Ombudsman a jeho zástupce: nešťastné nerozlučitelné manželství?
Anna ŠabatováRezignace Moniky Šimůnkové na funkci zástupkyně veřejného ochránce lidských práv ukazuje nejen osobní, ale i systémové problémy instituce. Parlament se jimi musí zabývat.
Ve středu 17. srpna jsem se dozvěděla, že zástupkyně veřejného ochránce práv rezignovala na svou funkci. Nepřekvapilo mě to příliš. Několikrát jsme debatu na toto téma vedly, dokonce ještě před tím, než Stanislav Křeček odňal Monice Šimůnkové veškeré kompetence k šetření v oblastech, které do té doby obhospodařovala.
Celá záležitost je pro mě hodně osobní — strávila jsem v Kanceláři veřejného ochránce práv plných dvanáct let a hodně mi přirostla k srdci. Přes veškerou snahu o objektivitu tedy píšu o instituci, kterou mám ráda, a o lidech, které nejen znám, ale mám s nimi i poměrně dlouhou zkušenost.
Aféra v úřadu ombudsmana má jistě svou osobní rovinu, ale také rovinu systémovou. Pokusím se dotknout obou, i když problém toho, jak je zákonem upraven vztah mezi ochráncem a jeho zástupcem či zástupkyní, je samozřejmě důležitější a Parlament České republiky by ho měl řešit.
Skutečným řešením (respektive prevencí obdobných případů) by byl především nárůst politické kultury v ČR. Naprosto fatální chybou bylo především, že někdo s takovým osobnostním profilem jako S. Křeček byl vůbec instalován do takto exponované funkce.
Šabatová:
„Křeček totiž nechtěl chápat poslání instituce ombudsmana, jak se ve druhém desetiletí tohoto století utvářela. Ombudsmanské instituce procházely v této době změnami, dostávaly nové úkoly z oblasti lidských práv. Ani oběma mým předchůdcům [Otakar Motejl, Pavel Varvařovský] to nebylo úplně po chuti...“
Křeček:
„Každý má právo žít podle svého, ale ostatní to nemusí ani akceptovat, ani považovat za správné.“
-------------------------------
Neřešitelný spor je evidentně obsažen v konstrukci volby a pravomocí ombudsmana a jeho zástupce, i v konstrukci lidských práv z druhého desetiletí.