Včera večer mi ujel vlak z Krasnodaru do Rostova na Donu. Rozhodl jsem se, že se nebudu zdržovat legálním vstupem na Donbas přes území kontrolované Ukrajinou, sedl jsem na noční autobus a vypravil se do Novoazovsku — města na samém jihu území kontrolovaného separatisty.

Cesta začala tím, že jsem se snažil dostat z o čtyři roky mladší spolusedící Káti co nejvíc příběhů o lidech prchajících z Donbasu do Ruska. Sama utekla v srpnu s přítelem z Doněcku do Krasnodaru, našla si zaměstnání jako kuchařka, její přítel si našel dobře placenou práci na stavbě, kde mu platí někdy i 60 tisíc rublů (30 tisíc korun). Do Doněcku se už vracet nechce, prý je Rusko lepší a Donbas už nikdy nebude jako dřív.

Následně jsem byl na ruské hranici vytažen z autobusu a dalších pět hodin jsem strávil v malé místnosti vyslýchán o čtyři roky staršími kamarády Serjožou a Voloďou. Rozhodli se, že FSB potřebuje přesně vědět, co jsem dělal posledních pět let, kde jsem byl, co jsem tam dělal a s kým jsem se při tom bavil.

Během pěti hodin výslechu jsem dostal kafe, čaj, keksíky a pěkně jsme si popovídali o zbytečnostech. Naštvalo mě jen, když se v jednu chvíli zeptali na jména a adresy mých kamarádů v Rusku a na Ukrajině. Nakonec se ale ukázalo, že když jim nic moc neřeknete, tak s tím nic moc nenadělají. Potřásli jsme si rukou, rozloučili se a já jsem po třech měsících zase překročil hranici DNR — Doněcké lidové republiky.

O hodinu později už jsem seděl v Novoazovsku na pustém nábřeží, díval se na moře, pojídal bulku s mákem a zapíjel ji kefírem. V tom přišel pán s cigaretou, stoupl si vedle mě a dlouze se zadíval na moře. Zeptal jsem se, jestli neví, proč je tak kalné. Řekl, že neví, protože je z Makijevky, sto kilometrů vzdáleného předměstí Doněcku. Zeptal jsem se, jestli by mě tam dneska nemohl hodit. Kvůli výslechu mi ujela poslední maršutka. Řekl, že může. Došli jsme k jeho dodávce, na které byla nalepená velká nálepka Člověka v tísni a deset kluků z ní právě vykládalo humanitární pomoc.

„Neznáte náhodou Tomáše Vlacha?“ zeptal jsem se na známého, který teď pracuje na misi ČvT v Luhansku. Zrovna včera jsem si s ním psal.

„Samozřejmě, že znám.“

„A Lenku Bláhovou,“ ptám se na holku, která pracuje na misi ve Slavjansku.

„I Lenku Bláhovou samozřejmě znám,“ odpovídá. „Už půl roku tu pracuju pro Člověka v tísni. Naskoč, jedeme!“

A tak jsem opět v Doněcku. Donbas je zkrátka malý a o náhody tu není nouze.

Doněcké prázdno a optimismus

Svítí slunko, nebe je bez mraků a teplo na koupání. Zatím jsem neslyšel výbuchy ani střelbu. Jen když jsme včera projížděli kolem Mičurina, tak do vesnice něco spadlo a byl vidět malý hříbek z kouře. V tiskovém centru DNR mi pak řekli, že při tom zemřeli dva lidé. Působilo to trochu absurdně, včerejšek vážně nevypadal jako den, ve kterém by mohli mít lidi chuť se zabíjet.

Když jsme od jihu přijížděli do Doněcku, tak bylo všechno nějaké zpustlé. Občas někdo stál u cesty a čekal na odvoz, ale jen tím dodával pocitu prázdnoty. Na široké čtyřproudovce vedoucí k Doněcku jsme jeli většinu doby sami.

V Doněcku je to o něco lepší, na první pohled město žije, lidé se usmívají a procházejí po parcích. Na záhoncích se sadí kytky a Doněck je zase krásný jako dřív. Minimálně v centru. Po chvilce si ale začnete uvědomovat, že je něco divně — i když se zdá, že to tu žije, tak je silně cítit, že ve městě není ani polovina lidí, pro které je postavené. Všichni jsou hrozně daleko od sebe. Když se někde sejde větší skupina lidí, tak to vypadá skoro nejapně, jako kdyby do sebe vtáhla všechno z okolí.

