Světový humanitární summit. Zní to pěkně. Světové společenství se sejde, aby řešilo humanitární katastrofy po celém glóbu. Lékaři bez hranic, organizace, která stojí v první linii velké části těchto bojů a zachraňuje lidské životy tam, kde to už všichni ostatní vzdali, se však rozhodla summitu nezúčastnit. Ve svém prohlášení to organizace zdůvodňuje tím, že ztratila víru ve schopnost a odhodlání summitu řešit ty nejpalčivější problémy globální humanitární krize.

Summit se má zaměřit „na začleňování humanitární pomoci do širšího rámce rozvojové spolupráce a resilience“. To poslední slovo znamená schopnost systému (člověka, společnosti) vypořádat se změnami, přizpůsobit se a dále se rozvíjet.

Lékařům bez hranic je to málo. Pohříchu jsou totiž organizací, která se s některými změnami vypořádat odmítá. Takoví nepřizpůsobiví mezi nevládkami. A mají za to mou plnou podporu… O jakých změnách tototiž  vlastně mluvíme?

Už od dob Henri Dunanta a První Ženevské konvence platí, že doktoři se nezabíjejí: „Stálé ústavy a pohyblivé útvary zdravotnické služby nesmějí za žádných okolností být napadeny, nýbrž musí být vždy respektovány a chráněny stranami v konfliktu. Dostanou-li se do moci nepřátelské strany, mohou i dále pokračovat ve své činnosti, pokud mocnost, která je zajala, se sama nepostará o potřebné ošetření raněných a nemocných, kteří jsou v těchto ústavech a útvarech.“

Ale tahle pravidla jsou stará už sto padesát let, a jak všichni víme, motorem společenského vývoje v dnešní době je reforma. Pokud něco nereformujeme alespoň každé dva roky, stáváme se nevýkonnými, hádépé začne klesat a rázem jsme již jen krůček od anarchie a zániku civilizace.

Protože i ve válce jde v první řadě o to protočit všechen ten kapitál, který jsme do zbrojení nasypali, je čas od času nutné reformovat i ji.

No a první na ráně můžou být právě doktoři, ti samozvaní mírotvorci mařící úsilí poctivě pracujících zbrojařů. Na děti roztrhané nášlapnou minou myslí všichni, ale kdo si vzpomene dejme tomu na nebohý Boeing nebo BAE Systems…

Hle, stalo se. Doktoři jsou první na ráně. Za minulý rok bylo podniknuto celkem 75 útoků na zdravotnická zařízení Lékařů bez hranic: přežité a nemoderní válečné mantinely byly demontovány.

Silnější konečně drtí ty slabší bez sebemenšího slitování. Čest a soucit jsou konečně jen sluníčkářská synonyma pro slabost. Nemáme tedy soucit ani s těmi, kteří se nechtějí nechat rozstřílet a z války se snaží uprchnout. I jich se Lékaři bez hranic zastávají a sklízejí za to pohrdání a nenávist.

Státy by měly dodržovat své vlastní zákony. Zní to banálně. Ale i zdánlivě banální věci se v dnešním efektivním světě mohou stát nepřekonatelnou překážkou. Lékařům bez hranic se tak do programu summitu nepovedlo prosadit apel, který by požadoval, aby státy světa dodržovaly vlastní zákony a mezinárodní úmluvy o pomoci uprchlíkům.

Pravidla, jak se zdá, už platí jen pro ty slabší. Silní mají drony a ostnatý drát. Slabší by se měli na tento stav adaptovat a raději si moc nestěžovat, chtějí-li dostat svůj potravinový příděl.

Zatímco si budou humanitární papaláši dělat selfíčka a hashtagovat na Twitteru o tom, jak se zavazují k záchraně světa, budou Lékaři bez hranic bojovat například s epidemií malárie v Kongu.

Staromilci jedni. Snad je tam nikdo nezastřelí.