Smutná debata o Ukrajině

Vojtěch Srnka

Dějiny mezinárodních vztahů nezačaly loni v březnu a Rusko není prvním státem, který kdy porušil mezinárodní právo. To ale ruské jednání neomlouvá. Zbytečné rozdělování naší společnosti v důsledku debaty o Ukrajině otevírá dveře ruskému vlivu.

O téměř rok trvající krizi na východě Ukrajiny se v naší společnosti vede smutná debata. Namísto toho, aby jejím hlavním tématem byla snaha nalézt způsob, jak tento konflikt ukončit a zabránit tak dalším stovkám a tisícům mrtvých, již téměř rok se odehrává jako souboj dvou světonázorů, který se v praxi projevuje snahami dvou táborů přesvědčit zbytek společnosti, že za dění na Ukrajině může výhradně jen Západ v čele s USA nebo Rusko. Tato debata přitom nemá žádný reálný efekt a jen přispívá k dalšímu prohlubování rozdělení naší společnosti.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Jenže zatímco v České republice už téměř rok probíhá literární soutěž na téma „Proč za všechno zlo světa může Rusko“ a „Proč za všechno může Západ v čele s USA“, lidé na východě Ukrajiny umírají, mrznou a hladoví. Z jejího průběhu se přitom zdá, že jsou její účastníci přesvědčení o tom, že dějiny mezinárodních vztahů začaly v březnu 2014 a že Rusko je prvním státem, který kdy porušil mezinárodní právo.

Nezačaly a není. Například harvardský profesor Stephen M. Walt ve svém posledním článku na Foreign Policy připomíná, že, jestli se dnes ruské jednání na východě Ukrajiny něčemu podobá, pak je to americký postup v Nikaragui po tamním převratu. Ten si vyžádal smrt 2 % nikaragujské populace a svržení režimu.

Rusko není prvním státem, který porušil mezinárodní právo ani od konce studené války, což se povedlo Spojeným státům hned na přelomu roku 1989 invazí do Panamy. Později přišlo bombardování Srbska, invaze do Iráku nebo bombardování Libye. Nicméně je nutné zdůraznit, že tohle všechno je sice pravda, ale v žádném případě to neznamená, že ruské jednání na Ukrajině je díky tomu nějakým způsobem ospravedlnitelné nebo omluvitelné. To v žádném případě.

Sebenaplňující předpověď

Snaha exemplárně trestat Rusko a vykreslovat jej jako obrovskou hrozbu ze strany států, které v nedávné minulosti postupovaly podobně, s sebou nese nebezpečí, že se stane sebenaplňující předpovědí. Těžko totiž očekávat, že stát jako Rusko na tyto snahy nebude nijak reagovat. Ve velmi nedávné historii se podobných příkladů dá nalézt mnoho i ze strany států západních.

Když se Mezinárodní trestní soud letos v lednu rozhodl zahájit předběžné vyšetřování izraelských představitelů kvůli válečným zločinům, označil ho Netanjahu za antisemitistický a začal přesvědčovat své spojence, aby soudu přestali poskytovat finanční prostředky na jeho provoz a tím ho prakticky zničili.

Macháček navrhuje, aby se tím, co označuje za šíření lživé ruské propagandy z Eichlerovy strany, zabývala Rada obrany státu. Ta ale už dávno neexistuje. Foto repro DVTV

Když se Francie, Německo a později také Španělsko rozhodly nepodpořit nelegální invazi do Iráku, nejprve tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld tyto státy označil za bezvýznamnou starou Evropu, následně je bývalý ministr zahraničí Polska Sikorski obvinil z toho, že se snaží vytvořit novou socialistickou, antiamerickou Evropu a nakonec americké tajné služby napíchly telefony německých představitelů v čele s tehdejším kancléřem Schröderem. Ještě loni v létě Německo odhalovalo americké špiony.

A to tyto státy za nelegální intervenci a půl milionu mrtvých na Spojené státy neuvalovaly sankce, nevyloučily je z G8 a ani jim nevzaly volební práva v mezinárodních organizacích, jako se to stalo v případě Ruska v Radě Evropy. Jen se k iráckému dobrodružství odmítly připojit.

