Jsou tomu dva týdny, co veřejný ochránce práv Stanislav Křeček odebral své zástupkyni Monice Šimůnkové veškeré svěřené agendy. Prý s ním nebyla s to vést věcnou diskuzi. Někdejší zmocněnkyně vlády Petra Nečase pro lidská práva sice nadále zůstává na svém místě, ale nemá co na práci. V brněnské kanceláři může leda tak civět do zdi.

Politiky vládní koalice Křečkův krok popudil. Pirátské zákonodárkyně Klára Kocmanová a Adéla Šípová jej vyzvaly k rezignaci. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka podotkl, že Křečkovu jednání ani za mák nerozumí. A předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová si ho vyložila jako prachobyčejnou mstu.

Přestože mají vládní strany v dolní komoře Parlamentu většinu sto osmi hlasů, nástrojů ke zkrocení zdivočelého ombudsmana se jim nedostává. Zákon sice říká, že veřejný ochránce práv odpovídá za výkon funkce Sněmovně, ta jej ovšem nemůže odvolat ani tehdy, kdyby běhal po Brně nahý, kousal kolemjdoucí do lýtek a halasně štěkal.

Dolní komora Parlamentu má proto jen tři možnosti, jak se s křečkujícím Křečkem vypořádat. Politikové se mu mohou pokusit domluvit. Mohou se s jeho počínáním neochotně smířit. Anebo se mohou pustit do přípravy novely, která by jim dala oprávnění jej vypoklonkovat z úřadu, ve kterém beztak neměl nikdy co pohledávat.

Jelikož však jednání sněmovního petičního výboru, kam byl ombudsman minulý týden předvolán k podání vysvětlení, ukázalo, že rozumná rozmluva s Křečkem je bezmála protimluv, zbývají koaličním poslancům varianty dalšího postupu již jen dvě. A obě s sebou nesou značná — byť odlišná — rizika.