Sledovat, jak se blíží debata mezi slovinským filozofem Slavojem Žižkem a kanadským populárním psychologem Jordanem Petersonem na téma „Marxismus, kapitalismus a štěstí“ pro mě bylo jako koukat se přes chatrné zábradlí do propasti ze skály v Adršpachu: snažíte si zachovat chladnou hlavu, ale nějakou část vašeho nitra ta propast hypnotizuje a vy tušíte, že do ní nakonec skočíte.

Žižkově filozofii jsem se nějakou dobu věnoval i studijně, je to jiný svět, než který Žižek prezentuje ve svých veřejných vystoupeních — často přehnaně provokativních, záměrně neintuitivních a pro mnoho svých ideových souputníků zleva často otravných. Naproti tomu Jordan Peterson mě poslední zhruba rok a půl vyloženě traumatizuje. Svou popularitu získal kanadský psycholog teprve nedávno, když oponoval schvalování zákona C-16 ukotvujícímu právo transgender osob na korektní oslovení.

Jordan Peterson působí jako oživlé monstrum vytvořené šíleným profesorem podle předlohy přednáškového modelu TEDex, jehož misí mělo být plošně urychlit osobnostní růst vyššího managementu a zefektivnit tak kapitalismus, jenže něco se zvrtlo, monstrum za dramatické půlnoční bouře uteklo z laboratoře i s laptopem a zmocnilo se myšlení poloviny populace. Je to ultimátní řečník ze soukromého semináře osobnostního růstu, který se naučil důvtipně předstírat, že je akademik, protože jeho publikum má příliš velké sebevědomí na to, aby poslouchalo řečníky z takových seminářů. Obsah jeho sdělení přitom zpravidla žádný vědecký argument nenese.

Styl obou je v tomto smyslu přesně opačný: Žižek se pokouší vměstnat poměrně robustní teoretické závěry do primitivního vtipu o toaletách, Peterson nám překládá úplné triviality, jako kdyby nás právě seznamoval s objevem DNA. Peterson je sám sobě Prchalem. I Žižek se bezpochyby snaží na publikum všelijak zapůsobit, ale na rozdíl od aseptického a akurátního Petersona se při tom klidně smíří s vizáží „člověka, který se vyvinul z mývala žijícího v popelnici vedle univerzitní knihovny“.

Ding ding ding!

Jordan Peterson je člověk, který třeba označuje za zdroj svého prozření v otázce socialismu text, který explicitně říká, že kdokoli dojde na základě jeho četby k takovému závěru, je idiot. Když řekl, že si „přečetl Komunistický manifest“, věděl jsem, že nás nalevo čeká velice depresivní půlhodina. Realita ale ještě daleko předčila mou skepsi.

Způsob, jakým se Peterson pokusil na úvod „rozebrat na součástky“ Marxe, byl vysloveně úmorný. Připomínal snahu učitele základů společenských věd vysvětlit předmaturitnímu ročníku podstatu Marxovy teorie za dvacet minut ve zkrácené hodině před jarními prázdninami: „Pro Marxe byl proletariát ten hodný a kapitalisti ti zlí. Pak umřelo několik milionů lidí a teď máme svobodu.“

Při pohledu na naslouchajícího Žižka se mně na mysl vkrádalo „dobře ti tak“. Je to daň za jeho exhibicionismus. Chtěl se etablovat jako popularizátor filozofie, tak se mu to podařilo — stojí jako rovný s rovným proti člověku, který sice za celý život napsal jednu knihu, po které dvacet let neštěknul pes, a pak jeden bestseller k osobnostnímu růstu — ale má na dva miliony odběratelů na YouTube, čili jeho přednášky vidělo asi stejně lidí jako Despacito. Pokud je tohle prostředí, kam chtěl Žižek patřit, dobře mu tak.

Z hlediska pravidel debaty Peterson svým úvodem vůbec nekonfrontoval žádnou skutečnou Žižkovu pozici. Žižek se označuje za marxistu jen v tom smyslu, že přemýšlí, jak překonat kapitalismus.