Exemplární trestání Ruska a jeho vykreslování jako největšího zla světa a hrozby pro Evropu se tedy opravdu může stát sebenaplňující předpovědí. Navíc, pokud je za cíl protiruských sankcí často označována snaha o destabilizaci ruského režimu, těžko se může někdo divit tomu, že ruský režim využívá své páky k  destabilizaci EU.

Síla ruského vlivu

S pokračující ukrajinskou krizí se postupně debata o Ukrajině zaměřila také na různé formy ruského vlivu u nás.

Je pravda, že během ukrajinské krize se český premiér vyhranil proti sankcím a že český prezident v souladu s ruskou propagandou prohlašuje, že věří tomu, že se Rusko na východě Ukrajiny vojensky nijak neangažuje. Zdejší ruský vliv se ale ani zdaleka nemůže rovnat vlivu jiných států, které dlouhodobě porušují lidská práva i mezinárodní právo.

Pro dokumentaci síly zdejšího amerického vlivu, může posloužit dění v roce 2003. V době, kdy se svět pomalu připravoval na americkou invazi do Iráku, tehdejší český prezident Václav Havel podepsal otevřený dopis, ve kterém byly zopakovány základní body americké propagandy, a společně s dalšími představiteli evropských zemí vyjádřil podporu invazi, která si vyžádala půl milionu mrtvých.

Český premiér tehdy sice byl proti invazi, přesto se ale na tamní okupaci podíleli i příslušníci české armády. Podíl nese Česká republika také na americkém mučení, kdy spolupracovala s americkými tajnými službami na převozu vězňů, kteří byli později mučeni.

Jako příklad aktuálního amerického vlivu poslouží příběh o tom, jak se bývalý první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák stal náměstkem. Když se loni částečně vymezil proti tomu, že česká zahraniční politika v podstatě kopíruje tu americkou, okamžitě se zvedla velká vlna kritiky ve velké části naší veřejnosti.

Tato kritika se v dalších měsících postupně stupňovala s tím, jak se blížila návštěva českého premiéra Bohuslava Sobotky v USA a postupně stránky českých médií začala plnit kritika Drulákových názorů také ze strany nejrůznějších amerických představitelů.

Vrchol kritiky vůči tehdy ještě prvnímu náměstkovi Druláka přišel právě v době Sobotkovy návštěvy ve Spojených státech. Ten po tamních schůzkách s americkými představiteli slíbil, že se situací něco udělá a vyzval ministra zahraničí Zaorálka, aby se svého prvního náměstka zbavil. Díky dobrým vztahům s ministrem Drulák odvolán nebyl, ale přišel o pozici prvního náměstka a přesunul se na místo náměstka.

Každý stát se snaží svého vlivu v jiných zemích využívat ve svůj prospěch. Porovnávat ale českou participaci na nelegální invazi, podpis českého prezidenta pod otevřenou výzvou k její podpoře, pomoc s přepravou později mučených vězňů nebo zasahování do nejvyššího vedení ministerstva zahraniční na jedné straně a neochotu přijmout sankce a recyklace ruské propagandy ve výrocích českého prezidenta na straně druhé ani není možné.

Překonat rozdělení naší společnosti

Extrému místní debata o Rusku dosáhla v minulém týdnu, kdy nejprve komentátor Jan Macháček napsal text, ve kterém označil za agenta ruských tajných služeb pracovníka Ústavu mezinárodních vztahů Jana Eichlera, který má během své akademické kariéry na kontě desítky publikací o bezpečnostních vztazích mezi Ruskem a USA.

Macháček navrhuje, aby se tím, co označuje za šíření lživé ruské propagandy z Eichlerovy strany, zabývala Rada obrany státu. Což by dost dobře bylo možné za minulého režimu, protože Rada obrany státu vznikla za tuhé normalizace v roce 1969, ale dnes již žádný takový orgán neexistuje.

O několik dní později na Macháčka navázal svýma očima komentátor Práva Alexandr Mitrofanov, který označil osoby šířící proruské myšlenky v naší společnosti za krysaře a ty, kteří s nimi souhlasí, za krysy.

