Téměř dva týdny od ovládnutí Kábulu Tálibánem je možné si říct, co krize odhalila v našich schopnostech a nedostatcích. Nechci se nyní věnovat příčinám konfliktu a detailům situace v zemi, ale jednoznačným poučením, které si můžeme jako Evropská unie odnést.

Stačí připomenout, že samo dobytí hlavního města Kábulu a pád tálibánského režimu v roce 2001 byly velmi rychlé — podobně, jako tomu bylo při pádu prozápadního režimu a návrat Tálibánu v roce 2021. Afghánistán může být důležitý budíček pro naší společnou evropskou zahraniční politiku, ale nesmíme ho ignorovat.

Nedokážeme získat přízeň místních a nastartovat místní ekonomiku

NATO dokázalo dobýt Afghánistán. Tedy technicky vzato nikdy ne úplně celý, úplná kontrola hornatých a těžko přístupných oblastí země byla vizí, kterou se nikdy nepodařilo realizovat. Dokázali jsme v něm dvě dekády provozovat náročné mise, investovat obrovské množství financí a naši vojáci obětavě odvedli velmi dobrou práci, někteří při plnění svých úkolů zemřeli. Afghánské fiasko bylo politické, ne vojenské.

Velká část peněz skončila v kapsách kontraktorů a místních zkorumpovaných struktur. Peníze investované do nové armády byly z významné části vytunelovány vinou rozšířené praxe „mrtvých duší“. Jakkoli tedy naši vojáci dokázali vyhrát v poli, nepodařilo se nám nikdy politicky a ekonomicky odříznout nepřítele od jeho zdrojů lidí, zbraní a financí. A nepodařilo se zajistit jejich přísun pro novou vládu z domácích, afgánských zdrojů — převážně proto, že afghánské hospodářství jako takové nikdy nezačalo pořádně fungovat.

Pro Evropu z toho plyne jedno hlavní poučení. Tím rozhodně není stáhnout se z mezinárodní scény nebo přestat oponovat autoritářům, právě naopak. Ale je třeba chápat, že dobytí země problém autoritářů nebo teroristů samo o sobě neřeší.

Vyhlášení nového režimu negarantuje, že nová struktura bude mít kontrolu nad dobytým územím. Má tedy smysl se soustředit tam, kde to jde, na práci s existujícími politickými strukturami a rozvíjení naší „měkké síly“.

Potřebujeme umět lépe pracovat se sankcemi, více podporovat místní disent a izolovat diktátory diplomaticky. Potřebujeme umět podpořit politický a ekonomický rozvoj režimů, které jsou nám nakloněny, skrze rozvojovou spolupráci.

V tomto směru stále zaostáváme — jakkoli velká část našich občanů alespoň slyšela o výdajovém závazku 2 % HDP na obranu ve vztahu k NATO, povědomí o závazku 0,7 % HND na rozvojovou spolupráci zavazující státy OSN je spíše výsadou expertů. Vojenské kampaně jsou ale bez odpovídajícího civilního úsilí o rozvoj a rekonstrukci předem určeny k nezdaru.

Válka proti drogám selhala

Tuto banální pravdu je třeba v debatě o Afghánistánu opakovat. I v období, kdy v Afghánistánu operovaly síly NATO, byl zdrojem více než devadesáti procent opia využívaného pro výrobu heroinu pro celém světě. V celé nahotě se tak ukazuje, jak je válka proti drogám neefektivní, stojí obrovské peníze a ubližuje společnosti jako celku.

Ilegalita návykových látek umožňuje držet monopol na daný typ podnikání třeba právě teroristickým skupinám. Financování Tálibánu vychází nejen ze zahraniční podpory, ale i z vybírání poplatků od pěstitelů opia.

Tento stav je umožněn právě tím, že na rozdíl od západních států nemá ultra-konzervativní Tálibán žádný problém jít a produkci drog, které sám zakazuje, zpoplatnit a vyrábět pro cizí trhy — a dodavatelé nemají jinou možnost. Stejně tak s každým vypáleným makovým polem ničíme živobytí lidem, kteří doslova nemají žádnou jinou možnost, a pak se nepřekvapivě radikalizují a podporují Tálibán.