I oproti Petersonovým absurdně marným výpadům však Marxe bez větší námahy uhájil jako daleko zajímavějšího myslitele, než jakého vykresloval zhola nepřipravený Peterson — dokonce ho upozornil na pasáže, ve kterých Marx přímo vyvrací to, co o něm Peterson v úvodu navykládal. Přesto i tady Žižek ubezpečoval svého oponenta, že s ním vlastně souhlasí, že je spíš hegelián, že úpadek filozofie začal už s Marxem a co je mu vlastně po něm. Opět tak ukázal, že ho na poli teorie nehodlal nijak ponižovat, přestože se to nabízelo.

Momentem upřímnosti a vůbec první autenticity, kterou jsem u Petersona kdy spatřil, byla jeho první otázka na Žižka: „Působíte jako člověk překypující svébytnou originalitou, proč máte potřebu odkazovat se k marxismu, více než sto let starému myšlenkovému monolitu?“ Peterson takovou formulací ukázal, že ani sám sebe nevnímá v první řadě jako typického akademika. Necítí akademickou odpovědnost vztahovat svoje teze k širším vědeckým celkům či myšlenkovým proudům.

Cítí se být autonomním myšlenkový zdrojem, samo-demiurgem vypouštějícím vlastní myšlenkový systém. Jeho laický eklektismus překonává svou lehkovážností všechny „postmoderní“ myšlenkové celky, se kterými jsem se kdy setkal. Cituje Nietzscheho se stejnou úctou k obsahu, jakou pociťuje autor memu se smyšleným citátem Winstona Churchilla.

Jedině taková pozice je pro Petersona komfortní, protože v ní nikdy nemůže narazit na fatální filozofický spor — prostě proto, že nikdy neformuluje žádnou filozofii, která by na skutečný filozofický spor aspirovala. A tahle pozice mu připadá pohodlná a zároveň mu nese úspěch a proto ho udivuje, proč si ji Žižek nechává ujít tím, že se nějak ukotvuje mezi existujícími filozofickými směry. No a taky mu umožňuje podpírat významnými jmény bezuzdné blábolení.

Interpretační vstřícnost jako možný základ dialogu světů?

Odmítám tvrzení, že si „oba myslitelé notovali“. Byl to Žižek, kdo projevoval svému sokovi absolutní interpretační vstřícnost, zatímco Peterson se spíš pokoušel pochopit, co Žižek říká. A mezi tím je dost zásadní rozdíl.

Když Peterson využil prostor k širší rozpravě o jedné ze svých životních rad („Mluvte pravdu, nebo aspoň zkuste nelhat“), dostal se úplně mimo plochu polemiky nebo argumentu, jak je jsem schopen rozeznat. Kdykoli přitom spustil kánon své populární psychologie osobnostního růstu, Žižek ho vůbec nekonfrontoval — když mluvil Peterson o „lidech, kteří do sebe nasávají okolní inspirace a jejich shluk pak převáží jakoukoli skutečnou osobnost“ (nebo tak něco), reagoval Žižek pobaveně, jako když dvě babičky společně listují Rytmem života: „Cha, to jsem celý já!“.

Žižek projevoval Petersonovi takovou interpretační vstřícnost, kterou projevujete své mamince, která vám vysvětluje vaše charakterové vlastnosti na základě vašeho znamení zvěrokruhu, a vy jí odvětíte „No, to na mě fakt sedí, tyhle závislosti!“ Jako freudián nechal Žižek ležet ladem i všechny Petersonovy citáty nenáviděného Junga. Nakonec i na otázku moderátora „Co je podle vás pravé štěstí a jak ho lze dosáhnou?“ Žižek odpověděl „Je mi to jedno“. Pole Petersonovy působnosti se prostě ukázalo tak vzdálené objektu Žižkova zájmu, že vůbec nemělo smysl vést o něm polemiku.

Nesdílím přesto tentokrát pozici velké části levice, která odsoudila celou debatu jako bezpředmětnou a oba proponenty za srovnatelně vyprázdněné. Myslím, že vítězem se stal ve všech myslitelných vesmírech Žižek a měli byste to uznat, třebaže ho zrovna nemusíte.

Stephen Marche si ve svém komentáři všimnul pozoruhodného paradoxu, který oba populární intelektuálové sdílejí: oba dva kritizují západu dominující „kulturu obětí“, ale sami sebe zároveň považují za oběti této obětní kultury. To je trefa do černého v obou případech. Na Žižkovi je tato poloha posledních let opravdu nesnesitelná — a když si Peterson, jehož za poslední rok aspoň chvíli slyšely desítky milionů lidí, stěžuje, že přichází o svobodu slova, musíte si ťukat na čelo.

