↗

Místodržitelé klíčových společenských pozic aktivistům místo upřímné reflexe jejich požadavků vzkazují… pro změnu něco o sobě: že oproti nim již ráčili „dospět“. To se zřejmě projevuje tím, že hodlají poslouchat především sami sebe a navzájem se ubezpečovat o osvícenosti takového postoje. Foto Michael Loccisano, Getty Images via AFP

Na sociálních sítích v posledních dnech v určitých skupinách zarezonoval text novináře magazínu Reportér Tomáše Poláčka o českých mužích jeho věku, jejichž manifest složil písničkář Xavier Baumaxa. Pokud se někdo veřejně dozná, že mu promlouvá do duše píseň, kde se mimo jiné zpívá „já že nenechám šikanovat od buzen?“, přiznám se bez nucení, že mám silné nutkání podívat se tomu na kobylku.

Co se tedy skutečně žádá po dnešních „bílých, heterosexuálních mužích, co jí maso“? Aby se onu mladší generaci, která dnes formuluje nová morální pravidla, pokusili pochopit. Snažit se někoho pochopit ovšem neznamená otevřít si ráno na záchodě na mobilu Echo24. Protože to jsou stejní muži jako oni, kteří se snaží tu mladou perspektivu překlopit do svých nezměněných názorových světů.

Znamená to na chvíli poodstoupit ze svého celý život a celým systémem pěstovaného piedestalu, z něhož měl právě „bílý heterosexuální muž, co jí maso“ určovat, co je rozumné a co je pošetilost. Podstatou totiž je, že přichází generace, která definuje to, co je rozumné a co pošetilost, jinak.

„Vyštěkal jsem se ve dvaceti,“ píše Poláček. A mně je ho líto.

Jak povýšené je vzkazovat aktivistické mládeži, že jejich idealismus v uprchlických táborech, lidskoprávních či klimatických demonstracích je projevem jejich mládí (nebo by jím snad být mělo)? Neměl by se Poláček zamyslet spíš nad sebou, proč už se mu nechce za nic bojovat? Anebo si aspoň připomenout celý ten zástup „aktivistů“, kteří mu tenhle luxus umožnili tím, že „štěkali“ i po třicítce?