Nastolený trend už jen potvrdil předseda poslaneckého klubu TOP 09 Miroslav Kalousek svým rozhovorem pro Svobodné fórum, ve kterém označil iniciativy, které před lety protestovaly proti stavbě amerického radaru v České republice za první ukázku úspěchu ruské zpravodajské služby u nás. Zdá se, že vzniku nové občanské iniciativy „Najdi v sobě ruského agenta a zabij ho“ už nic nezabrání.

Vzhledem k situaci, ve které se nyní Rusko nachází, a vzhledem k jeho postupu na Ukrajině názory jednoznačně vyzdvihující Rusko jsou pro budoucnost naší země skutečně negativní. Takové názory však ve většině případů nevycházejí z proruských postojů, ale z postojů proti současnému establishmentu. Jde tedy především o protiamerické postoje a postoje vymezující se proti EU a na základě nich se jejich majitelé v rámci dění na Ukrajině staví na stranu Ruska.

Ruský vliv je v rámci české společnosti natolik silný, nakolik je naše společnost rozdělená. Úkolem představitelů občanské společnosti nesmí být hledání ruských agentů mezi lidmi s rozdílnými názory, jejich označování za krysy a krysaře nebo obnovovat orgány z dob normalizace.

Takový postup, založený na velmi nevyváženém postoji k mezinárodnímu dění, jen prohlubuje rozdělování naší společnosti a posiluje zdejší ruský vliv. Úkolem představitelů občanské společnosti proto musí být hledání způsobů a témat, jak naší společnost spojovat.

Základem takové snahy alespoň v rámci debaty o Ukrajině a o mezinárodním dění obecně musí být to, že si její účastníci uvědomí, že porušení mezinárodního práva není více nebo méně omluvitelné, když se ho dopustí Rusko, Izrael, Amerika nebo jakýkoli jiný stát, že to samé platí pro porušování lidských práv a především, že umírají-li nevinní lidé, zaslouží si velmi tvrdé odsouzení jakýkoli stát světa, který za to nese zodpovědnost. Tohle jsou hodnoty, o kterých nemá cenu diskutovat, a je třeba jimi nahradit českou společností tolik užívané hodnoty studenoválečnické.

    Diskuse
    MP
    March 2, 2015 v 21.12
    Zcela podepisuji
    Povinná četba pro pány Poláčka, Ungera a P. Kolaříka
    March 3, 2015 v 8.3
    Výborný a hlavně potřebný text napsal Vpjtěch Srnka
    Musím jen dodat, že ono "rozdělení" české společnosti by mi tolik nevadilo jako autorovi, jen kdyby ale argumenty obou extrémů - proamerického a proruského - byly logické a založené na pravdivých skutečnostech. A tu se mi zdá, že politici Havel, Sikorski a Kalousek a novináři Macháček a Mitrofanov, o nichž Vojtěch Srnka píše, a také někteří komentátoři z ČT a ČRo, jsou na štíru s pravdou více než propagátoři Putina a Kremlu, kteří navíc nejsou v české společnosti nijak početní a nemají na českou zahraniční politiku žádný vliv. Znepokojuje mě otevřené štvaní k válce a k nenávisti, které zaznívá i v EU, hlavně z Polska a Pobaltí. O to cennější je text Vojtěcha Srnky, protože jde proti válce - na Ukrajině i v lidských srdcích.

    Jen okrajově: Sleduju postoje českého Zamini bedlivě, ale ušlo mi, že svého náměstka Petra Druláka ministr Zaorálek sesadil o stupínek níže. Bylo to vůbec zveřejněno? Drulák přitom na Zamini přece jen trochu představuje, více než Zaorálek (i když i ten se v posledních týdnech zlepšil), ten Srnkův odpor proti válce a nenávisti.

    VS
    March 3, 2015 v 22.2
    Díky, pane Uhle, udělal jste mi radost.
    Co se týče toho Druláka - opravdu býval 1.náměstkem a teď je pouze náměstkem a opravdu k té změně došlo po Sobotkově návštěvě v Americe. Ze zdrojů blízkých ministerstvu znám ten důvod, proč došlo ke změně Drulákova postavení.

