Žít v Kanadě jako evropská imigrantka první generace na konci první čtvrtiny 21. století má svá specifika: není nás tu mnoho ve srovnání s imigranty z jiných částí světa a většina z nás má jasný důvod, proč jsme se rozhodli zůstat. Zatímco mnoho mladých lidí například z Íránu tráví velkou část svého bakalářského studia hledáním magisterského programu v Kanadě s nadějí, že po dokončení studií získají práci a trvalý pobyt, evropská imigrantská komunita — zejména ze západní, ale i střední Evropy — často setrvává z osobních důvodů nebo kvůli složitým profesním okolnostem.

Občané Evropské unie navíc často zjišťují, že Kanada nenabízí tolik ekonomických příležitostí jako Spojené státy americké a už vůbec ne sociální jistoty na úrovni, na kterou jsme z Evropské unie zvyklí, pokud ovšem patříme k jejím občanům. Kanada tedy balancuje mezi dvěma světy, z nichž ani jeden nezprostředkovává dokonale.

I přesto si mnozí vyberou Kanadu místo USA, ať už je k tomu motivují ideologické důvody, snadnější imigrační proces, což platí zejména pro lidi íránského původu, nebo levnější — byť zdaleka ne bezplatné — univerzity, které do Kanady přitahují i studentstvo ze Spojených států.

Progresivní ráj a konzervativní studená sprcha

Co však může být pro imigranty ze střední Evropy překvapivé, je míra inkluzivity, zejména v otázkách sexuality a genderu. Za Trudeauovy vlády se Kanadě podařilo kombinovat prorodinnou politiku s prosazováním rovnosti stejnopohlavních párů. V právním systému není podstatné, zda jsou partneři sezdaní, a občané mohou na oficiálních dokumentech uvést X místo F nebo M, podobně jako donedávna ve Spojených státech. V běžné komunikaci se pak často používá zájmeno „they“ místo „he“ nebo „she“, a to nejen ve vztahu k nebinárním osobám nebo v situacích, kdy není pohlaví známo, ale i v případech, kdy není relevantní — tedy téměř vždy.

V této kulturně progresivní, ale ekonomicky jen částečně progresivní zemi leží provincie Alberta, kterou by šlo označit za malý kanadský Trumpistán. Její hlavní město Edmonton, někdy přezdívaný Redmonton, se silnou univerzitní komunitou však ostře kontrastuje se zbytkem konzervativní provincie. Edmonton tak může sloužit jako laboratoř protichůdných trendů — zatímco celá Kanada se pomalu posouvá ke konzervativismu, což odpovídá globálnímu, a především americkému vývoji, někteří Kanaďané tomuto posunu aktivně vzdorují.

Tento rozpor se ukázal krátce po Trumpově inauguraci, kdy se v přilehlém městečku St. Albert objevili tři muži s transparenty „White Lives Matter“ a „Deport them all“. Tato akce však rychle narazila na odpor — městská policie je záhy vykázala a jejich demonstrace vyvolala spontánní protidemonstraci, na kterou i při teplotě -30 °C dorazilo přes sto lidí.

Transfobní zákony, které se postupně šíří kanadskými provinciemi, zatím nemají tak dalekosáhlé ambice jako v USA, ale jejich trend je až příliš povědomý: zákaz blokátorů puberty pro mladistvé do šestnácti let, povinnost rodičovského souhlasu pro změnu zájmena ve škole a přesunutí sexuální výchovy mezi volitelné předměty, k jejichž absolvování musí rodiče rovněž dát souhlas.

Proti těmto opatřením se konají demonstrace, některé z těchto zákonů jsou právně napadeny a jejich platnost je dočasně odložena, ale celkové směřování je zřejmé: zatímco v progresivních otázkách Kanada často udávala globální trendy, nyní pomalu následuje Spojené státy opačným směrem.

Současně mnoho institucí, včetně Albertské univerzity, opouští koncept „diverzita, rovnost a inkluze“ a nahrazuje jej mottem „přístupnost, společenství, sounáležitost“, které kontroverzní rektor univerzity Bill Flanagan označil za „méně polarizující“.

Podobné posuny lze sledovat i jinde. Například Edmontonská veřejná knihovna potichu odstranila 2SLGBTQI+ vlajky — 2S zde odkazuje na „two-spirit“, zásadní koncept pro indigenní obyvatelstvo. Když knihovnu následně kritizovali vlastní zaměstnanci, odbory i široká veřejnost, odvolávala se na princip neutrality.

Ekonomická bouře

Do těchto kulturních válek, které měly být hlavním bojištěm rychle se blížících voleb a zajistit vítězství Pierrovi Poilievrovi, vůdci Konzervativní strany, však nečekaně zasáhly Trumpovy chaotické tarify neboli dovozní cla.

A kupodivu se zdá, že Kanaďané odložili nekonečné debaty o zájmenech a začali se více zajímat o ekonomické otázky. Nový vůdce Liberální strany, donedávna vedené Justinem Trudeauem, a prozatímní premiér Mark Carney zatím působí klidně a ukazuje, že krizi lze čelit s chladnou hlavou, díky čemuž jeho preference stoupají.