S úctou k obětem afghánské války bychom měli najít odvahu připustit si, kdo také financoval porážku v této válce. Byli to konzumenti opiátů v Evropě a USA. Pokud jsme chtěli Tálibán porazit, měli jsme k nim přistupovat nikoli jako k nepřátelům našeho systému, ale jako k lidem se závažnými sociální a zdravotními problémy. A přenastavit náš systém tak, aby prostředky, které končí v kapse Tálibánu, končily v našem sociálním a zdravotním systému a problémy spojené s drogami skutečně řešily.

Společná evropská zahraniční politika a její nedostatky

V okamžiku krize se ukazuje, jak moc nedořešené jsou některé zdánlivé technické detaily evropského společenství. Obzvláště když jde o život. Zatímco národní státy byly schopné alespoň nějak evakuovat svoje místní spolupracovníky z Kábulu, Evropská unie jako entita se ocitla ve výjimečně hloupé situaci.

Její místní spolupracovníci sice byli ohrožení na životě, ale protože Unie není stát, nemohla jim zrychleně udělit azyl a dostat je snadno do bezpečí. První skutečně dobré zprávy přišly až 24. srpna, kdy dosedla letadla ve Španělsku.

To je zjevně absurdní situace, kdy se státy skrze všechny domluvené mechanismy shodnou „ano, chceme zaměstnat tyto místní lidi, aby se podíleli na rekonstrukci země, fungování policie atd.“, ale ve chvíli, kdy jde do tuhého, tak je najednou těžké vůbec organizačně zvládnout jejich záchranu.

Pokud chceme důvěru místních, musíme jim zaručit, že když se věci pokazí, postaráme se o ně. A to předem, ne v panice a bez procesních hádek.

Ještě větší systematická bolest je pak stále platná zásada jednomyslnosti v rozhodování v mezinárodních otázkách. Ta znamená, že každý jeden stát může rozbít společný postoj a vydírat ostatní — a vzhledem k tomu, že máme v Unii i státy, které se zcela otevřeně vydaly cestou mimo společné demokratické hodnoty, tak je někdy velmi těžké najít konsensus.

Jinde se zase chystají volby a premiér potřebuje ukázat, že rozhodně nikdy nikomu nepomůže. Hlasování kvalifikovanou většinou by zachovalo vážnost unijních rozhodnutí a dalo jim větší sílu a flexibilitu. Hledat kompromis v tom, jak se postavit ke krizi ve chvíli, kdy je maďarská zahraniční politika bližší Erdoganově Turecku než zbytku Evropy, nedává smysl.

Pro naše působení mimo Evropu je tento přístup fatální. NATO sice dokáže vyslat vojáky do asijské země, jako je Afghánistán, ale nemá žádný vlastní rozpočet, žádnou vlastní kapacitu zemi zrekonstruovat a přivést k normálnímu životu. Spoléhá na jednotlivé členské státy.

Evropská unie měla hospodářské zdroje a všechny důvody snažit se z Afghánistánu vytvořit bezpečnou a fungující zemi — je v našem zájmu snažit se předcházet tomu, že bude zdrojem terorismu a ohrožení pro státy našeho kontinentu. Tento projekt jsme ale nikdy nedokázali právně zajistit, aby se mohl naplno rozjet.

Z toho vyplývá problém, který je ještě takříkajíc na cestě. Afghánistán se pro spoustu lidí, kteří nám pomáhali anebo prostě jen žili způsobem, který považujeme za normální, stal neobyvatelným. A tito lidé teď nemají kam jít.

Od takzvané migrační krize jsme měli šest let na přípravu flexibilního, humánního a efektivního evropského systému azylového řízení. Pokud jsme je promarnili, čeká nás a hlavně lidi, kteří prchají před smrtí a represí z Afghánistánu, spousta těžkých chvil. Jisté také je, že jinak než společně jako Evropa situaci nevyřešíme.

Hlasité vymezování premiéra Babiše vůči Schengenu a snaha navrátit se k národním hranicím je divadelní cvičení pro voliče, které problémy afghánských uprchlíků neřeší. A jde i proti českým zájmům, neboť nám zadělává na další problémy v soužití se sousedy České republiky.