Teď sedím v kavárně, kde se dávají každý den vojenské svodky. Sedí tu se mnou další reportéři a pár povstalců. Před chvílí se dva povstalci zvedli k odchodu a jeden ze srandy zamířil samopalem na příchozího do kavárny. Toho to dost vylekalo, zastavil se a zvedl ruce nad hlavu. Když se začal povstalec smát, tak příchozí začal nadávat, že tohle se nedělá. Souhlasím, tohle se nedělá. Jinak je klid.

V hostelu jsem zase sám, zůstanu tu asi ještě jeden den a pak vyrazím na Debalcevo a Luhansk.

Včera jsem se bavil s předsedou městské administrativy v Šachťorsku, městě kus na východ od Doněcku. Opěvoval pomoc z Česka (Člověka v tísni) a povídal, že díky naší pomoci se daří opravovat i to, na co před válkou nebyly prostředky.

„Jsme pro to být součástí Ukrajiny, když budeme mít svoje slovo a nikdo nám nebude zakazovat žít tak, jak chceme a jak žili naši předkové. Já si nemyslím, že bychom byli separatisté my. Separatisté jsou ti, kteří chtějí zemi jen pro Ukrajince, kteří mluví ukrajinsky. Žijí tu Rusové, rusky mluvící Ukrajinci, je potřeba brát ohled na všechny,“ říká smířlivým tónem na letní zahrádce ve znovuotevřené kavárně v centru Šachťorsku a dodává, že válka s největší pravděpodobností co nevidět skončí stejně nenápadně, jako přesně před rokem začala.

Při poslední návštěvě Doněcké lidové před třemi měsíci jsem si říkal, že takovýto přístup tu neuslyším dřív, než za pár let. Jestli vůbec. Co tu změnu způsobilo, nemám tušení. Možná začátek léta, možná Lavrovovo prohlášení, že Donbas má zůstat součástí Ukrajiny, možná něco úplně jiného.

Loni v létě prý ve městě zůstala z 30 tisíc obyvatel asi desetina. Skoro všichni se už ale prý vrátili a nesměle začínají opravovat, co válka poničila, někteří začínají pomalu i podnikat. Zatím je sice těžko a nejsou peníze, ale život se prý po krůčcích vrací k normálu.

Ještě jsem chtěl poznamenat k Doněcku, že je tam neskutečně moc holek v pokročilém těhotenství, podle zaoblení tipuju většinu okolo sedmého měsíce. Nikde jinde jsem zatím takovou koncentraci těhotných neviděl. Na Donbase se prostě zdá, že ohrožení života vede k potřebě život rozmnožovat.

Debalcevo a Luhansk

Dneska ráno jsem se sbalil a opustil můj oblíbený hostel v Doněcku. Sedl jsem na autobus a vydal se do Horlivky a dál do Debalceva. Jestli jsem měl na jih od Doněcku pocit, že tam válka snad ani nikdy nebyla, tak na sever je to něco úplně jiného. Města podél linie fronty jsou pobořená, přes dálnici popadané mosty, křižovatky a vjezdy do měst jsou opevněné a každých pár kilometrů vás prověřují povstalci. Dneska jsem se musel dokonce před pohledy celé maršutky svléknout do půl pasu, aby vojáci viděli, jestli nemám otlačená ramena od nošení samopalu.

V Debalcevu jsem zjistil, že se odsud už dneska na Luhansk nedostanu, protože maršutky jezdí hlavně ráno. Paní v pekárně mi nabídla, že můžu spát u ní, ale pak si uvědomila, že do vedlejšího domu včera dopadly dvě miny a raději nabídla byt dcery. Zatím nevím, jak to dopadne, ale na noc nejspíš zůstávám tady.

Jinak Debalcevo: Ohořené tanky pořád leží na louce, povstalci stojí přesně v těch místech, kde nás loni koncem léta bombardovali z minometů, když jsme tam jeli s humanitárkou. Na linii fronty není minimálně z této strany žádná těžká technika kromě pár houfnic. Fronta vypadá na první pohled naprosto nechráněně. Technika se přesouvá jen v noci — prý proto, že od deseti hodin nemůžou vycházet mezinárodní pozorovatelé. Stejné to je i v jiných městech.

