Včera večer mi ujel vlak z Krasnodaru do Rostova na Donu. Rozhodl jsem se, že se nebudu zdržovat legálním vstupem na Donbas přes území kontrolované Ukrajinou, sedl jsem na noční autobus a vypravil se do Novoazovsku — města na samém jihu území kontrolovaného separatisty.

Cesta začala tím, že jsem se snažil dostat z o čtyři roky mladší spolusedící Káti co nejvíc příběhů o lidech prchajících z Donbasu do Ruska. Sama utekla v srpnu s přítelem z Doněcku do Krasnodaru, našla si zaměstnání jako kuchařka, její přítel si našel dobře placenou práci na stavbě, kde mu platí někdy i 60 tisíc rublů (30 tisíc korun). Do Doněcku se už vracet nechce, prý je Rusko lepší a Donbas už nikdy nebude jako dřív.

Následně jsem byl na ruské hranici vytažen z autobusu a dalších pět hodin jsem strávil v malé místnosti vyslýchán o čtyři roky staršími kamarády Serjožou a Voloďou. Rozhodli se, že FSB potřebuje přesně vědět, co jsem dělal posledních pět let, kde jsem byl, co jsem tam dělal a s kým jsem se při tom bavil.

Během pěti hodin výslechu jsem dostal kafe, čaj, keksíky a pěkně jsme si popovídali o zbytečnostech. Naštvalo mě jen, když se v jednu chvíli zeptali na jména a adresy mých kamarádů v Rusku a na Ukrajině. Nakonec se ale ukázalo, že když jim nic moc neřeknete, tak s tím nic moc nenadělají. Potřásli jsme si rukou, rozloučili se a já jsem po třech měsících zase překročil hranici DNR — Doněcké lidové republiky.

O hodinu později už jsem seděl v Novoazovsku na pustém nábřeží, díval se na moře, pojídal bulku s mákem a zapíjel ji kefírem. V tom přišel pán s cigaretou, stoupl si vedle mě a dlouze se zadíval na moře. Zeptal jsem se, jestli neví, proč je tak kalné. Řekl, že neví, protože je z Makijevky, sto kilometrů vzdáleného předměstí Doněcku. Zeptal jsem se, jestli by mě tam dneska nemohl hodit. Kvůli výslechu mi ujela poslední maršutka. Řekl, že může. Došli jsme k jeho dodávce, na které byla nalepená velká nálepka Člověka v tísni a deset kluků z ní právě vykládalo humanitární pomoc.

„Neznáte náhodou Tomáše Vlacha?“ zeptal jsem se na známého, který teď pracuje na misi ČvT v Luhansku. Zrovna včera jsem si s ním psal.

„Samozřejmě, že znám.“

„A Lenku Bláhovou,“ ptám se na holku, která pracuje na misi ve Slavjansku.

„I Lenku Bláhovou samozřejmě znám,“ odpovídá. „Už půl roku tu pracuju pro Člověka v tísni. Naskoč, jedeme!“

A tak jsem opět v Doněcku. Donbas je zkrátka malý a o náhody tu není nouze.

Doněcké prázdno a optimismus

Svítí slunko, nebe je bez mraků a teplo na koupání. Zatím jsem neslyšel výbuchy ani střelbu. Jen když jsme včera projížděli kolem Mičurina, tak do vesnice něco spadlo a byl vidět malý hříbek z kouře. V tiskovém centru DNR mi pak řekli, že při tom zemřeli dva lidé. Působilo to trochu absurdně, včerejšek vážně nevypadal jako den, ve kterém by mohli mít lidi chuť se zabíjet.

Když jsme od jihu přijížděli do Doněcku, tak bylo všechno nějaké zpustlé. Občas někdo stál u cesty a čekal na odvoz, ale jen tím dodával pocitu prázdnoty. Na široké čtyřproudovce vedoucí k Doněcku jsme jeli většinu doby sami.

V Doněcku je to o něco lepší, na první pohled město žije, lidé se usmívají a procházejí po parcích. Na záhoncích se sadí kytky a Doněck je zase krásný jako dřív. Minimálně v centru. Po chvilce si ale začnete uvědomovat, že je něco divně — i když se zdá, že to tu žije, tak je silně cítit, že ve městě není ani polovina lidí, pro které je postavené. Všichni jsou hrozně daleko od sebe. Když se někde sejde větší skupina lidí, tak to vypadá skoro nejapně, jako kdyby do sebe vtáhla všechno z okolí.

Teď sedím v kavárně, kde se dávají každý den vojenské svodky. Sedí tu se mnou další reportéři a pár povstalců. Před chvílí se dva povstalci zvedli k odchodu a jeden ze srandy zamířil samopalem na příchozího do kavárny. Toho to dost vylekalo, zastavil se a zvedl ruce nad hlavu. Když se začal povstalec smát, tak příchozí začal nadávat, že tohle se nedělá. Souhlasím, tohle se nedělá. Jinak je klid.

V hostelu jsem zase sám, zůstanu tu asi ještě jeden den a pak vyrazím na Debalcevo a Luhansk.