Petersonova hvězda, jak správně upozorňuje Marche, nevyrostla po vydání jeho jediné vědecké monografie Maps of Meaning, ale až ve chvíli, kdy se stal hlasem vzdoru vůči oné kultuře obětí a jejího neoficiálního diskurzu jménem politická korektnost. Jordan Peterson si tedy zvykl, že se v debatách ocitá výhradně v defenzivě (ano, taková je dnes Amerika — přitom u nás by byl Peterson až příliš slušný a korektní i na místopředsedu sněmovny). Žižkova strategie „laissez-faire“ tedy vystavila Petersona úplně nové, neznámé situaci: při své nejsledovanější a nejočekávanější debatě v životě (na kterou stály některé lístky víc než na Toronto Maple Leafs v play off NHL), Peterson fakticky vůbec neměl oponenta.

Své trauma z Jordana Petersona si léčím, jak jen umím: sleduju jeho přednášky, dělám si dokonce zápisky a dokonce jsem začal číst jeho jedinou vědeckou publikaci. Na základě dosavadních poznatků musím říct, že až takto nastavená debata v mých očích vysvlékla Petersona donaha. Jeho oponent na něj sice nijak neútočil, ale přesto svou přítomností znemožňoval Petersonovi vést svou sólovou rozvleklou přednášku plnou odboček, vsuvek, meta-úvah a life-coachingových výplní.

Žižek vítězí na body

Žižkovy gagy sice často unavují i jeho fanoušky, ale v konfrontaci s Petersonovými nedokončenými plochami plnými vložených vět alespoň většinou měly začátek a pointu. Co se týče polemiky, která činí debatu debatou: přestože vám v tomto místě jistě s konečnou platností připadá, že Žižkovi nadržuji, domnívám se, že v třech bodech, kdy se oba oponenti sešli, zvítězil Žižek 2:1.

„Kde vidíte ten marxistický prvek ve vašem pojmu ‚postmoderní neomarxismus‘?“ zeptal se Žižek Petersona. „Já znám osobně dva současné, a ti vůbec neodpovídají vašemu chápání — Davida Harveyho a Frederica Jamesona.“

Peterson myslím v odpovědi odkázal na výzkum, podle kterého se čtvrtina sociálních vědců nějak identifikuje s marxismem. A pak se pokusil ukázat spojenectví mezi postmodernismem a marxismem. Jeho kořeny spojil s vývojem západního marxismu po osmašedesátém a nakonec jakž takž vystihl přenesení důrazu z třídního boje do boje skupinových identit za emancipaci.

Sice to prošpikoval řadou nesmyslů, ale dokázal relativně důstojně odpovědět svým kritikům — přinejmenším způsobem, který naznačoval nějakou domácí přípravu. S přimhouřením oka ve stylu zkoušejícího, který studentovi po zoufalém výkonu uzná i to, za co by premiantovi srazil známku, dávám Petersonovi bod.

Žižek poté napadl Petersonovu tendenci vztahovat lidské chování k projevům živočišné říše. Podle Petersona, když se humr vzpřímí, vyplavuje se mu hormon sebevědomí a spokojenosti — a proto by podle něj lidé měli chodit vzpřímení. Žižek tyto analogie s faunou smetl se stolu jako celek: „Příroda sice má hierarchie, ale ty jsou vzdálené nějaké harmonii, vznikaly metodou pokus omyl jako francouzská kuchyně (zplesnivěl sýr, máme nový typ luxusního sýra, víno prodělalo špatnou fermentaci, máme šampaňské) a ani alfa-humr ve finále vůbec nemá kontrolu nad svou vůdčí rolí.“

Možná měl Žižek pro pořádek dodat, že i kdyby humři vyplavovali nějaký hormon, když se vzpřímí, nemá to žádnou relevanci pro debatu o mezilidských vztazích. Přesto JP takovou vazbu naznačuje. Na řadu lidí takový výklad pak působí, jako že objevil v živočišné říši nějaký univerzální recept pro lidský život. Takové myšlenkové proudy ale patří spíš do světa řetězových mailů („Stůj rovně a pošli tento humří mail aspoň deseti lidem, aby se taky vzpřímili a byli šťastnější a úspěšnější!“) nebo ve facebookových skupinách typu „Radujeme se z každého dne“.

