Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso

Petr Bittner

Nevadí, že nerozumíte všemu, s čím nové generace přicházejí. Ale naříkáte-li jako příslušníci mainstreamu okupující média středního proudu na cenzuru, je to „nemužné“. A pak, pamatujte, stát stranou sporu je možné jediným způsobem: mlčky.

Místodržitelé klíčových společenských pozic aktivistům místo upřímné reflexe jejich požadavků vzkazují… pro změnu něco o sobě: že oproti nim již ráčili „dospět“. To se zřejmě projevuje tím, že hodlají poslouchat především sami sebe a navzájem se ubezpečovat o osvícenosti takového postoje. Foto Michael Loccisano, Getty Images via AFP

Na sociálních sítích v posledních dnech v určitých skupinách zarezonoval text novináře magazínu Reportér Tomáše Poláčka o českých mužích jeho věku, jejichž manifest složil písničkář Xavier Baumaxa. Pokud se někdo veřejně dozná, že mu promlouvá do duše píseň, kde se mimo jiné zpívá „já že nenechám šikanovat od buzen?“, přiznám se bez nucení, že mám silné nutkání podívat se tomu na kobylku.

Co se tedy skutečně žádá po dnešních „bílých, heterosexuálních mužích, co jí maso“? Aby se onu mladší generaci, která dnes formuluje nová morální pravidla, pokusili pochopit. Snažit se někoho pochopit ovšem neznamená otevřít si ráno na záchodě na mobilu Echo24. Protože to jsou stejní muži jako oni, kteří se snaží tu mladou perspektivu překlopit do svých nezměněných názorových světů.

Znamená to na chvíli poodstoupit ze svého celý život a celým systémem pěstovaného piedestalu, z něhož měl právě „bílý heterosexuální muž, co jí maso“ určovat, co je rozumné a co je pošetilost. Podstatou totiž je, že přichází generace, která definuje to, co je rozumné a co pošetilost, jinak.

„Vyštěkal jsem se ve dvaceti,“ píše Poláček. A mně je ho líto.

Jak povýšené je vzkazovat aktivistické mládeži, že jejich idealismus v uprchlických táborech, lidskoprávních či klimatických demonstracích je projevem jejich mládí (nebo by jím snad být mělo)? Neměl by se Poláček zamyslet spíš nad sebou, proč už se mu nechce za nic bojovat? Anebo si aspoň připomenout celý ten zástup „aktivistů“, kteří mu tenhle luxus umožnili tím, že „štěkali“ i po třicítce?

Kolik bylo Rose Parksové, když ve své mladické nerozvážnosti odmítla opustit autobus pro bělochy? Dvaačtyřicet. Kolik bylo „snílkovi“ Martinu Lutheru Kingovi, když mu prolétla kulka hlavou? Devětatřicet. A co Nelson Mandela, v kolika se nechal pošetile uvěznit na tři dekády? Ve čtyřiačtyřiceti letech. Nevybouřený Gándhí spustil indický boj za nezávislost již jako šedesátník.

Václav Havel? Ten se nechával zatýkat ještě jako nezkušený čtyřicátník! A kdyby horkokrevné Miladě Horákové nebylo pouhých devětačtyřicet, snad mohla vyváznout jen s napomenutím. Poláčkovu ruskou kolegyni Annu Politkovskou otrávili v osmačtyřiceti letech, přitom stačilo, aby se namísto smělých investigací autoritářského režimu usadila a blahosklonně poučovala nastupující generaci — a mohla mít nejspíše podnes klid.

Takový vzkaz by pro ně jistě měl připravený bohorovný Poláček, promlouvající dnes z pozic umožněných obětí stovek a tisíců „aktivistů“, kteří po třicítce odmítli „dospět“ jako zde pan autor. „Bylo správné být radikální před třiceti lety, a je to správné i dnes,“ napsali předloni Jakub Patočka a Jan Beránek k třicetiletému výročí založení Hnutí Duha.

Novinářský přístup není postavit se do role jakéhosi otravného moderátora, který se domnívá, že dosáhl jakési úrovně moudrosti, která ho k tomu opravňuje. Novinářské by bylo podívat se na kulturní či generační spor ve společnost z nějakého konkrétního, třebas subjektivního úhlu, ale především se snahou o pochopení a poctivé pronikání k podstatě.

Například, jaké má takový dlouho nevídaný rozkol ve společnosti příčiny. Osobně mám zato, že největší podíl na vyhrocování postojů různých táborů mají algoritmy sociálních sítí. Zároveň si ale nemyslím, že bychom mohli tento spor smést ze stolu jako projevy radikality na obou stranách, vybičované v zájmu zisků digitálních korporací.

Domnívám se, že sledujeme překotnou verzi proměny veřejné morálky. To se stávalo v dějinách ne úplně zřídka — proces vždy odstartoval nějakou kataklyzmatickou událostí, jako válkou, revolucí, morem apod., která otevřela příležitost k emancipaci pro novou skupinu lidí: staré nastavení v nových podmínkách už prostě přestalo dávat smysl.

Dnešní proměna se týká uznání práva na individuální sebeurčení. Jelikož jsem komentátor a ne moderátor, mohu bez uzardění nabídnout i vlastní postoj — jsem přesvědčený, že jde o nezbytný, nezvratný a správný důsledek aspirací liberální demokracie.

Co je na této proměně veřejné morálky nové, je určitá překotnost, s jakou se na ni musí adaptovat i ti, kterých se bezprostředně netýká, nebo jim její ohnisko přijde vzdálené. Ta překotnost je zapříčiněná právě způsobem, jakým se každé takové hnutí dokáže formovat, vyjadřovat a prezentovat bezprostředně kdekoli na světě.

