuseli dnes diktovat podmínky vládnutí lidovci.”

Proti tomu se ohradil Matěj Stropnický, jenž napsal: „Keller si správně pamatuje, že zelení poslanci v čele s Martinem Bursíkem (a Ondřejem Liškou věrně po boku) odmítali po volbách 2006 zvedat ČSSD telefony, že stále povolněji poskytovali své hlasy pro zdravotnické poplatky, privatizaci nemocnic i pojišťoven, pro rovnou daň, přípravu Bílé knihy vzdělávání obhajující školné a zčásti též pro americký radar. Dobře vzpomíná i to, že většina ekologických organizací k této politice trapně mlčela, případně ji dokonce pomáhala hájit.

Jako by si ale méně pamatoval, že to bylo výměnou za stop stav pro Temelín a jezy na Labi, výměnou za zachování limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku či za dvacet miliard z programu Zelená úsporám do zateplování rodinných domků, a tím snížení jejich nákladů na energie, a tedy i znečišťování ovzduší.“

Text Matěje Stropnického byl sice záhy z oficiálních stránek Strany zelených odstraněn (!), nicméně mezitím už začal kolovat v sociálních sítích. Na Facebooku jej vystavil a komentoval mimo jiné Daniel Vondrouš ze Zeleného kruhu a doprovodil jej těmito slovy: „Ta sebestředná arogance některých politiků — jako v tomto případě Matěje Stropnického — mě už vážně hýbe žlučí. Co je, proboha, trapného na tom, že se ekologické organizace zabývají ochranou životního prostředí a nikoliv privatizací nemocnic a školným?... Podle mého názoru by lidé měli dělat to, čemu rozumí a co umí. Ekologické organizace se bijí za to, aby se lidé nedusili, mohli pít čistou vodu, měli kam chodit na vycházky atp.“

Na Kellerovu adresu se ve facebookových komentářích také objevily od zelených aktivistů i členů Strany zelených ironické poznámky o úrovni jeho sociologické erudice i o jeho senátní kandidatuře za subjekt spojený s Olgou Zubovou. Což o to, spojenectví se Zubovou je samozřejmě hrubým nedostatkem (politického) úsudku, to samé se ale dá říct i o spojenectví s Čunkem a Topolánkem. Nechme tedy stranou argumenty ad hominem, a podívejme se na podstatu věci.

Jan Keller byl vždy pronikavým, ironickým komentátorem současné společnosti a establishmentu. V 90. letech nám tím imponoval a byli jsme na jedné lodi, ale teď se nám jeho komentáře najednou nehodí? Není náhodou také chyba na naší straně, nedotýkají se nás jeho sžíravé poznámky právě proto, že jsme se tak nějak stali součástí toho establishmentu?

Moje hlavní výtka k textu Matěje Stropnického je ta, že implicitně považuje podporu neoliberálních reforem a destrukci sociálního státu za obhajitelnou, pokud na druhé straně dosáhneme dílčích a krátkodobých úspěchů k Temelínu, jezům, ba i úsporám energie.

V tomto si dokonce myslím, že se celkem shoduje s redukcionistickým pojetím ochrany přírody, jak je podává Daniel Vondrouš, podle nějž hlavním úsilím ekologických organizací má být čistý vzduch, čistá voda a místa pro vycházky. A o ostatní se nemáme starat, ať už proto, že na to nemáme tak zvanou odbornost, nebo proto, že je to příliš kontroverzní či politicky ošemetné. Ano, část ekologického hnutí má takovou agendu, ale nebezpečně se to blíží normalizačním aspiracím tehdejšího ČSOP a Brontosaura.

Přitom už na počátku 90. let nemalá část československého ekologického hnutí měla jasno v tom, že prohlubující se globální ekologickou krizi (která od té doby výrazně postoupila) nelze napravit bez zásadních změn systému jako takového, včetně regulace ekonomické a politické moci korporací, demokratizace společnosti, omezení chudoby, změny životního stylu, i mnohem radikálnější ochrany marginalizovaných a slabých (ať už jde o domorodé kultury, chudé komunity ve Třetím světě, nebo nakonec i práva zvířat či ekosystémů jako takových).

Myslím, že vývoj světa od té doby správnost tohoto přístupu nejen potvrzuje, ale ten se z dobrých důvodů stal mainstreamem i pro řadu národních a mezinárodních oficiálních institucí. Projekty rozvíjené v partnerství mezi ekologickými, rozvojovými, lidskoprávními a vzdělávacími organizacemi jsou jedním z řady skvělých příkladů.

Je smutné, pokud si česká ekologická komunita myslí, že jednotlivé ekologické problémy lze trvale a udržitelně řešit izolovanými opatřeními, bez souvislosti s ekonomickými, sociálními, kulturními, geopolitickými a dalšími aspekty dnešní komplexní civilizace.

Jakékoliv úspěchy pak mohou být jen krátkodobé, bez pochopení a opravdové podpory ze strany většiny společnosti i politického systému. Ostatně jepičí život oddálení EIA pro Temelín, povolení jezů na Labi, nebo i programu úspor energie, to jen dokládá.