Rozdělená společnost: hysteričtí proti neurotickým

Petr Bittner

V západních společnostech se dnes odehrává střet hysterika s neurotikem. Hysterik používá partikulární lži ve snaze vyjádřit pravdu, že systém je v krizi, neurotik používá partikulární pravdy ve snaze udržet lež, že systém v krizi není.

V důsledku globalizace se západní společnosti rozštěpily na optimistická centra a pesimistické periferie. Společnost se tak dělí odpradávna. Poprvé v moderní éře se však rozpadl konsensus obou částí společnosti postavený na důvěře v tři pilíře sociální soudržnosti: v technologický pokrok, v prokapávání kapitalismem těženého bohatství a v budoucnost jako takovou.

Komentátor Petr Bittner dokáže nahlodat přesvědčení i těch nejpřesvědčenějších. Podpořte jeho práci!
×

Rychle probíhající digitální revoluce opouští široké vrstvy společnosti v ustupující klasické průmyslové výrobě se specifickým pojetím práce, rodiny, volného času a životních plánů. Výroba se přesunula do třetího světa, těžba je utlumována a ekonomika se přesouvá do služeb, kde mají navrch mladší, flexibilnější a všeobecně vzdělanější. Dříve nejvlivnějším regionům — počínaje fordovským Detroitem a konče hornickou Ostravou — zůstalo nedýchatelné ovzduší, nezaměstnanost a nekonečná přítomnost v tunelu bez světla na konci.

Reálný společenský otřes způsobený těmito změnami uchopili političtí podnikatelé. Od Trumpa, přes brexitéry až po Okamuru se Zemanem podporují v části společnosti nenávist vůči zástupným, ale zato dosažitelným terčům. Liberální obhájci statu quo tuto hru paradoxně přijímají, protože jim umožňuje dál zamlčovat skutečné příčiny společenského traumatu v samotné architektuře systému a utkávat se se zpátečníky ve svých disciplínách: faktické přesnosti, vzdělání, rozhledu, vkusu a ctnostných hodnotách.

Hysterik a neurotik

Slavoj Žižek používá k popisu obou figur dnešního společenského střetu psychoanalytickou diagnózu. Ta může posloužit přinejmenším jako zajímavý myšlenkový experiment…

V psychoanalytické perspektivě se dnes v západních společnostech odehrává střet neurotika s hysterikem. Oba čelí stejné krizi systému, každý na ni však reaguje odlišným způsobem:

Hysterik reaguje přehnaně, je nekonzistentní a často se mýlí nebo si vymýšlí, vybíjí svou frustraci na falešných terčích — přesto je hysterie otevřenou reakcí na skutečné trauma, které se tím stává transparentní.

Neurotik naopak sám sebe podrobuje neustálé sebekontrole, snaží se být konzistentní, soustředěný, pečlivě ověřuje své postoje a rozmýšlí své reakce — zatímco však hysterik dává průchod autentické reakci na prvotní trauma, neurotik toto trauma zamlčuje a snaží se jeho důsledky kontrolovaně upouštět tikem nebo klepáním nohou.

Největším bojištěm ve válce neurotiků a hysteriků je internet. Jejich ultimátní zápas probíhá tak, že hysterik chaoticky sdílí fake news, a neurotik je systematicky vyvrací. Co je ale výsledkem takového zápasu?

Činnost prvního připomíná nesourodý výbuch hysterie, činnost druhého se zase podobá neurotickému klepání nohou. Zatímco první používá partikulární lži ve snaze vyjádřit pravdu, že systém je v krizi, druhý používá partikulární pravdy ve snaze udržet lež, že systém v krizi není.

Český pop jako zrcadlo rozdělené společnosti: optimistická lobotomie, nebo hrdé buranství? Koláž DR

Transparentní průchod reakci na krizi systému dává ta část společnosti, která své trauma nedovede analyzovat ani komunikovat způsobem, který by mohl konfrontovat skutečnou příčinu traumatu. Političtí podnikatelé a xenofobní média tak směřují její hlasitou stížnost na mimikry často hlásané druhou části společnosti, konstruovanou jako aparát selhávajícího systému.

Terčem lidového hněvu se tak stávají nejčastěji demokracie, ústavní zvyklosti, liberální hodnoty a obecně lidská práva. To ovšem nejsou příčiny krize, ale pozitivní výdobytky systému, jehož krizi druhá část společnosti zamlčuje.

Největší tragédií současné situace je fakt, že neurotik vděčně přijímá kritiku hysterika, která míjí systémové příčiny krize. Sám se jí chce totiž vyhnout obloukem. Hysterikův  útok na hodnotovou fasádu současných demokracií je tedy pro neurotika jedinečnou příležitostí přehrávat dokola (jako by poklepával nohou) roli statečného ochránce těchto hodnot, aniž by si musel připustit krizi systému.