    Realitou ale je, že tato změna nebyla médii nijak reflektována. Došlo k ní potichu, což je z hlediska toho, jak moc zástupci českých médií makali na jeho diskreditaci, poměrně zvláštní. Zároveň je dobré si povšimnout toho, že poté už kritika Druláka ustala.
    March 4, 2015 v 20.20
    Výroky Jana Macháčka si Vojtěch Srnka trochu poupravil, aby se mu lépe polemizovalo. Macháček o Eichlerovi nenapsal, že je agentem FSB, ale, že píše "už úplně jako agent ruské služby FSB", to je přece jen něco trochu jiného. To, že Macháček píše o Radě obrany státu je jistě trapné, ale bylo by vhodné podotknout, že asi myslel Bezpečnostní radu státu, ta existuje.

    Názor toho "protiruského tábora" shrnul Vojtěch Srnka do otázky "Proč za všechno zlo světa může Rusko“. S tímto názorem jsem se nesetkal. Málokdo tvrdí, že Rusko může za občanskou válku v Syrii nebo řeckou krizi. Protiruský tábor tvrdí, že Rusko nese hlavní zodpovědnost za válku na Ukrajině, ohrožuje pobaltské státy atd., ale globální vliv na celosvětové dění Rusku nepřisuzuje.
    JP
    March 5, 2015 v 13.28
    Jednota za každou cenu?
    Zdánlivě vyvážený text - ale nakonec se ani jeho autor nedokázal vyhnout tomu, co sám kritizuje, totiž zaujetí jednostranného postoje. V daném případě ve prospěch Ruska. Ta "rusofilská" strana ovšem - za zcela jasné situace - dost dobře nemůže obhajovat agresivní postup Ruska samotný, aby se přitom zcela nediskreditovala. A tak volí subtilnější postup - totiž relativizování ruské agrese poukazováním na to, že protiprávního jednání se ve své historii dopustily i Spojené státy.

    To je bezpochyby pravda; jenže, za prvé: co má co a k t u á l n í ruská agrese vůči jeho sousedu společného (a jaké může nalézt oprávnění) v tom, že (reaganovské) USA svého času intervenovaly v Panamě či Granadě? Takovéto poukazy mají jeden jediný cíl: odvést pozornost od ničemných aktů současného putinovského Ruska.

    Za druhé: jakkoli tyto intervence USA byly samozřejmě protiprávné, nikdy jejich cílem nebylo u c h v á c e n í cizího území, ta nejhrubší forma mezinárodní agrese, kterou provádí právě současné Rusko.

    Za třetí: ve všech zmíněných případech amerických zásahů v zahraničí jejich cílem byly osoby či režimy diktátorské či jinak kriminální; zatímco cílem ruské agrese byl a je naopak stát, který lidovým povstáním svrhl autoritářský (neřkuli vysloveně diktátorský) stát, který svou policejní a justiční moc permanentně zneužíval k brutálnímu potlačování opozičních hnutí.

