Vracela jsem se vlakem z Banské Bystrice, kde jsem školila učitele. Jelikož jsem měla ten měsíc za sebou již pět tisíc kilometrů km na cestách po Slovensku, byla jsem silně vyčerpaná a nechtělo se mi s nikým vykecávat. Můj spolucestující byl však v přesně opačném naladění.

Poté, co si mi s úsměvem postěžoval, že dělá 26 let řidiče, má v sobě čtvrté pivo a že jeho „stará“ mu zas vynadá, mi in medias res oznámil, že příští týden už se*re na volby. Protože jeho kandidát už stejně vypadl. Jak říkám, nechtělo se mi vykecávat, tak jsem jen zdvořile zareagovala, že moje kandidátka naštěstí zůstala. „Jhááj, tak vy jste z tohohle těsta!“ Zjevně ho to ale neodradilo. Jeho chuť užít si se mnou společenskou jízdu byla mnohem silnější.

„Paní moje zlatá, já bych jen jedno udělal — chytil samopal a všechny v tom parlamentu vystřílel.“ Matko boží, ty si mi tu nejvíc chyběl, říkala jsem si v duchu.

Následoval asi půlhodinový monolog, ve kterém bylo vše — odpor k USA, migranti, „Cikáni“, zkrátka všechno v tom jeho monologu bylo. Jen občas ho přerušil, když si šel na záchod zapálit. Kdybyste chtěli zažít prototyp „frustrovaného Kotlebova voliče“, který sice hovno politice rozumí, ale zato je na ni bytostně naštvaný, nenašli byste lepšího.

V duchu jsem si říkala, že bych na něm alespoň mohla otestovat nějaké ty naše vychytralé komunikační strategie. Jenže jsem byla opravdu unavená a neměla jsem nervy na laskavý, vysvětlující a empatický rozhovor.