Systémové příčiny krize takto zůstanou mimo zorné pole hysterikovy kontrarevoluce (takže Trump může klidně ve jménu lidu snížit daně korporacím), ale i mimo neurotikovu křišťálově čistou sadu hodnot, kterou by mohlo přiznání krize systému kontaminovat.

Problém tedy není v tom, že společnost ztratila schopnost dialogu, ale v tom, že si obě její části paradoxně navzájem vyživují své trauma: hysterikova hysterie zhoršuje neurotikovo klepání nohou, neurotikovo klepání nohou přivádí hysterika k šílenství.

Všude samá kráva, samej vůl

Dominantní společenský konflikt si můžeme demonstrovat na dvou hitech české popmusic. Tím prvním je Když nemůžeš, tak přidej od mladé skupiny Mirai, tím druhým je Pohoda od skupiny Kabát:

V první se zpívá „Když nemůžeš, tak přidej víc, zakřič prostě z plných plic, že slovo ‚nejde‘ neexistuje“. Mirai reprezentuje neurotickou euforii korporátního centra. Veškerou energii soustředí do sebezdokonalování, seberozvoje, zvyšování výkonnosti a odhodlání. Budoucnost je výzva. Zamlčuje však otázky, jako v čem a pro jaký účel by se měl člověk zdokonalit, v čem bude jeho život lepší, bude-li výkonnější apod. 

To pro skupinu Kabát „slovo nejde“ sakra existuje. Chlapi si správně nenechají diktovat žádným kultem výkonnosti, což vyjadřují ve verších „když něco nejde, co na tom sejde, my máme čas“. Kabát reprezentuje úpadkovou periferii, která přiznává svůj marast („hasiči to stejně přejedou, oni si moc dobře nevedou“), ale hledá v něm hrdost („nikdo se tam nikam nežene, máme traktory a né, že né, až to spatříš ledy povolí“) a frustraci směřuje na nesmyslné terče (při verších „všude samá kráva, samej vůl“ míjí Pepa Vojtek v džípu zcela nepochopitelně arabského teroristu u vrat zavřeného závodu).

Naším úkolem je samozřejmě správně pojmenovat příčiny společenského traumatu v samotné architektuře systému. Hysterický vzdor míří na nesprávné cíle, a neurotická obhajoba těchto cílů nebude stačit, nepřipustí-li si skutečnou krizi systému. Musíme si proto přestat vybírat mezi autentickým buranstvím hrdé nenávisti a falešným optimismem korporátní lobotomie.

Musíme přestat doufat ve vybájený dialog mezi dvěma lidmi s neslučitelnou diagnózou. Společnost se musí vyléčit z hysterie, stejně jako z neurózy. Její terapie bude bezpochyby vyžadovat nějakou třetí perspektivu. Takovou, která pojmenuje společnou příčinu dnešního bezvýchodného konfliktu.

    Diskuse
    April 6, 2018 v 7.38
    Kde stojí ten "Arab"?
    Moc se mi to celé líbí, aji to doporučuji na fejsbuku, jen musím trochu hnidopišsky poznamenat, že ten "Arab" v klipu Kabátu nestojí u vrat zavřeného závodu, nýbrž u otevřených vrat na stadion (nejspíš).
    "Zatímco první používá partikulární lži ve snaze vyjádřit pravdu, že systém je v krizi, druhý používá partikulární pravdy ve snaze udržet lež, že systém v krizi není" - tak na tom opravdu něco je.

    Ve své zkratkovitosti je tato diagnóza skutečně až geniální.

    Co s tím? Kde získat nějakou tu "třetí perspektivu"?

    Asi by to v první řadě měla posoudit naše psychologická sekce, jak je možno vyřešit konflikt mezi hysterií a neurotismem.

    Ale zdálo by se, že v každém případě by se žádalo obnovit přirozený stav věcí, přirozený způsob života. Který by už neplodil žádná další traumata.

    Je otázka, do jaké míry je principiálně možné takovýto žádoucí přirozený stav obnovit či vytvořit na půdě kapitalismu, který u lidské bytosti neustále produkuje pocit a stav odcizení: tedy kdy se člověku produkt jeho vlastních rukou, jeho vlastní práce jeví jako nějaká cizí moc, vymykající se jeho vlastní kontrole, a nakonec se stavící proti němu samotnému, a nad něj.
    DU
    April 6, 2018 v 21.41
    Pojem hysterie a neuroticismus mi, bohužel, nesedí jako dichotomní
    Hysterie je svým způsobem i formou neurózy.

    Ale pokud odhlédnu od těchto dvou psychoanalytických i psychiatrických termínů, ten rozpor a popis v rámci politologického konfliktu centrum - periferie musím označit za velmi výstižný.

