Vracela jsem se vlakem z Banské Bystrice, kde jsem školila učitele. Jelikož jsem měla ten měsíc za sebou již pět tisíc kilometrů km na cestách po Slovensku, byla jsem silně vyčerpaná a nechtělo se mi s nikým vykecávat. Můj spolucestující byl však v přesně opačném naladění.

Poté, co si mi s úsměvem postěžoval, že dělá 26 let řidiče, má v sobě čtvrté pivo a že jeho „stará“ mu zas vynadá, mi in medias res oznámil, že příští týden už se*re na volby. Protože jeho kandidát už stejně vypadl. Jak říkám, nechtělo se mi vykecávat, tak jsem jen zdvořile zareagovala, že moje kandidátka naštěstí zůstala. „Jhááj, tak vy jste z tohohle těsta!“ Zjevně ho to ale neodradilo. Jeho chuť užít si se mnou společenskou jízdu byla mnohem silnější.

„Paní moje zlatá, já bych jen jedno udělal — chytil samopal a všechny v tom parlamentu vystřílel.“ Matko boží, ty si mi tu nejvíc chyběl, říkala jsem si v duchu.

Následoval asi půlhodinový monolog, ve kterém bylo vše — odpor k USA, migranti, „Cikáni“, zkrátka všechno v tom jeho monologu bylo. Jen občas ho přerušil, když si šel na záchod zapálit. Kdybyste chtěli zažít prototyp „frustrovaného Kotlebova voliče“, který sice hovno politice rozumí, ale zato je na ni bytostně naštvaný, nenašli byste lepšího.

V duchu jsem si říkala, že bych na něm alespoň mohla otestovat nějaké ty naše vychytralé komunikační strategie. Jenže jsem byla opravdu unavená a neměla jsem nervy na laskavý, vysvětlující a empatický rozhovor.

„No a si představte, jsem viděl video, jak si v Německu žena píchala hormony, aby se z ní stal chlap, a pak otěhotněla. Chápete, těhotný chlap“. Tady už jsem se nezdržela a přerušila jeho monolog. „A co se stalo, zůstala těhotná? Dostal jste kvůli tomu menší výplatu? A pane, jaký problém máte s migranty? Když se vám na cestách v zahraničí nedej Bože něco stane, můžete si být jistý, že velká část zdravotnického personálu budou právě migranti.“

Pán se neurazil, s úsměvem pokračoval v monologu dále. Dokud se z něj nevyvalila nostalgie po socialismu a odpor k demokracii. V té chvíli jsem zpozorněla a pochopila všechno. Zavřela jsem noťas, za kterým jsem se dlouho před ním schovávala, a poslouchala se srdcem i uchem dokořán.

„Paní, víte co, já vám se*u na takovou demokracii. Co jsem získal revolucí? Dovolenou v Jugoslávii? Na co jsou mi ty volby, které třicet let vynášejí k bohatství jen zběř, která rozkrádá to, co jsme za socialismu vybudovali? Velice nám tu i ten Fico ukazuje, jaké hospodářské zázraky zde máme. Jaké, paní? Že průměrné platy, že zaměstnanost?! Víte, kolik jako řidič kamionu s 26-letou praxí vydělávám? 550 euro!

Otec dělal řidiče celý život, zemřel v 60 letech za volantem, ani důchodu se nedožil. Mámě odřízli prs, metastáze má všude, sotva jsme jí s bratrem zvládli zařídit doktory. A z důchodu 280 euro jí zůstává na celý měsíc 99 euro.

Abyste tomu rozuměla i s těma migrantama. Víte, co mi udělali? Musel jsem za ně sedět v Řecku v base. Mají vychytané, jak bez problémů porušit celní lanko. Jdu otevřít celníkovi dveře na svém kamionu a tam namačkaných sedm černých papul. Mně hned dali pouta za převaděčství a jim deky s čajem. Rozumíte tomu, paní zlatá? 40 tisíc to stálo, než mě z Řecka osvobodili.

