Téměř dva týdny od ovládnutí Kábulu Tálibánem je možné si říct, co krize odhalila v našich schopnostech a nedostatcích. Nechci se nyní věnovat příčinám konfliktu a detailům situace v zemi, ale jednoznačným poučením, které si můžeme jako Evropská unie odnést.

Stačí připomenout, že samo dobytí hlavního města Kábulu a pád tálibánského režimu v roce 2001 byly velmi rychlé — podobně, jako tomu bylo při pádu prozápadního režimu a návrat Tálibánu v roce 2021. Afghánistán může být důležitý budíček pro naší společnou evropskou zahraniční politiku, ale nesmíme ho ignorovat.

Nedokážeme získat přízeň místních a nastartovat místní ekonomiku

NATO dokázalo dobýt Afghánistán. Tedy technicky vzato nikdy ne úplně celý, úplná kontrola hornatých a těžko přístupných oblastí země byla vizí, kterou se nikdy nepodařilo realizovat. Dokázali jsme v něm dvě dekády provozovat náročné mise, investovat obrovské množství financí a naši vojáci obětavě odvedli velmi dobrou práci, někteří při plnění svých úkolů zemřeli. Afghánské fiasko bylo politické, ne vojenské.

Velká část peněz skončila v kapsách kontraktorů a místních zkorumpovaných struktur. Peníze investované do nové armády byly z významné části vytunelovány vinou rozšířené praxe „mrtvých duší“. Jakkoli tedy naši vojáci dokázali vyhrát v poli, nepodařilo se nám nikdy politicky a ekonomicky odříznout nepřítele od jeho zdrojů lidí, zbraní a financí. A nepodařilo se zajistit jejich přísun pro novou vládu z domácích, afgánských zdrojů — převážně proto, že afghánské hospodářství jako takové nikdy nezačalo pořádně fungovat.

Pro Evropu z toho plyne jedno hlavní poučení. Tím rozhodně není stáhnout se z mezinárodní scény nebo přestat oponovat autoritářům, právě naopak. Ale je třeba chápat, že dobytí země problém autoritářů nebo teroristů samo o sobě neřeší.

Vyhlášení nového režimu negarantuje, že nová struktura bude mít kontrolu nad dobytým územím. Má tedy smysl se soustředit tam, kde to jde, na práci s existujícími politickými strukturami a rozvíjení naší „měkké síly“.