Zástupkyně veřejného ochránce práv Monika Šimůnková zveřejnila anonymizovanou verzi zprávy o stále neuzavřeném šetření červnové smrti Stanislava Tomáše, který v Teplicích zemřel pravděpodobně v průběhu zásahu policie. Podle Šimůnkové pochybili jak policisté, tak jejich krajské ředitelství, jež mělo ignorovat chybějící střípek mozaiky: výpovědi záchranářů, podle nichž byl Tomáš v době jejich příjezdu již bez známek života.

„Naším hlavním cílem bylo předejít případným dezinterpretacím zprávy o šetření, kterou jsme poskytli žadateli na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Upřednostnila bych, kdybychom mohli materiály k případu zveřejnit až po skončení celého šetření,“ uvedla Šimůnková. Potvrzuje tím, že i půl roku po události jde o žhavou půdu, která potřebuje veřejnou kontrolu.

Zveřejněný materiál podporuje některá podezření, která jsme vznesli koncem června. Náš tehdejší rozbor založený převážně na podrobném sledování nekvalitních videozáznamů a opatrné dedukci se tehdy neztotožnil ani s jednou z hlavních teorií. Říkali jsme, že policisté Tomáše pravděpodobně neudusili, protože k tomu tolik diskutovaná technika zakleknutí v základu neslouží. Pitva neodhalila poranění orgánů ani známky dušení, ale v souladu s racionálním očekáváním řekla, že Tomáš zemřel s pervitinem v těle na srdeční selhání.

Současně se ale šlo ptát, zda by srdeční selhání nastalo i bez policejního zákroku, a hlavně, zda hlídka podala zadrženému včasnou, potažmo vůbec nějakou první pomoc, když mohla a potenciálně měla.

A Šimůnková nyní ve zprávě uvádí: „Policisté zasahující na místě pochybili tím, že: záchrannou službu volali až s tříminutovým zpožděním, ačkoli nutnost lékařského ošetření byla od počátku zjevná […] Nikdo z policistů nemonitoroval zdravotní stav osoby, vůči níž zákrok směřoval, a včas nezjistil, že tento člověk přestal vykazovat známky života […] po kolapsu mu nesejmuli pouta z rukou a nezahájili okamžitou resuscitaci vlastními silami.“

Výpověď záchranářů rozbíjí policejní verzi

Důležitou neznámou bylo, zda zemřelý upadl do bezvědomí již na chodníku, tedy v moci policistů, nebo až v záchrance. Policie tvrdí, že B) je správně. Jeden z policistů podle zprávy vypověděl, že Tomáš při nakládání do záchranky vstal vlastními silami, „byť byl malátný.“ Záchranáři ale sdělili pravý opak.

„Pacient ležel na zemi v klidu na břiše, kdy za zády měl spoutané ruce. Jestli v tuto chvíli ten muž žil, nevím, protože byl obličejem k zemi. Pak jsme ho s tím jedním policistou zvedli za paže ze země […], při zvedání muže nám tento aktivně nepomáhal, zvedali jsme bezvládné tělo. Po položení na lehátko jsem muži viděl do obličeje. Přitom jsme zjistili, že má rozšířené zornice, což byla známka toho, že nejeví známky života,“ cituje Šimůnková záznam z podání vysvětlení jednoho záchranáře.

Jeho kolegyně ve zprávě dodává: „Když jsem přistoupila k pacientovi, tak jsem zjistila, že leží na břiše, nevydává zvuky, zkontrolovala jsem mu karotídu (krční tepnu, pozn. red.), ale neměl hmatný tep. Již v tuto chvíli měl zástavu oběhu, tzn., že nedýchal. Následně jsem požádala o okamžité […] naložení pacienta do sanitky.“

Těžko si představit důvod, proč by si posádka záchranky měla vymýšlet, a je víceméně nemožné, aby se v rozpoznání základních životních funkcí spletla. Policejní verze je tedy přinejmenším podivná. To konstatuje i Šimůnková. „Tvrzení policisty o tom, že [Tomáš] vlastními silami vstal ze země, považuji za zcela nevěrohodné, a to i v kontextu výpovědí ostatních svědků. Nejsem pochopitelně s to jednoznačně určit, kdy přesně ke kolapsu došlo, ale pokládám za prokázané, že k němu došlo dříve, než na místo přijela první osádka záchranné služby,“ píše.

Opět: neznamená to, že by policisté Tomáše přímo zabili. Zpráva zástupkyně ombudsmana spíše silně podporuje tezi, podle níž opomenuli sledovat stav zadrženého, případně jej ignorovali — když například znehybněnému muži sundali pouta až ve chvíli, kdy to požadovali zdravotníci chystající se k resuscitaci, a neposkytli první pomoc, přestože jim v tom objektivně nic nebránilo.

Neříkáme nic o tom, jakou šanci na úspěch by případný pokus o oživení přímo na chodníku měl, ani že policisty lze obvinit s jistotou. Podezření je ovšem silné a pokud se potvrdí, ukazuje na trestuhodné pochybení. Nejde opomenout ani rozpor mezi výpověďmi policisty a záchranářů, stejně jako možné mezery v interním policejním šetření.

Případ by neměl vyšumět

Možný argument, podle kterého si Tomáš za svůj konec mohl sám, a je tedy všechno jedno, neobstojí. Jednak byl očividně v delirickém stavu bez schopnosti uvažovat, jednak (a hlavně) to nic nemění na právně daných povinnostech policistů, jednak účelem policie opravdu není „střílet, a až pak se ptát“, nebo dokonce zametat vlastní stopy.

Samozřejmě, že policisté mohli zcela legitimně použít — zákonem široce vymezené — donucovací prostředky, a nikdo po nich nemůže chtít, aby s intoxikovaným agresivním člověkem jednali v rukavičkách. Jenže tato linie „hrubé záplaty na hrubý pytel“ se zcela láme přesně v tom momentu, kdy mají uniformovaní muži zadrženého plně v moci, už jím nejsou doslova nijak ohroženi a nával adrenalinu, který může jinak vést i k nechtěným excesům, zákonitě opadává.

I když někdo řekne, že, cituji ze záplav hnusu na sociálních sítích, „si ten feťák zasloužil chcípnout,“ je to naprosto irelevantní. Policie musí dodržovat pravidla, která má vymáhat a která ostatně pro většinu lidí zakládají její legitimitu coby instituce. To, že s tím má hlavně u osob na okraji společnosti pozoruhodný problém, je nepřijatelné.

V českém prostředí je tradičně zvykem ve velké většině situací policisty hájit i při úplné neznalosti daného případu. Nic to však nemění na skutečnosti, že se pochybení, jakým dost možná bylo neposkytnutí pomoci Stanislavu Tomášovi, musí za kontroly veřejnosti nezaujatě prošetřit a případně z něj nekompromisně vyvodit odpovědnost. Tvářit se, že má policie nárok na beztrestnost nebo že něčí podezřelá smrt nestojí za pozornost, je totiž cesta do pekel.