    Takže, výzvy pana Srnky k nastolení míru je možno přivítat; ale při tom všem není radno ztrácet smysl pro realitu, a pro všechny souvislosti.
    IH
    March 9, 2015 v 11.1
    Trochu o Rusku
    Leckdy jsem mluvil (rusky) s Rusy (v zaměstnání i soukromě) a míval dojem, že je mi většina z nich bližší než tomu bylo s příslušníky většiny jiných národů. Leckdy jsem hovořil s Čechy o Rusech a Rusku a většinou se dostával do role toho, kdo se jich zastával. Mám rád ruskou kulturu, od architektury, přes malířství po literaturu a film a vážně jsem uvažoval navštívit Rusko s poznávacím úmyslem. Nyní se cítím být ruskou politikou roztrpčen a snad i vytrestán. Myslím, že ji do určité míry chápu, ale souhlasit s ní věru nemohu. Přiznám se však, že asi nejvíc jsem zklamán postoji spousty Čechů, zvláště intelektuálů a zvláště na levici, kteří zkoušejí (ovšemže marně) zapojit do ospravedlňování neospravedlnitelného veškeré své schopnosti ekvilibristiky.
    Někteří ze zastánců Ruska naznačují, že v případě Krymu a Donbasu není možno postup velmoci až tak odsuzovat. Jaksi z toho v podtextu plyne, že dále na západ jsou území, o jejichž příslušnost by Rusko usilovat nemělo. Jsme zkrátka konějšeni, že zatím jsou změny hranice daleko a neměli bychom se plašit. Smýšlím jinak. Je to úplně přesně 200 let, co se Napoleon po vylodění v Antibes blížil k Paříži. Je přímo proslulé a příslovečné, jak se s jeho postupem měnil slovník pařížských novin. Tehdy to málokomu připadalo komické. Také mohu vzpomenout naši 2. republiku. Sotva Hitlerova 3. říše překonala bez odporu hory na našich hranicích, atmosféra se ve zbytku země úplně změnila a nedala se dýchat. Asi takhle: Dnešní stoupenci postupu Rusů by sehráli skoro vesměs svou roli do konce, pokud by Putinovo Rusko dostalo šanci ukusovat si další a další sousta. Vzpomínám si na Janajevův pokus o puč v Moskvě, s nímž tvrdě zúčtoval Jelcin. Říkalo se v podniku, k němuž jsem měl vazbu, že tam už komunisté slavili. Pokládal jsem to za legrační fámu, dnes bych už něco podobného netvrdil. Mimochodem, co si myslí Putin o Janajevovi, když největší katastrofou 20. století měl být rozpad (komunistického) SSSR?
    Současné mínění o postoji naší levicové prvorepublikové inteligence k Rusku nevystačí už s představami o zásadní roli, již tu hrály její nadšení, neznalost či zaslepenost. Ba ani zatrpklost z reálných vad našeho tehdejšího politického a socio-ekonomického systému. Byla v tom také potřeba důležitosti, ba spasitelnosti, ješitnost a z druhé strany asi nejen nějaký ten kaviár ve vile Tereze.
    Ubývá postupem času Čechů, kteří pamatují srpen 1968. (Já jej pamatuji, byť mi šlo jen na osmý rok). Intervence se zúčastnily i další státy, ale pouze Rusové mají dodnes ne dost jasno, že tehdejší jejich angažmá bylo hanebné. Češi by měli patřit mezi první národy, které se budou dívat kriticky na recidivu dávné politiky největší slovanské země. Měli by docela cítit deja vu. Jen těžko však hledáme alternativu k minci o dvou stranách: na jedné nenávist a výsměch vůči Rusku slabému, na druhé stranění a poklonkování Rusku silnému. Levice podle mne zklamala, když ve své většině neodolala příležitosti nahrazovat nedostatek své programové zásadovosti v kritice kapitalismu škodolibou radostí z Putina. Logice, že "nepřítel mého nepřítele je můj přítel".
    Často se hovoří o negativních jevech na Ukrajině, abychom snad nebyli naivní. Nechci srovnávat Rusko a Ukrajinu, řeknu jen jedno. Na Ukrajině nebude nikdo vládnout tak dlouho jako Putin v Rusku a nebude se v jeho rukou soustřeďovat tolik moci. A jsme u conditio sine qua non demokracie. Právě další letitá vláda Putina a jemu podřízených lidí je z nejvážnějších důvodů současného ruského siláctví. Jedním z jeho cílů bylo zabránit možnosti nějakého toho demokratického jara (se všemi jeho riziky) také v Rusku. Rudé náměstí neleží zas tak daleko od Majdanu. Maně mě napadá pokus o zábor Falkland ze strany argentinské vojenské vlády před třetinou století...
    Jestli nám něco chybí, je to upřímné rozhořčení z ruského porušování pravidel a odsudek téhož. Je třeba konstatovat, že anexe Krymu je už dlouho, nejen v 21. století, bez obdoby. Je něčím toho druhu, jako kdyby např. Maďarsko zabralo slovenský Žitný ostrov. Jde o holou mocenskou zvůli, která nemůže být nikdy uznána (podobně jako tomu bylo ze strany USA po záboru Pobaltí), ledaže by došlo v této věci k úspěšnému vypořádání mezi Ruskem a nezávislou Ukrajinou. Rozpoutání války v Donbasu a jinde, kde byl ještě před rokem naprostý klid a kde se ruská menšina těšila i se svým jazykem významnému, někdy rozhodujícímu postavení, je vinou a zodpovědností ruské politiky.
    Začal jsem svůj text jistým vyznáním svého vztahu k Rusku. Také jej tak skončím. Obdivuji miliony těch Rusů, kteří si přes současnou atmosféru, která se nedá dýchat, zachovali mozek i srdce na správném místě. Každý, kdo má ponětí o zákonitostech popsaných sociální psychologií, které dělají ze slušných a milých lidí tristní postavy bez schopnosti náležité, třeba jen vnitřní rezistence, musí jejich svobodymilovnost ocenit. Věřím, že jednou vyjde Rusko ze současného prožitku vlastního avanturismu a arogance proměněné.
    Naprosto precizní a citlivá analýza, není co dodat.

