„Všichni víte, že si Sněmovna leda utrhne ostudu, když schválí zákon, o kterém sama dobře ví, že jej Ústavní soud posléze zruší,“ řekl sněmovní matador Marek Benda na sklonku loňského roku během projednávání novely z pera komunistických poslanců Vladimíra Koníčka a Stanislava Grospiče, jejímž cílem bylo zdanění náhrad, které jsou církvím a náboženským společnostem vypláceny za nevydaný majetek v rámci takzvaných církevních restitucí.

Neuplynulo ani deset měsíců a brněnský tribunál potvrdil, že dodatečné snížení finanční kompenzace za křivdy způsobené v období státně-socialistické diktatury je v rozporu s principy demokratického právního státu. Jeho rozhodnutí dalo za pravdu všem, kteří od počátku upozorňovali, že šlo o falešnou hru s veřejností, jejímž jediným cílem bylo získání komunistických hlasů pro vyslovení důvěry druhé vládě premiéra Andreje Babiše.

Předseda politického hnutí ANO totiž postoje k takzvaným církevním restitucím v čase měnil. Během jednání o programovém prohlášení kabinetu Bohuslava Sobotky říkal, že se jimi nemíní zabývat, ačkoli sociální demokraté o jejich revizi — v souladu se sliby danými voličům — soustavně usilovali. Jakmile se však po vítězství v posledních volbách ocitl v obklíčení a dlouhé měsíce nebyl s to ve Sněmovně najít potřebnou stojedničku, obrátil.

Že jej k rozhodnutí vyjít vstříc pohrobkům všemocné státostrany vedl pouhý pragmatismus, a nikoliv upřímná snaha upravit sporný zákon, dosvědčovalo znění novely, kterou s pomocí koaličního partnera a údajně opozičního spolku rasistických výtečníků nadvakrát protlačil dolní komorou Parlamentu. Nejenže čítala všehovšudy tři strany, ale opominula i doložit, že finanční vyrovnání státu s církvemi bylo — jak Babiš v jednom kuse opakoval — předražené.

Kdyby premiér skutečně chtěl dosáhnout deklarovaného cíle, musel by odvést kus fortelné politické práce. K tomu však neměl chuť. Poněvadž mu o těch necelých čtyřista milionů, jež mělo eráru každý rok zdanění náhrad přinést, vůbec nešlo, spokojil se s odbytou předlohou. Což ostatně potvrzuje i to, že jeho pravá ruka, ministryně financí Alena Schillerová, s těmito penězi při sestavování střednědobého výhledu státního rozpočtu nepočítala.

Babiš zkrátka potřeboval pár hlasů, a tak vyrazil na nákup. Komunističtí poslanci ho přišli levně. Věděl, že za jejich podporu nebude muset zaplatit — kromě dalšího šrámu na pověsti — zhola nic, protože Koníčkovu a Grospičovu novelu dříve nebo později Ústavní soud shodí. Ačkoli se vposledku nic nestalo, nelze nad počínáním předsedy vlády mávnout rukou, neboť přispělo ke zbytečným útokům na brněnský tribunál a zpochybňování samého smyslu jeho existence.

Současně není zřejmé, kam až bude Babiš — hnán touhou po moci, respektive snahou udržovat spravedlnost na uzdě — ochoten zajít. Můžeme si být jisti, že jednou, aby si naklonil Tomia Okamuru a Václava Klause mladšího, nekývne třeba na myšlenku povinného předškolního vzdělávání ve střelbě, vybetonování národních parků nebo výstavbu koncentračních táborů pro Romy, uprchlíky a „příslušníky pražské kavárny“? Ústavní soud by takové nesmysly jistě zrušil. Ale netřeba zapomínat, že žádná instituce nemůže odolávat tlaku donekonečna.