↗

V politice potřebujete nejen hrubou sílu, tedy počet mandátů, ale i legitimitu, která těmto mandátům dává sílu dělat cokoliv nad rámec provozního udržování instituce. Žaloba Voltu je přelomová v tom, že nahlas pojmenovala politické prodavače hrnců. Tedy ty, jež využívají benevolentnosti a mezer volebního zákona. Foto FB Stačilo

Ústavní soud zamítl podání strany Volt Česko a nezrušil registrace kandidátních listin Sterzikovců a Okamurovců. Šance na to, že by tak učinil, nebyla od počátku příliš velká. Ne snad proto, že by podáním nechyběl materiální základ (jak ostatně ve svém rozhodnutí poukázal například Krajský soud v Brně), ale spíše proto, že pro pozitivní rozhodnutí by se soud musel jednak vypořádat se svým vlastním judikátem z roku 1996, a jednak by musel být ochotný aktivně vstoupit do předvolebního zápasu.

Tomuto z podstaty kontroverznímu kroku se ústavní soud vyhnul. Jeho rozhodnutí samozřejmě nezbývá než respektovat, a do případné změny volebního zákona se jím řídit.

Žaloby ke krajským soudům a poté k ústavnímu soudu a jejich odmítnutí mají kromě právní roviny i rovinu politickou. Jako první přijde na mysl dopad na každodenní politický provoz. Je možné, že po volbách bude mít v Poslanecké sněmovně své zastoupení třeba na patnáct politických stran. Důsledkem bude paralýza instituce a z toho pramenící politická krize, která neskončí beze změny volebního zákona (pro kterou se v nové Sněmovně bude muset najít většina).

Za mnohem důležitější ale považuji rovinu symbolické politické komunikace a myšlení o politice. Vezmu to zeširoka: Když před čtyřmi lety napadl tehdejší prezident legitimitu dvou velkých koaličních bloků od středu doprava, nesetkal se s žádným relevantním odporem.

Zasít pochybnost

Zemanova slova o tom, že „koalice jsou podvod na voličích“, jež směřovala na řádně deklarované legitimní koalice politických stran, zůstala nejen bez trestu, ale prakticky bez odezvy, a „po goebbelsovsku“ se tak „vsákla“ do obecného diskurzu. Pocit voliče opozice, že na něm byl „po trumpovsku“ spáchán nějaký „volební podvod“, zaklíčil, a kvůli neobratnosti a neschopnosti vlády sílil až do dnešních fatálních rozměrů.

Exprezident v tomto byl nadmíru obratný: Demokratická pravice sice dokázala vyhrát volby a poskládat pohodlnou většinu, ale od začátku se nad ní vznášel stín nelegitimnosti, posílený o omílaný mýtus milionu propadlých hlasů. Hlasů, jež samozřejmě nepropadly, ale přerozdělily se relativně rovnoměrně silám, které tak jako tak reprezentovaly hodnotový svět těch, kteří jimi disponovali.

Semínko pochybnosti ovšem bylo zaseto, pohnojeno a zalito. Většina těch, kteří se měli jako první ozvat a tento laciný podvod demaskovat, mlčela, ba šoupala nohama. Proto, že jsme si nechali vnutit úzus, že když někdo útočí na demokracii, má se prostě mlčet.

V politice přitom potřebujete nejen hrubou sílu, tedy počet mandátů, ale i legitimitu, která těmto mandátům dává sílu dělat cokoliv nad rámec provozního udržování instituce. Žaloba Voltu je proto přelomová v tom, že nahlas pojmenovala politické prodavače hrnců. Tedy ty, jež využívají benevolentnosti a mezer volebního zákona a toho, že zákonodárce v roce 1995 předpokládal, že i v české politice má existovat určitá minimální míra vkusu, morálky a seberegulace. Žaloba je volá k zodpovědnosti. Nejen před soudy, ale v prvé řadě před voliči.

Boj o oprávněnost

Téma podvodu Sterzikovců a Okamurovců žaloba vrací zpět do oblasti legitimní veřejné debaty. Jako téma, které existuje a nelze ho ignorovat. A které bude předcházet každému pokusu o útok na svobodná média, základní občanská, sociální a lidská práva, každému pokusu zpřetrhat naše vazby se západním světem.

Pokud se bude budoucí poslanecký klub STAČILO! snažit prosadit například nadstandardy ve zdravotnictví, bude možné položit každému jednomu poslanci hnutí otázku, zda se skutečně cítí být legitimním reprezentantem změny útočící na základy veřejného zdravotnictví. A dalo by se pokračovat dál.

Žaloby zkrátka ukázaly, že i „naše strana“ — liberální demokratická občanská společnost — se umí a bude bránit a klást erozi demokratických institucí asertivní odpor. A to není málo. Pouhé vědomí toho, že je za co bojovat a že se nemusíme podvolit, vrací do jinak vychýlené debaty, v níž svobodná a pluralitní společnost tahá za kratší konec provazu, alespoň částečně rovnováhu. A změnu dynamiky samozřejmě velmi dobře vnímá i protistrana. Zápas o uchování demokracie založené na ochraně lidských a sociálních práv volbami neskončí, ale začne.