Včera kolem páté hodiny odpolední na silnici mezi Perevalným a Luhanskem (tam, kde jsem nebyl jen proto, že už nejela maršutka) vyhodili do povětří a následně ještě rozstříleli auto kozáckého atamana Alexandra Mozgového, velitele slavného batalionu Přízrak, jednoho z hlavních velitelů Lidové armády Donbasu. I když čin oficiálně provedli diverzanti, chodí hodně zvěstí, že se hlava Luhanské lidové republiky Igor Plotnický postupně zbavuje konkurence. Kozáci jsou údajně hodně naštvaní a podle odvážnějších tvrzení by mohli zaútočit na Luhansk a svrhnout zdejší vládu. Přijde mi to nepravděpodobné, LNR by to mohlo definitivně zničit.

Jinak atmosféra ve městě je znatelně stísněnější než v Doněcku. Lidé, se kterými chci dělat rozhovor, se mě poprvé ptají na press kartu, ať z mluvení se mnou nemají problémy. Ulice jsou prázdnější a ve městě jde vidět o hodně víc, že utrpělo bombardováním.

V Debalcevu mi očití svědkové říkali, jak ukrajinská armáda zbytečně střílela z tanků do sklepů, ve kterých se schovávali civilisté před bombardováním. Jeden kluk, který je vcelku přesvědčený DNRovec, mi pak povídá, že kdyby Rusko nevedlo tu informační politiku, kterou vedlo, tak na Donbase nikdo nepovstane. Lidé prý většinou povstali ze strachu z něčeho, co neexistovalo. Potom ještě dodal, že nebýt silně věřící, tak se po loňských událostech v Oděse zapíše do řad povstalců. Stejně jako mnozí další z Debalceva. Byl to zlomový bod.

V Luhansku mi dnes očití svědci říkají, že viděli, jak povstalci (bylo mi řečeno, že spolu s ruskými vojáky) střílí z minometů na jejich město, které bylo tenkrát už v držení LNR. Prý aby mobilizovali jinak značně pasivní obyvatelstvo.

Maso, neklid, u výslechu

„Humanitární pomoc je skvělá věc, už máme zásoby rýže a pohanky minimálně na měsíc,“ smála se Olga Vladimirovna, paní, která mě ubytovala v Debalcevu u své dcery. Hned ale dodala, že už pár týdnů má pořádnou chuť na maso. Žádné neměla už od podzimu.

Od té doby se ptám lidí, kdy naposledy měli maso. Takových jako Olga Vladimirovna je plno. Většina lidí je bez práce a pro lidi mezi 18 a 65 léty může být získávání jídla docela problém, protože většinou je humanitární pomoc pro starší nebo mladší.

Včera jsem jel do Luhansku maršutkou s osmnáctiletým klukem, který byl dřív s kyjevskými Ultras. Odešel od nich a šel bít za Donbas. Prý je boj za vlast důležitější, než fotbal. Říkal, že hodně lidí je teď s povstalci prostě proto, že jinde si člověk peníze nevydělá. A živit rodinu je potřeba. A povstalci platí.

„Za to, že tam nasazuješ život, to není zrovna moc, ale platí. Na nejnižší hodnosti dostaneš 15 tisíc rublů. Míň, než má v Rusku hajzlbába,“ kýve hlavou a směje se.

Dostat press-kartu je v Luhansku je o dost složitější, než v Doněcku. Všechno dělá ještě složitější předvčerejší smrt velitele „Přízraku“.

„Je taková doba, kdy si člověk musí dávat pozor, s kým mluví. Sledovat mohou všechny a teď po smrti Mozgového si budou dávat zvláště pozor, kdo se s kým a o čem baví,“ vysvětluje mi dnes paní, proč se se mnou nebude bavit, když nemám press-kartu.

Jinak si ale začínám zvykat i na Luhansk. Je to stejné, jako první příjezd do Doněcku — ze všech stran slyšíte, jak je to nebezpečné, co je to za fašistický stát, jak se krade a střílí. Tak se bojíte a trochu se tak vztahujete ke všemu, co se děje kolem. Neříkám, že se to neděje, určitě někde někdy ano. Když ale budete v těchto dnech chodit po ulicích Luhansku, tak budete mít spíš pocit, že je pěkně, a proto jsou všichni kdesi u jezera a město je prázdné.