    Značná část české levice svému antiamerikanismu obětovala i ten nejzákladnější smysl pro spravedlnost.

    Zkusme si jenom představit, kdyby někdy v budoucnu došlo k nějakému mezinárodnímu dialogu evropské levice, jak by tato česká levice mohla sedět za společným stolem s u k r a j i n s k o u l e v i c í?!... Stále by tam viselo ve vzduchu: "Vždyť vy jste nás byli ochotni předhodit ruskému impériu do spárů!"
    "... cílem ruské agrese byl a je naopak stát, který lidovým povstáním svrhl autoritářský (neřkuli vysloveně diktátorský) stát, který svou policejní a justiční moc permanentně zneužíval k brutálnímu potlačování opozičních hnutí."
    To si děláte srandu pane Poláčku???
    Nic takového se na Ukrajině nestalo...
    March 9, 2015 v 14.58
    Kdo je více na štíru s pravdou?
    Petr Uhl tvrdí, že "politici Havel, Sikorski a Kalousek a novináři Macháček a Mitrofanov, o nichž Vojtěch Srnka píše, a také někteří komentátoři z ČT a ČRo, jsou na štíru s pravdou více než propagátoři Putina a Kremlu."

    Havel se ze všeobecně známých důvodů k ukrajinské krizi nevyjádřil. To, že ho mezi kritiky současné Putinovy politiky Petr Uhl zahrnul, svědčí o tom, že jeho hodnocení ukrajinské krize vyplývá spíše z dlouhodobě zastávaných postojů než z analýzy aktuální situace.

    Myslím si, že proruské zdroje jako aeronet či Hlas Ruska, stejně jako proruští politici jako Ransdorf, lžou o hodně víc než Lidové noviny, Mitrofanof či ČT. Ze lži je usvědčil i sám Putin, protože dlouho tvrdili, že ruští vojáci na Ukrajině vůbec nepůsobí, dokud to v případě Krymu nepotvrdil.

    Záleží samozřejmě na tom, jak definujeme, kdo je "proruský" a "protiruský".

    Zkusme definici proruského postoje jako podporu současných mocenských zájmů Putinova Ruska. Jaké to jsou? Přinejmenším a)uznání anexe Krymu b)zrušení sankcí c) konsolidaci územních zisků separatistů na Ukrajině. Jaké jsou konečné cíle Ruska na Ukrajině nevíme.

    Petr Uhl psal ironicky o "sportovním pohledu" na konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. Tomu pohledu se ale sám nevyhnul, postavil se celou vahou své osobnosti na stranu Ruska proti Ukrajině, protože Rusko podpořil v tom, co je pro něj nejdůležitější, tedy jeho právo zasahovat na území Ukrajiny. Putina sice také kritizoval, ale Ukrajinu delegitimizoval, stejně jako předtím Jakub Patočka.

    Argumentovat proti Ukrajině tím, že tam jsou fašisti, je podobné selhání morálního a pravního úsudku jako obhajovat znásilnění tím, že oběť nevedla vzorný život, byla opilá, promiskuitní, nelegální imigrantka či dokonce prostitutka.



    March 9, 2015 v 17.10
    Řeší se zde následek, neřeší se příčina. Přirovnání pana Kubičky jsou sice sugestivní, ovšem mimo.
    Rozhořčení přítomných mělo být směřováno proti těm, kteří současný stav na Ukrajině zavinili. Proti těm, kteří oslněni představou zisků začali další z barevných revolucí na Východě. To, že vše nedopadlo podle jejich představ, jejich vinu ještě umocňuje.
    Pokud diskutéři nepříjmou za svůj fakt, že na Ukrajině proběhl krvavý puč proti legálně zvolené vládě, debata ztrácí smysl. Začít se nemůže odprostřed.
    + Další komentáře