Když jsem v srpnu minulého roku psala o papežově návštěvě Kanady, měla jsem k dispozici kromě novinových článků a několika málo zpráv z první ruky také nespočet reakcí na sociálních sítích. K události se tehdy vyjadřovali jak První obyvatelé, které znám osobně, tak aktivisté s veřejnými profily. Nutno dodat, že povětšinou negativně.

Když nyní 21. ledna Kanada učinila k narovnání křivd na Prvních národech další krok, nikde v mém okolí se o tom neobjevila ani zmínka. A ač to možná vypadá nelogicky, vlastně mě to potěšilo. Mnoho Původních obyvatel je totiž tak zdevastovaných, že by bylo nehorázné představovat si, že by měli tleskat, kdykoli se Kanada rozhoupe k nějaké akci. Ticho kolem informace o poslední finanční kompenzaci tedy spíš znamená, že na rozdíl od papežské návštěvy nikoho moc neurazila. A to je dobrá zpráva.

Až do konce 20. století

O co jde? Snaha kanadské vlády o nápravu minulých zločinů sahá do roku 1998, kdy začala postupně uvolňovat finance na kompenzaci újmy způsobené systémem tzv. rezidenčních škol. Zprvu šlo o fondy pro zdravotní a kulturní podporu, v roce 2007 pak získali jednotlivci nárok na odškodné ve výši 10000 kanadských dolarů za první rok strávený ve škole a 3000 za každý další rok.

V roce 2008 byla zřízena Komise pro pravdu a smíření, jejímž úkolem bylo nejen dokumentovat škody napáchané rezidenčními školami, ale také stanovit cestu k další nápravě. Její činnost byla v roce 2015 završena zprávou, v níž se mimo jiné uvádí, že ve školách docházelo ke „kulturní genocidě“. Mezi kritiky však tehdy zaznívalo, že se Komise příliš soustředila pouze na rezidenční školy, čímž opomíjela, že byly jen součástí všeprostupující systematické snahy o podrobení Prvních národů a zahlazení jejich kultury.

Koloniální vztah mezi evropskými přistěhovalci a Původními obyvateli přetrvává dosud. Všimne si toho ostatně snadno kdokoli, kdo Kanadu byť jen krátce navštíví.

Hromadná žaloba