Pokud by chtěl Peterson tvrdit, že živočišné hierarchie jsou dobrým ukazatelem života lidí, můžeme mu taky připomenout třeba milostný život kudlanek, který končí zpravidla tím, že samička-hysterická feministka sežere hlavu svému tradičnímu samečkovi bez ohledu na to, jak se vzpřímil. A jeden výzkum ukazuje, že zhruba 10 % mravenčího rodu nedělá vůbec nic. Znamená to, že ideální společenské uspořádání je, když desetina lidí nedělá nic?

Ale sem se Žižek nepustil. Prostě i tu nejblbější metodu zvířecích analogií Petersonovi vlastně tak nějak nechal a obul se raději do přírody jako takové, což je pro celou debatu myslím symptomatické. Alespoň jsme se ale v těch třech hodinách na moment octli ve vzrušujících vodách, kde se jeden vyjadřuje k premise druhého. Úplně se mi z toho vyplavily hormony štěstí. S přimhouřením druhého oka bych tady dal bod Žižkovi. Tedy 1:1.

Do třetice Žižek napadl Petersonův „otcovský“ postoj k (mladému) aktivismu: „Místo zachraňování světa si radši ukliď v pokoji — jen touto cestou se dá skutečně zlepšit svět!“ Žižek se nejdřív Petersona ironicky zeptal, jestli ta poučka patří i disidentům v KLDR. Ale především namítl, že to přeci nestačí, a ukázal Petersonovi nečekaný příklad: jeho samého. „Vy jste si uklidil v pokoji a svět to ve vašich očích zjevně nezlepšilo. Proto jste musel začít veřejně angažovat za svou věc.“

Tady vidím asi nejsvětlejší moment celé debaty. Oproti jinak všudypřítomnému nihilismu Žižek ukázal, že i konzervativní pravičáci jsou nakonec aktivisti (stejně jako Institut Václava Klause je nakonec neziskovka) — a že je to tak správné. Pokud to celé byla terapie, myslím, že se terapeutu Žižkovi možná podařilo smířit pacienta Petersona se svou vytěsněnou pravdou: je to normální aktivista! Za mě — 2:1 pro Žižka.

Homeopatika pro muže

Možná že je to jen moje interpretační vstřícnost, ale třeba se z takového objevu můžou nakonec opravdu poučit obě strany kulturního střetu, který půlí západní společnosti:

Pokud je po tomto Petersonově výkonu někdo schopný považovat ho za intelektuální kapacitu, pak jeho kouzlo zřejmě tkví v něčem jiném než v obsahu sdělení. Možná je odpovědí na krizi mužství v západním světě, možná je otcovskou figurou, která povstala proti liberálnímu světonázoru, jenž mívá tendenci příliš snadno vinit muže ze všeho zla na světě.

Možná je zkrátka Peterson prvním „homeopatikem“ pro muže, jejichž gender se poprvé za staletí stává vůbec předmětem debaty, na což muže vlastně nikdo nepřipravil a teď ztrácí půdu pod nohama. A možno kvůli tomu musel vypadat jako kombinace karikatury akademika a přísného otce z Ameriky 50. let, protože chlapi přeci nevěří na žádnou babskou ezoteriku.

Pojem „snowflake“, tedy sněhová vločka, který tradicionalisté, militanti, konzervativci nebo Trumpovci používají pro označení mladých liberálů a sexuálních menšin, údajně křehkých a snadno dotčených, by dnes svým významem naopak perfektně seděl na identitu tradičního amerického muže: zatímco transsexuál se cítí být ohrožen oprávněně jako častý terč verbálních i fyzických útoků, tradiční bílý americký muž se cítí být ohrožen stejnopohlavními sňatky, LGBT terminologií a hnutím proti sexuálnímu obtěžování.

Možná že mi Peterson poprvé přestal připadat jako to monstrum. Třeba ve chvíli, kdy Slavoj Žižek káral příliš „fanouškovsky“ naladěné publikum, které se Petersonovi místy i vysmívalo: „Přestaňte s tím. Mějte na paměti, že se oba především smrtelně vážně snažíme konfrontovat vážné problémy“. A to v éře všeprostupujícího cynismu možná není úplně málo.

No a taky bych byl zcela neironicky rád, kdyby jednou debaty o štěstí nebo o kapitalismu takhle vyprodávaly stadiony. Třeba by se tak časem i zlepšily.