„Kam jde? Na Ortela asi ne. S jejím ksichtem bych teda žít nechtěl,“ komentuje můj obličej před začátkem koncertu skupiny Ortel jeden z příznivců SPD Tomia Okamury. 22. dubna stojím na Řípské pouti před Ortelovým stánkem a prohlížím si seznam míst, kde všude bude letos koncertovat. Cestuje po celé republice, od malých obcí, jako je Červenka v Olomouckém kraji, po Pardubice. Jezdí ale i na Slovensko. Čeká ho rušný rok.

Ortel do povědomí veřejnosti vstoupil hlavně díky hudební soutěži Český slavík 2015, kde obsadil druhé místo v kategorii skupina roku. Má ale bohatší historii a sám Tomáš Ortel, původním jménem Tomáš Hnídek, neonacistickou minulost, k níž se ještě dostaneme. Skupinu Ortel založil v roce 2002, první album s názvem Nevinnej vyšlo pět let nato.

Tomáš Ortel, což je dnes jeho oficiální jméno, nikoliv jen pseudonym, často a rád opakuje, že jedním z hlavních důvodů, proč kapelu založil, je nespokojenost s polistopadovým vývojem. „Rozhořčen vším, co s sebou přinesl 17. listopad 1989, jsem nevnímal ty euforické klady celé takzvané ‚demokracie‘, ale naopak sledoval změnu lidí, povah a názorů s padlým režimem. Píši tuhle část svého osobního náhledu jen pro pochopení, kde se snažím uvést jedny z hlavních pilířů, na kterých má tvorba kapely ORTEL dnes stojí,“ svěřuje se na svém webu.

Nespokojenost nechává proniknout do svých textů. Není ale protisystémovost jako protisystémovost. U Ortela si našla svou konkrétní podobu v tom, že skladby jako například Mešita, Problém či Zůstaň mým domovem pracují s otevřeně rasistickými motivy.

Ortel se stal úspěšnou mašinerií na zpeněžování strachu lidí z neznáma. Jeho koncerty mají stovky návštěvníků, v případě vystoupení na Řípské pouti i tisíce. Nenávist se zde lidem předkládá jako něco normálního skrze hudbu. Dva z jeho letošních koncertů jsem navštívila i já. Koncert na Řípské pouti a na Plumlovské přehradě.

Jako novodobý Karel Kryl

„Ahoj Orteláci,“ křičí starší muž s černou čepicí na hlavě. V jedné ruce pivo, druhou vesele mává, českou vlajku přes ramena. „Říkají mi válka, taky nenávist a zlost,“ má napsáno na triku. Je to text z Ortelovy skladby Hráz.

Kytarista zkouší ozvučení. Lidé kolem jsou netrpěliví. Koncert začíná. Obecenstvo z dálky zahlédne svého idola a hned vykřikuje: „Ortel, Ortel, Ortel!“ Stojím v první linii mezi nejvěrnějšími fandy.

Obklopuje mě pestrá skupina. Skupinu Ortel si přišly poslechnout mladí i staří, a dokonce celé rodiny. Vidím i několik malých dětí, jedné holčičce jsou asi dva roky. V ruce drží balonek ve tvaru duhového koníka, na sobě miniaturní tričko s Ortelem na hrudi.

Otáčím se dozadu, dav se táhne do dálky. Je tu přes tisíc lidí. Tomáš Ortel, frontman a zakladatel kapely, začíná zlehka, krátkým proslovem. Většina skladeb, které postupně zahrají, jsou hlavně o nespokojenosti. „Nekecej a konečně už hraj,“ zahuláká někdo za mnou.

Ortelova hudba je jednoduchá, zapamatovatelná. Slova jsou úderná jak holé tyče. Často se ale ani nerýmují. Ve skladbě „Cizinec“ zpívá:

Podívej chlapče můj

jak dopadla zem,

kterou jsem já jen pro tebe

ubránit neuměl

…

Tak si k větvím zaskočím pro cigaret pár

kousek vedle jehněčím

voní kebaby stán.

Černoch mi pak za rohem slevu vnucuje

v bordelu kde Asiatka gatě stahuje.“

Před každou písničkou zazní krátký proslov. Ortel komentuje politické dění, mluví o slastech a strastech života, útočí, jak sám říká, na „elity“, mluví o cenzuře, mluví o problémech s romskou menšinou, hrozí příchodem multikulturního světa.

Zároveň ale deklaruje, že není rasista. „Největší skinhead je tu Otakar, samozřejmě to maskuje parukou,“ vtipkuje a ukazuje na svého kolegu kytaristu, který má dlouhé vlasy. Jak už víme, ne každý nácek má dnes ale holou hlavu. 

Tomáš Ortel komunikuje s diváky, promlouvá k nim. Vypráví příběhy — ke každé skladbě jiný. Oba dva koncerty, které jsem viděla, měly stejný scénář. Příběhy se doslova opakují, zpěvák se vždy ve stejné chvíli odmlčí, zvýší hlas nebo odhodí své sluneční brýle. Je to do detailu secvičené divadlo.

Jeho první skladby jsou mírnější, pomalu probouzejí fanoušky. „Oni se dávno nebojí mě, oni se teď bojí lidí kolem mě. Vy jste ti, koho se bojí,“ haleká na adresu posluchačů. Kdo jsou „oni“?

Ortel ve svých projevech často mluví o široké abstraktní skupině lidí, do níž řadí politiky, herecké, intelektuální a jiné elity či obyčejné lidi, kteří jednoduše vyznávají jiný světonázor. Má řečnické nadání a umí v lidech vyvolat zájem tím, že dává najevo empatii a pochopení pro jejich strasti: jejich exekuce, jejich existenční trable, jejich nespokojenost se společenskými poměry.