„Pokud vám připadají tarifní plány amerického prezidenta Donalda Trumpa matoucí, není to vaše chyba — právě naopak, je to důkaz, že dáváte pozor v zábavním bludišti jeho obchodních výhrůžek,“ trefně poznamenal Alexander Panetta ze CBC News.

Zdánlivě chaotické ekonomické kroky Spojených států jsou ve skutečnosti politickým manévrem. Trump využívá obchodní politiku jako nástroj domácí kampaně a jako prostředek k vyvolání nejistoty mezi americkými spojenci, přičemž Kanada je jedním z hlavních terčů. Kanada je totiž v mimořádně zranitelné pozici, protože její ekonomika je úzce propojena s ekonomikou americkou, což znamená, že jakýkoliv obchodní otřes ji zasáhne citelněji než jiné státy.

Nová vlna cel, která vstoupí v platnost 2. dubna, je součástí širší strategie, jejímž cílem je udržet nízké daně pro americké firmy, zpomalit růst státního dluhu a přesměrovat globální obchodní vztahy ve prospěch Spojených států.

Na tuto novou realitu Kanada odpověděla odvetnými cly, jejichž výčet působí dojmem, že byl sestaven náhodným generátorem: deštníky, spacáky, svíčky, křídy a tabule, malé lampy, klíče… Úsměvný seznam však reálně komplikuje život drobným podnikatelům a běžným spotřebitelům. Z 2500 dotázaných majitelů firem 47 procent přiznalo, že jsou cly přímo zasaženi, a přesto tři čtvrtiny z nich tato opatření podporují. Možná je to i odpověď na otázku, zda byl tento protiútok správným krokem — ekonomicky spíše ne, politicky rozhodně ano.

Opatrné výhledy do budoucnosti

Cla vstoupila v platnost 13. března, den předtím, než se Mark Carney ujal úřadu. Nový — a dost možná dočasný — premiér má nyní před sebou nelehký úkol: do voleb, které se mohou konat již 28. dubna, musí přesvědčit voliče, vyrovnávat se s chaotickou situací u sousedů a přitom ještě plnit svou roli předsedy vlády. Zdá se, že si zatím vede docela dobře, přestože čelí kritice zleva i zprava.

Jako svůj první krok v úřadu zrušil kontroverzní uhlíkovou daň, čímž vyrazil jeden z hlavních trumfů Konzervativní straně, která na jejím zrušení postavila velkou část své kampaně. Jednalo se o opatření, které zvyšovalo cenu paliv pro všechny spotřebitele. Carney argumentuje, že ekologická politika se nemůže opírat o opatření, která přetěžují domácnosti, a že efektivnější cestou ke snižování emisí je zaměřit se na velké korporace a průmyslové sektory.

Pierre Poilievre nyní tvrdí, že daň se může kdykoli jedním podpisem vrátit. Zároveň varuje, že přesun zátěže na firmy s vysokou uhlíkovou stopou nakonec stejně poškodí kanadskou ekonomiku.

Jagmeet Singh, vůdce Nové demokratické strany (NDP), která se svou politikou nejvíce podobá evropské levici, situaci lakonicky shrnul: boj mezi Carneyem a Poilievrem je jen závod doprava. Zůstává otázkou, co který z nich skutečně plánuje udělat pro snížení uhlíkové stopy, když jsou oba tak zaneprázdněni tím, jak se předhánějí populistických krocích.

Na mezinárodní scéně se Carney staví do role hlasu rozvahy. Odmítá reagovat na každý Trumpův výrok a místo toho se soustředí na posílení Kanady — jak uvnitř, tak v rámci jejích širších kulturních, politických a ekonomických vazeb. Jeho první diplomatické cesty vedly do Londýna, Paříže a Nunavutu, což jsou podle něj hlavní kulturní zdroje kanadského obyvatelstva: britský, francouzský a indigenní. Kanadu označil za „nejevropštější z neevropských zemí“ a jasně prohlásil, že respektuje Donalda Trumpa, ale prioritizuje Kanadu — a setkání s americkým prezidentem proběhne „ve správný čas“.

Mark Carney ani zdaleka nepůsobí jako ideální kandidát podle evropských levicových měřítek — tlumí progresivní rétoriku, ruší ekologické daně a posiluje nacionalistický narativ. Rostoucí preference Liberální strany ale naznačují, že Kanaďané nejsou zvědaví na Trumpa ve vlastní verzi. Snad si tuto zprávu vezme k srdci i Pierre Poilievre, pokud jeho strana ve volbách zvítězí.

Po tom, čeho jsme svědky ve Spojených státech, se jednoznačně řadím mezi ty, kdo volí „menší zlo“. Pokud Trumpovo řádění nakonec způsobí, že se kanadským premiérem nestane populista, ale středopravicový politik, který jedná víceméně střízlivě, pak by to mohl být jeden z prvních signálů, že celosvětový fašistický závod lze alespoň zpomalit — a možná časem i zastavit a zvrátit.