I nyní — narazil do mě na motorce bývalý policista. A hádejte, kdo je vinný? No jasně že to hodili na mě, i když znalec řekl, že je těžké to prokázat. Víte, co se stane, když mi vezmou řidičák, paní? Jak a z čeho budu žít?“ A pálil do mě jednu historku za druhou. A bylo v tom všechno — chudoba, bezmoc, ukřivděnost, neschopnost domoci se práva, pocit totální nedůstojnosti, do které ho život posledních třicet let uvrhl.

Ať se to zdá jakkoliv podivné, v té chvíli jsem k němu cítila opravdovou empatii. „Pane, vždyť ale já tomuto všemu rozumím. Sama jsem chudá romská baba z chudé romské rodiny. Myslíte, že u nás to je jinak?“ vzala jsem si konečně slovo: „Máma dělala třicet let v bance, dokud nedostala rakovinu a nedotlačili ji během neschopenky podepsat výpověď. Prý za okénkem chtějí jen ženy do třiceti let. A ona při tom bance zasvětila život, všichni klienti ji milovali.

Moji rodiče neměli na ty dovolené ani předtím, ani potom, ani v té Jugoslávii nikdy nebyli. A ano, rozumím nejvíc, že jsme ztratili základní oporu v úřadech, že dneska není Boha, kdo se za vás postaví, pokud je spravedlnost na vaší straně. A není Boha, abyste našli doktora, který vás bude léčit bez ohledu na tabulky a body z pojišťovny.

Abych pravdu řekla, milý pane, v této chvíli mi umírá moje blízká teta, došla do nemocnice po svých a v nemocnici dostala mozkovou mrtvici, celý den si toho personál nevšiml. Dali jí vysoké dávky warfarinu a krev jí celý den zalévala mozek. Nikdo o tom v nemocnici nevěděl. Až moje máma musela v panice hledat ve špitálu doktory, aby se na ni došel někdo podívat. A po třech dnech jí řekli, že má zalitý mozek, ať si ji moje máma vezme domů.

Chápete to, pane? Do jaké mizérie si ji moje máma, sama se dvěma rakovinami, vezme domů? Já a můj muž děláme jak blázni, jsme právníci, ale ani my nebudeme mít letos na žádnou Jugoslávii. Protože já nevydělávám nic a můj muž mele z posledního. Chápete pane, že ve skutečnosti nejsem „z tohohle těsta“? Jsem jedna z těch statisíců lidí s podobným životem.

Akorát že já věřím, že ta změna k lepšímu je reálná s Progresivním Slovenskem, a ne s Kotlebou. Věřte, ten vám bude ještě deset dalších let vykřikovat, jak co nefunguje, ale ve skutečnosti mu na vašem životě nezáleží. On nebude za nikoho stát a protestovat před bohatými fabrikami, on neřeší nespravedlnosti ve zdravotnictví. Ne, on se postaví před cikánské osady — neboť ví, že ti jediní se ho bojí. Jako by naši Romové mohli za privatizaci, gorily, podvody s DPH. Jako kdyby zrovna Romové nedoplatili na proces transformace nejhůř.“

Blížily se Šurany, kde pán vystupoval. Byli jsme zticha. Trávil můj monolog. Zřejmě nečekal, že i místopředsedkyně politické strany, sprostě nálepkované jako ultraliberální strana zbohatlíků, nejenže chápe jeho matrix, ale žije ve velmi podobném. Přistoupil ke mně, objal mě a řekl: „Víte, co bych si velmi přál? Kdybych raději než všechny ty politiky v televizi vídal jako političku vás.“

Poprvé v životě jsem se objímala s voličem Kotleby. Protože stačilo uznat ty bolesti, které má, upřímně obnažit ty vlastní a ukázat mu, že ačkoli máme jinou barvu pleti, původ, vzdělání, nakonec trpíme stejnými problémy. A to je to, co nás má spojovat, nikoli rozdělovat. Ano, v poslední době se hodně mluví o spojování. Jenže mě více než stranické aliance zajímá spíše to, zda a jak se dokážeme spojovat s lidmi. I s takovými, jako byl můj spolucestující.