Sledovat, jak se blíží debata mezi slovinským filozofem Slavojem Žižkem a kanadským populárním psychologem Jordanem Petersonem na téma „Marxismus, kapitalismus a štěstí“ pro mě bylo jako koukat se přes chatrné zábradlí do propasti ze skály v Adršpachu: snažíte si zachovat chladnou hlavu, ale nějakou část vašeho nitra ta propast hypnotizuje a vy tušíte, že do ní nakonec skočíte.

Žižkově filozofii jsem se nějakou dobu věnoval i studijně, je to jiný svět, než který Žižek prezentuje ve svých veřejných vystoupeních — často přehnaně provokativních, záměrně neintuitivních a pro mnoho svých ideových souputníků zleva často otravných. Naproti tomu Jordan Peterson mě poslední zhruba rok a půl vyloženě traumatizuje. Svou popularitu získal kanadský psycholog teprve nedávno, když oponoval schvalování zákona C-16 ukotvujícímu právo transgender osob na korektní oslovení.

Jordan Peterson působí jako oživlé monstrum vytvořené šíleným profesorem podle předlohy přednáškového modelu TEDex, jehož misí mělo být plošně urychlit osobnostní růst vyššího managementu a zefektivnit tak kapitalismus, jenže něco se zvrtlo, monstrum za dramatické půlnoční bouře uteklo z laboratoře i s laptopem a zmocnilo se myšlení poloviny populace. Je to ultimátní řečník ze soukromého semináře osobnostního růstu, který se naučil důvtipně předstírat, že je akademik, protože jeho publikum má příliš velké sebevědomí na to, aby poslouchalo řečníky z takových seminářů. Obsah jeho sdělení přitom zpravidla žádný vědecký argument nenese.

Styl obou je v tomto smyslu přesně opačný: Žižek se pokouší vměstnat poměrně robustní teoretické závěry do primitivního vtipu o toaletách, Peterson nám překládá úplné triviality, jako kdyby nás právě seznamoval s objevem DNA. Peterson je sám sobě Prchalem. I Žižek se bezpochyby snaží na publikum všelijak zapůsobit, ale na rozdíl od aseptického a akurátního Petersona se při tom klidně smíří s vizáží „člověka, který se vyvinul z mývala žijícího v popelnici vedle univerzitní knihovny“.

Ding ding ding!

Jordan Peterson je člověk, který třeba označuje za zdroj svého prozření v otázce socialismu text, který explicitně říká, že kdokoli dojde na základě jeho četby k takovému závěru, je idiot. Když řekl, že si „přečetl Komunistický manifest“, věděl jsem, že nás nalevo čeká velice depresivní půlhodina. Realita ale ještě daleko předčila mou skepsi.

Způsob, jakým se Peterson pokusil na úvod „rozebrat na součástky“ Marxe, byl vysloveně úmorný. Připomínal snahu učitele základů společenských věd vysvětlit předmaturitnímu ročníku podstatu Marxovy teorie za dvacet minut ve zkrácené hodině před jarními prázdninami: „Pro Marxe byl proletariát ten hodný a kapitalisti ti zlí. Pak umřelo několik milionů lidí a teď máme svobodu.“

Při pohledu na naslouchajícího Žižka se mně na mysl vkrádalo „dobře ti tak“. Je to daň za jeho exhibicionismus. Chtěl se etablovat jako popularizátor filozofie, tak se mu to podařilo — stojí jako rovný s rovným proti člověku, který sice za celý život napsal jednu knihu, po které dvacet let neštěknul pes, a pak jeden bestseller k osobnostnímu růstu — ale má na dva miliony odběratelů na YouTube, čili jeho přednášky vidělo asi stejně lidí jako Despacito. Pokud je tohle prostředí, kam chtěl Žižek patřit, dobře mu tak.

Z hlediska pravidel debaty Peterson svým úvodem vůbec nekonfrontoval žádnou skutečnou Žižkovu pozici. Žižek se označuje za marxistu jen v tom smyslu, že přemýšlí, jak překonat kapitalismus.

I oproti Petersonovým absurdně marným výpadům však Marxe bez větší námahy uhájil jako daleko zajímavějšího myslitele, než jakého vykresloval zhola nepřipravený Peterson — dokonce ho upozornil na pasáže, ve kterých Marx přímo vyvrací to, co o něm Peterson v úvodu navykládal. Přesto i tady Žižek ubezpečoval svého oponenta, že s ním vlastně souhlasí, že je spíš hegelián, že úpadek filozofie začal už s Marxem a co je mu vlastně po něm. Opět tak ukázal, že ho na poli teorie nehodlal nijak ponižovat, přestože se to nabízelo.

Momentem upřímnosti a vůbec první autenticity, kterou jsem u Petersona kdy spatřil, byla jeho první otázka na Žižka: „Působíte jako člověk překypující svébytnou originalitou, proč máte potřebu odkazovat se k marxismu, více než sto let starému myšlenkovému monolitu?“ Peterson takovou formulací ukázal, že ani sám sebe nevnímá v první řadě jako typického akademika. Necítí akademickou odpovědnost vztahovat svoje teze k širším vědeckým celkům či myšlenkovým proudům.

Cítí se být autonomním myšlenkový zdrojem, samo-demiurgem vypouštějícím vlastní myšlenkový systém. Jeho laický eklektismus překonává svou lehkovážností všechny „postmoderní“ myšlenkové celky, se kterými jsem se kdy setkal. Cituje Nietzscheho se stejnou úctou k obsahu, jakou pociťuje autor memu se smyšleným citátem Winstona Churchilla.