Česká republika si za necelý měsíc připomene třicet let od událostí, jež vedly k sametové revoluci a ukončení více než čtyřicetileté vlády jedné strany. Co pro nás výročí znamená? Jak transformaci někdejšího Československa směrem k volnému trhu a demokracii západního stylu hodnotit? Nad těmito otázkami se zamýšleli hosté diskuse Velvet Capitalism, kterou v prostorách pražské galerie DOX zorganizovala Masarykova demokratická akademie, české zastoupení Friedrich Ebert Stiftung, Institut státu a práva Akademie věd a Nadace pro evropská progresivní studia.

„Sametová revoluce bývá občas romantizována a obklopována patosem. To, že se během ní přebíral jazyk disentu, bylo naprosto v pořádku. Ale dnes se ptám, zda není čas na nový, střízlivější přístup k tehdejším událostem a následnému vývoji. Neznamená to, že bychom měli zastávat ironické až tragické postoje. Naopak bychom si ji měli připomínat a být hrdí na naše osvobození,“ řekl na úvod předseda Masarykovy demokratické akademie a ministr kultury Lubomír Zaorálek.

Debaty, kterou moderoval český velvyslanec ve Francii Petr Drulák, se účastnili ekonomka a akademička Stephany Griffith-Jonesová, chorvatský filozof a kulturní teoretik Boris Buden a politolog Pavel Barša. Panelisté se věnovali především konceptu postkomunismu, odkazu roku 1989 a otázce rozdělení Evropy na Západ a Východ.

„Střetáváme se s nejednoznačným obrazem. Na jedné straně vidíme, že se řada očekávání roku 1989 vyplnila. Mluvilo se o demokracii, trhu, prosperitě, lidských právech a Evropě, čehož se vcelku podařilo dosáhnout. Jsme v demokratické zemi, disponujeme ochranou lidských práv, těšíme se relativní prosperitě a jsme v NATO a Evropské unii, jež pro nás reprezentují Západ a Evropu,“ poznamenal úvodem Drulák.

Současně však připomněl, že navzdory pozitivním změnám, jež přišly s pádem státně-socialistické diktatury, napříč Evropou narůstají pocity nespokojenosti a zklamání. „Ano, dostali jsme se na trh, ale současně jsme objevili úskalí kapitalismu. Jsme v Evropě, ale Evropská unie se ukázala být výrazně komplikovanější. V regionu střední Evropy tak zůstává mnoho otázek, čeho jsme vlastně dosáhli a zda jsme současný stav věcí chtěli,“ dodal.

Transformaci Česká republika zvládla poměrně dobře

Ekonomické rámování problematiky poskytla Griffith-Jonesová, která se českému prostředí věnovala především krátce po sametové revoluci. „Kdyby sem přijel někdo z Blízkého východu či Brazílie, zřejmě by mohl jen závidět. Prezidentem tu není [krajně pravicový] Jair Bolsonaro. Ani tu nezavládl chaos, jež obvykle provází porevoluční dobu. Lze proto hovořit o relativním úspěchu,“ předeslala.

„HDP na hlavu vzrostlo od sametové revoluce o pětasedmdesát procent, tedy dvakrát více než v eurozóně,“ pokračovala s tím, že během privatizačního procesu se rapidně navýšila koncentrace soukromého kapitálu, do země přišel i kapitál zahraniční, kterému se postupně podařilo opanovat nemalou část trhu, a narostla ekonomická nerovnost. „Ačkoli byl nárůst výrazný, zdaleka nebyl tak velký jako v dalších zemích bývalého východního bloku,“ doplnila.

Griffith-Jonesová vývoj nerovností ilustrovala na podílu celkových příjmů, které připadají nejbohatší desetině, respektive chudší polovině populace. Mezi roky 1990 a 2015 nejbohatší Češi zbohatli o více než polovinu, zatímco podíl zisků chudší části obyvatelstva klesl ze čtyřiatřiceti na devětadvacet procent. „A v sousedním Polsku se nůžky rozevřely ještě výrazněji,“ podotkla.

Nejkřiklavější srovnání ovšem poskytuje Rusko, čelící ještě výrazněji problému s napojením oligarchů na státní struktury. Nejbohatších deset procent se zde kontroluje takřka polovinu celkových příjmů, tedy téměř dvojnásobek oproti roku 1990. Naopak chudší polovina populace velkou část svého podílu z příjmů společnosti ztratila. Její zisk se snížil z třicet na osmnáct procent.