Algoritmy nesou velký díl viny i na tom, kterak každého obklopí jeho vlastními názorovými souputníky a utvrdí ho ve správnosti vlastního postoje, stejně jako v tom, že ostatní jsou úplní magoři. Ano, jenže úkolem komentátora není nad tím mávnout svou rukou s prstenem mudrců a vystavět kolem sebe auru úplně nové, jednočlenné bubliny moudrého dospěláka, který nemá žádný názor, pročež je ještě chytřejší než všichni, kdo si myslí, bůhvíjak jak nejsou chytří.

Poláček se svým postojem prý řadí „někam mezi“. Dovolím si přátelsky oponovat: řadí se s ním mezi konzervativní český mainstream. Pokud probíhá ve společnosti radikální spor, začne tu nejvíc bobtnat skupina, která navrhuje odstup, klid, selský rozum a zlatou střední cestu. Neříkám, že někdy není taková pozice použitelná.

Pokud se ale bavíme o dialogu, který má přerámovat například celospolečenské chápání genderu a vyvolat úpravy legislativy, je Poláčkova pozice „sednu si do ušáku a napíšu komentář, než se to přežene“ sama projevem iluze o vlastní roli v sociálním poli: spor se totiž nevede mezi dvěma skupinami podobného charakteru, neboť aspirací jedné z nich je proměnit celou společnost v emancipačním duchu, zatímco aspirací skupiny druhé je tomu zamezit. Psát podobné komentáře neznamená zůstat stranou, nýbrž zůstat uprostřed mezi lidmi, kteří říkají, že se jim děje násilí, a lidmi, kteří je z mocenské pozice a s moudrým úsměvem nabádají, ať se uklidní, protože tak to přece bylo vždycky.

Lze zůstat v takovém konfliktu stranou? Při zvážení možných excesů emancipačního hnutí — z logiky věci ke každému takovému proudu vždy patřily — to možné je. Ale „zůstat stranou“ tu znamená především mlčet, což je ale jako na potvoru přesně to, co se generaci Xaviera Baumaxy, Ondřeje Sokola, Marka Taclíka i zde pranýřovaného Tomáše Poláčka chce ze všeho nejmíň.

To, že nejobjemnější část střední generace v otázce nových sociálních bojů volí cestu „stát stranou a glosovat“, je jednou z příčin, proč musí nové skupiny bojující za své uznání klást své požadavky hlasitěji. Protože na ně prostě systém v rukou „boomerů“ nereaguje, neboť se oddává diskusím dalších boomerů, kteří se mu nové společenské požadavky pokoušejí přechroustat.

Místodržitelé klíčových společenských pozic aktivistům místo upřímné reflexe jejich požadavků vzkazují… pro změnu něco o sobě: že oproti nim již ráčili „dospět“. To se zřejmě projevuje tím, že hodlají poslouchat především sami sebe a navzájem se ubezpečovat o osvícenosti takového postoje.

V závěru svého textu Poláček spolu s citovanou manželkou lékaře Pirka krčí rameny, že se „vrací doba, kdy bude člověk raději říkat některé názory jen v soukromí“. Za prvé, takto naříkají příslušníci mainstreamu okupující média středního proudu a hlavní vysílací časy. Nazval jsem to „dialektikou efektivní ufňukanosti“: čím víc pláčete, že přicházíte o svobodu projevu, tím víc prostoru propůjčují vašemu pláči média.

Za druhé, máte-li názory, které doba překonala a v otevřené diskusi rozpoznala jako represivní, pak není nic nemístného, jste-li s nimi vykázáni mimo veřejný prostor. Dělo se to třeba obchodníkům po zrušení otroctví. Privilegované postavení ve společnosti zůstalo, jenom ty názory už bylo nutno říkat pološeptem doma. Děje se vám stejná křivda jako fotbalovým fanouškům, kteří už nesmí hučet na černošské fotbalisty a házet po nich banány. Taková nespravedlnost! A zrovna vám! Nevinným!

Jako člověk, jehož generačně od obou znesvářených generací dělí přibližně stejná vzdálenost, bych si závěrem dovolil menší výhled, jak to celé dopadne: jsem si téměř jist, že muže s blížící se padesátkou čekají stále častější střety s poznáním, že svět okolo si se svými pravidly a kritérii příčetnosti ve stále větší míře vystačí bez nich. Hoši, zkuste se s tím laskavě popasovat — jako chlapi!

advertisment
Diskuse
January 3, 2022 v 10.19
Otrava Anny Politkovské

Olovem?

Nějakou podezřelou otravu Anna Politkovská přežila v šest a čtyřiceti, ale ve čtyřiceti osmi ji zastřelili. Protože způsob její vraždy je obecně známější než její věk, trapný omyl Petra Bittnera mě překvapuje.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Politkovsk%C3%A1

MP
January 8, 2022 v 12.56
Honzovi Macháčkovi

Petr Bittner nemá na detaily čas. Musí přece prosazovat "nová morální pravidla" a hledat doklady projevů hegemonie na piedestalu stojících heterogenních mužů, kteří jedí maso.

Nemá to chudák snadné, musí hledat v poměrně obskurních časopisech poměrně neznámá jména a ještě jejich naivní žvatlání kultivovat svým kritickým perem do pobuřujících zkratek. A vy byste chtěl, aby při té své těžké práci znal fakta? Nelido.

Možná bychom si mohli nejprve přečíst text, na který Petr Bittner tímto svým článkem výše reaguje:

https://reportermagazin.cz/a/pSXhk/proc-odchazim-do-globusu