Lidé na ulicích se usmívají, páry na lavičkách se líbají, povstalci ukážou cestu (jednou mi i nabídli odvoz a následně se báli, že mě nabídkou vystrašili) a velitel ve vojenském press-centru vás zdržuje půl hodiny jen proto, aby si mohl popovídat s někým z Česka.

Na hranici mezi Donbasem a Ruskem stála kolona aut minimálně na den čekání. Pohraničník Luhanské lidové republiky mě zkontroloval, popřál mi hodně štěstí a řekl, ať se brzo zase vrátím. Popřál jsem mu, ať už je na Donbase mír. Smutně si oddechl a řekl, že by byl taky rád.

Kolem Luhansku se ale prý zase sbírají vojska a čeká, že spíš než mír se to tam opět rozhoří. Jeden kluk z Lysyčansku právě teď ostatně píše, že začalo znít bombardování a zdá se, že zase něco začíná. Snad je to cvičiště.

Ruský pohraničník mě opět předal mladému klukovi z FSB. Ten si mě vzal do kanceláře a hovor začal větou: „A co české tajné služby, jak se jmenují?“

„BIS - Bezpečnostní a informační služba,“ říkám mu.

„Aha, aha. A vídáš se s nima často?“

„Nemají na mě moc čas, mají teď plné ruce práce s neexistujícími anarchisty,“ odpovídám mu.

Zmateně se na mě podíval a řekl, že mě teda nebude déle zdržovat. Dostat se přes FSB z Donbasu bylo paradoxně mnohem jednodušší, než se dostat se na Donbas.

Poslední setkání

Když jsem pak jel po silnici od Donbasu na Moskvu, sedmadvacetiletý řidič Serjoža mi povídal, že tudy jezdil v létě často za svou přítelkyní k Rostovu. „Nad silnicí tu tenkrát pořád létaly stíhačky, zaletěly k Luhansku a zase letěly zpátky, pořád,“ máchal rukou ve směru od východu na západ a zpět.

„Nevím, jestli to byly ruské stíhačky a jestli pomáhaly povstalcům, ale bylo jich hodně. Sám jsem se chtěl jet podívat na Donbas, ale bojovat se mi nechtělo a jen tak tam postávat mi bylo blbé,“ říkal zamyšleně.

„Stejně je ta válka pěkně nanic. Moskva je teď plná utečenců z Donbasu a najít práci je skoro nemožné. Nejvíc teď kvůli tomu Ukrajince nenávidí Tádžici, ti teď nemají do čeho píchnout. Nedivil bych se, kdyby se přidali na stranu Ukrajiny a pomohli jí Donbas získat zpět, aby se lidi z Donbasu vrátili zpět domů a nekradli jim práci,“ smál se Serjoža.

Začínám být už pořádně unavený. Na cestě jsem už skoro čtyřicet dní a na jednom místě jsem spal myslím nejdéle čtyři noci, většinou ale jen jednu nebo dvě. Jinak tři mezinárodně neuznané republiky, jedno okupované území a dva takové ty obyčejné státy. Stačilo, čas vydat se pomalu zpět do Čech....

Nakonec jsem docestoval letadlem z Ruska, protože můj pas už je v Ukrajině nepoužitelný. Ukrajinští pohraničníci by mě podle kamaráda ze Svobodné Evropy, který právě o tomhle psal, hned zadrželi za razítka z hranice s Donbasem. Naštěstí mám ještě dva další pasy, takže je mi Ukrajina pořád otevřená a já se tam brzo vrátím.

Pásmo deníkově-reportážních postřehů Z Donbasu za příměří přímo navazuje na dříve publikovaná pásma stejného autora: Po roce na Krymu a Zápisky z Abcházie, zápisky z Čečenska. O situaci na Donbase v čase bojů psal Vojtěch Boháč v rámci reportáže Vůbec nejde o nás, kteří tu žijeme a v rámci pásma Zápisky z Donbasu. Oba texty vyšly na DR v únoru tohoto roku.