Postkomunismus se vyčerpal, je nutné převzít odpovědnost

Na řeč čísel navázal Buden, který nejen v českém kontextu proslul především knihou Konec postkomunismu: Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti. V té rozkrývá iluze spjaté s představou Západu coby vzoru demokracie a normality, k níž musí „zaostalejší“ a s historií se vyrovnávající Východ teprve dospět skrze všem zemím společný proces transformace. S touto představou se podle něj spojoval a stále spojuje nemístný utopismus.

„Ideologie postkomunistické transformace se vyčerpala a stala se z ní tautologie. Fráze jako ‚první krůčky k demokracii‘, ‚dětská nemoc demokracie‘, ‚zkouška demokracie‘ byly figurami s několika ideologickými funkcemi,“ konstatoval filozof s tím, že ona ideologie vykreslovala postsocialistické společnosti jako infantilní a v důsledku vyviněné ze všech problémů, korupce a tunelování během přechodu k volnému trhu a demokracii západního stylu.

Buden dále poukázal na pomýlenost představy o zcela protikladných hodnotách a společenských funkcích někdejšího socialismu a západního kapitalismu. Rozpory mezi státním a soukromým vlastnictvím či centrálním plánováním a volným trhem se podle něj v jednotlivých zemích lišily.

„U nás byl asi prvním významným konfliktem s režimem boj o vysokoškolské vzdělání, respektive proti jeho komodifikaci. Tehdy bylo v plánu klást důraz na praktickou využitelnost a omezit humanitní obory. A to byl můj první střet s neoliberální transformací — na konci sedmdesátých let!“ vysvětlil. A rozdílnou historickou zkušenost ilustroval i tím, že vedení jugoslávské komunistické strany již v padesátých letech označovalo sovětský model za státní kapitalismus, který je snad ještě horší než systém panující na Západě.

Maďarský scénář jako vrchol transformace?

Politolog Barša se oproti Budenovi více zaměřil na politický obrat posledních let. „V debatě o vývoji od roku 1989 lze jako zlomový označit rok 2015, kdy Visegrádská čtyřka zaujala odmítavý postoj k otázce přijímání uprchlíků. Polské a maďarské vlády totiž říkají, že se právě tím naplňuje transformace. Liberální část politického spektra nicméně tvrdí naprostý opak,“ shrnul.

Podle politologa dědictví revolučních let netvoří monolit a lze jej naplnit různým obsahem. „Pod fasádou liberalismu a lidských práv máme výrazně širší rámec, v němž najdeme nejrůznější věci, například nacionalismus stojící svého času proti Sovětskému svazu, touhu po dosažení nezávislosti po období faktického kolonialismu nebo určité identitářství, které lze označit za specifický diskurz střední Evropy,“ vysvětlil.

Barša ilustroval rozpornost jednotlivých uchopení touhy po samostatnosti překvapivým srovnáním českofrancouzského liberálního spisovatele Milana Kundery s předními populistickými politiky Polska a Maďarska Jarosławem Kaczyńským a Viktorem Orbánem. „Kundera říkal, že patříme na Západ, ten upadá a my ho můžeme zachránit. Kaczyński s Orbánem říkají něco podobného, ovšem s odlišným obsahem. Jsme prý ti, co Evropu zachrání před ní samotnou, před multikulturalismem, přijímáním uprchlíků a podobně,” vysvětlil Barša.

Dále zdůraznil, že kvůli interpretačním možnostem a rozdílným náplním podobných tvrzení si odkaz roku 1989 mohou přivlastnit jak liberálové, tak nacionalističtí neoautoritáři. Zásadní při tom je, že neexistuje žádná přesná mapa pro další směřování postsocialistických zemí. „To se ostatně ukázalo v roce 2015, kdy se vzmohly opačné než liberální proudy. Kaczyński je pokládá za dovršení transformace ve smyslu ‚jsme autonomní, protože již nejsme žáci poslouchající své učitele’,” poznamenal.

K porozumění posunu mezi lety 1989 a 2019 je podle Barši důležité zhodnotit, co bylo hlavním strachem tehdy a dnes. Zatímco na počátku transformace se největší obavy týkaly neomezené státní moci a občanská společnost se těšila obecné důvěře, dnes je to spíše naopak. „Uvědomujeme si, že potřebujeme stát, i když samozřejmě stát demokratický. Potíž je ovšem v tom, jak reformovat a posílit demokratičnost Evropské unie a současně pracovat na demokratizaci i na úrovni národních států,” uzavřel.

Text vychází v rámci spolupráce s Masarykovou demokratickou akademií.