    Spíš bych využil dvě formy narcistické patologie (třeba dle Gabbarda) - tenkokožci a tlustokožci. Tlustokožci jsou arogantní, agresivní, ofenzivní,řeší své vnitřní pocity méněcennosti kritikou okolí. Tenkokožci jsou nejistí, mají podobné pocity méněcennosti, ale primárně kritizují sebe, pochybují o sobě, snaží se neustále zlepšovat a vyrovnávat těm úspěšným.

    April 7, 2018 v 10.0
    On to Žižek staví do protikladu poměrně často. I když do protikladu k hysterii klade spíš perverzi. Hysterik i neurotik se ptá, co od něj druhý chce, přičemž hysterik se domnívá, že lásku, zatímco neurotik se domnívá, že od něj chce práci. A pervertovaný jedinec, čili deviant, se prý vůbec neptá, neboť to ví.
    Člověka to chvíli baví číst, zvlášť když se Žižek představuje jako levicová alternativa. Ale časem přijde na to, že to absolutně nemá smysl.
    No - ano, paní Hájková, to jste myslím popsala přesně, Žižek sice dokáže duchaplně vystihnout určité momenty a souvislosti současného kapitalismu, ale nakonec to všechno zůstává jenom na povrchu.

    To je obecně bída celé postmarxistické levice vůbec, ona pořád jenom znovu dokola vypočítává, co všechno deformuje člověka (respektive lidskou psychiku), ale není schopna se dostat k samotné substanci.

    Konkrétně to v současné době tak oblíbené psychologizování: oni pořád jenom ukazují, co (za podmínek kapitalismu) d e f o r m u j e lidskou duši - ale k té duši samotné nejsou schopni se žádným způsobem dostat.

    Takže jak řečeno, to celé nakonec jenom sklouzává po povrchu.
    April 7, 2018 v 10.58
    Neřekl bych, že centrum je optimistické a periferie pesimistická. Za prvé periferie se také tváří optimisticky, když politicky vyhraje jako v Polsku, Turecku nebo Maďarsku.

    Za druhé se optimismus dnes nenosí, periférii i centrum spojuje přesvědčení, že každý optimista je buď cynik nebo blbec.

    Pan Bittner je představitel politického směru, který staví na redukování všeho na tento nejbanálnější a nejkonvenčnější konsenzus "jsme proti systému"

    Radikální levice už sto let vyniká v tom, jak kriticky zhodnotit jakoukoliv perspektivu kromě své vlastní. Kdysi v tom byla její síla, ale ta energie už je spotřebovaná a dnes vede k tomu, že se levice sama odsoudila do role kibice, který skoro nikoho nezajímá.
    April 7, 2018 v 14.29
    Pan Unger
    má samozřejmě pravdu v tom, že protiklad hysterie a neurózy je nesmyslný.V oficiálních diagnostických manuálech se termíny neuróza ani hysterie už nevyskytují, ale v tradičním psychopatologickém myšlení přetrvávají a používají se.
    Hysterie je je v něm druh neurózy, dokonce je ta ta neuróza, která byla historicky považována za prototypickou.

    Na počátku psychoanalytické psychopatologie neuróz je Freudova Studie o hysterii .
    April 7, 2018 v 14.50
    Intrapunitivní, extrapunitivní
    Tu Bittnerovu myšlenku by asi lépe vyjadřovala pojmová dvojice extrapunitivní, intrapunitivní. Extrapunitivní typ osoby vidí problémy vždy mimo sebe, naopak intrapunitivní na sebe bere vinu za každý problém.
    Takže diagnóza pana Kubičky je zřejmě taková, že systém sám je naprosto zdravý a bezvadný - a že jenom ti všichni kteří jsou s ním nespokojeni trpí nějakou záhadnou psychickou deformací...
    April 8, 2018 v 12.41
    Pane Poláčku,
    asi byste měl nechat pokusů interpretovat, co říkám. Jste přitom naprosto bez výjimky vždy úplně mimo. Empatie pro myšlení druhých lidí Vám chybí naprosto a měl byste se s tím smířit.

    Pan Bittner se pokusil rozdílné názorové charakterizovat psychologicky. To není můj přístup, ale považoval jsem za vhodné upozornit na to, že když už ty psychologické či psychopatologické termíny užívá, měl by to alespoň dělat ve shodě s jejich obvyklým významem a nabídl jsem u pojmovou dvojici, která by ´jeho názor vyjadřovaal lépe.

    Pan Bittner je samozřejmě také součástí systému a dokonce tou, která v těch stížnostech ne systém tvoří jeho jádro. Za jakési disidenty se považují skoro všichni.

    + Další komentáře