Smutná debata o Ukrajině
Vojtěch SrnkaDějiny mezinárodních vztahů nezačaly loni v březnu a Rusko není prvním státem, který kdy porušil mezinárodní právo. To ale ruské jednání neomlouvá. Zbytečné rozdělování naší společnosti v důsledku debaty o Ukrajině otevírá dveře ruskému vlivu.
O téměř rok trvající krizi na východě Ukrajiny se v naší společnosti vede smutná debata. Namísto toho, aby jejím hlavním tématem byla snaha nalézt způsob, jak tento konflikt ukončit a zabránit tak dalším stovkám a tisícům mrtvých, již téměř rok se odehrává jako souboj dvou světonázorů, který se v praxi projevuje snahami dvou táborů přesvědčit zbytek společnosti, že za dění na Ukrajině může výhradně jen Západ v čele s USA nebo Rusko. Tato debata přitom nemá žádný reálný efekt a jen přispívá k dalšímu prohlubování rozdělení naší společnosti.
Jenže zatímco v České republice už téměř rok probíhá literární soutěž na téma „Proč za všechno zlo světa může Rusko“ a „Proč za všechno může Západ v čele s USA“, lidé na východě Ukrajiny umírají, mrznou a hladoví. Z jejího průběhu se přitom zdá, že jsou její účastníci přesvědčení o tom, že dějiny mezinárodních vztahů začaly v březnu 2014 a že Rusko je prvním státem, který kdy porušil mezinárodní právo.
Nezačaly a není. Například harvardský profesor Stephen M. Walt ve svém posledním článku na Foreign Policy připomíná, že, jestli se dnes ruské jednání na východě Ukrajiny něčemu podobá, pak je to americký postup v Nikaragui po tamním převratu. Ten si vyžádal smrt 2 % nikaragujské populace a svržení režimu.
Rusko není prvním státem, který porušil mezinárodní právo ani od konce studené války, což se povedlo Spojeným státům hned na přelomu roku 1989 invazí do Panamy. Později přišlo bombardování Srbska, invaze do Iráku nebo bombardování Libye. Nicméně je nutné zdůraznit, že tohle všechno je sice pravda, ale v žádném případě to neznamená, že ruské jednání na Ukrajině je díky tomu nějakým způsobem ospravedlnitelné nebo omluvitelné. To v žádném případě.
Sebenaplňující předpověď
Snaha exemplárně trestat Rusko a vykreslovat jej jako obrovskou hrozbu ze strany států, které v nedávné minulosti postupovaly podobně, s sebou nese nebezpečí, že se stane sebenaplňující předpovědí. Těžko totiž očekávat, že stát jako Rusko na tyto snahy nebude nijak reagovat. Ve velmi nedávné historii se podobných příkladů dá nalézt mnoho i ze strany států západních.
Když se Mezinárodní trestní soud letos v lednu rozhodl zahájit předběžné vyšetřování izraelských představitelů kvůli válečným zločinům, označil ho Netanjahu za antisemitistický a začal přesvědčovat své spojence, aby soudu přestali poskytovat finanční prostředky na jeho provoz a tím ho prakticky zničili.
Když se Francie, Německo a později také Španělsko rozhodly nepodpořit nelegální invazi do Iráku, nejprve tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld tyto státy označil za bezvýznamnou starou Evropu, následně je bývalý ministr zahraničí Polska Sikorski obvinil z toho, že se snaží vytvořit novou socialistickou, antiamerickou Evropu a nakonec americké tajné služby napíchly telefony německých představitelů v čele s tehdejším kancléřem Schröderem. Ještě loni v létě Německo odhalovalo americké špiony.
A to tyto státy za nelegální intervenci a půl milionu mrtvých na Spojené státy neuvalovaly sankce, nevyloučily je z G8 a ani jim nevzaly volební práva v mezinárodních organizacích, jako se to stalo v případě Ruska v Radě Evropy. Jen se k iráckému dobrodružství odmítly připojit.
Exemplární trestání Ruska a jeho vykreslování jako největšího zla světa a hrozby pro Evropu se tedy opravdu může stát sebenaplňující předpovědí. Navíc, pokud je za cíl protiruských sankcí často označována snaha o destabilizaci ruského režimu, těžko se může někdo divit tomu, že ruský režim využívá své páky k destabilizaci EU.
Síla ruského vlivu
S pokračující ukrajinskou krizí se postupně debata o Ukrajině zaměřila také na různé formy ruského vlivu u nás.
Je pravda, že během ukrajinské krize se český premiér vyhranil proti sankcím a že český prezident v souladu s ruskou propagandou prohlašuje, že věří tomu, že se Rusko na východě Ukrajiny vojensky nijak neangažuje. Zdejší ruský vliv se ale ani zdaleka nemůže rovnat vlivu jiných států, které dlouhodobě porušují lidská práva i mezinárodní právo.
Pro dokumentaci síly zdejšího amerického vlivu, může posloužit dění v roce 2003. V době, kdy se svět pomalu připravoval na americkou invazi do Iráku, tehdejší český prezident Václav Havel podepsal otevřený dopis, ve kterém byly zopakovány základní body americké propagandy, a společně s dalšími představiteli evropských zemí vyjádřil podporu invazi, která si vyžádala půl milionu mrtvých.
Český premiér tehdy sice byl proti invazi, přesto se ale na tamní okupaci podíleli i příslušníci české armády. Podíl nese Česká republika také na americkém mučení, kdy spolupracovala s americkými tajnými službami na převozu vězňů, kteří byli později mučeni.
Jako příklad aktuálního amerického vlivu poslouží příběh o tom, jak se bývalý první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák stal náměstkem. Když se loni částečně vymezil proti tomu, že česká zahraniční politika v podstatě kopíruje tu americkou, okamžitě se zvedla velká vlna kritiky ve velké části naší veřejnosti.
Tato kritika se v dalších měsících postupně stupňovala s tím, jak se blížila návštěva českého premiéra Bohuslava Sobotky v USA a postupně stránky českých médií začala plnit kritika Drulákových názorů také ze strany nejrůznějších amerických představitelů.
Vrchol kritiky vůči tehdy ještě prvnímu náměstkovi Druláka přišel právě v době Sobotkovy návštěvy ve Spojených státech. Ten po tamních schůzkách s americkými představiteli slíbil, že se situací něco udělá a vyzval ministra zahraničí Zaorálka, aby se svého prvního náměstka zbavil. Díky dobrým vztahům s ministrem Drulák odvolán nebyl, ale přišel o pozici prvního náměstka a přesunul se na místo náměstka.
Každý stát se snaží svého vlivu v jiných zemích využívat ve svůj prospěch. Porovnávat ale českou participaci na nelegální invazi, podpis českého prezidenta pod otevřenou výzvou k její podpoře, pomoc s přepravou později mučených vězňů nebo zasahování do nejvyššího vedení ministerstva zahraniční na jedné straně a neochotu přijmout sankce a recyklace ruské propagandy ve výrocích českého prezidenta na straně druhé ani není možné.
Překonat rozdělení naší společnosti
Extrému místní debata o Rusku dosáhla v minulém týdnu, kdy nejprve komentátor Jan Macháček napsal text, ve kterém označil za agenta ruských tajných služeb pracovníka Ústavu mezinárodních vztahů Jana Eichlera, který má během své akademické kariéry na kontě desítky publikací o bezpečnostních vztazích mezi Ruskem a USA.
Macháček navrhuje, aby se tím, co označuje za šíření lživé ruské propagandy z Eichlerovy strany, zabývala Rada obrany státu. Což by dost dobře bylo možné za minulého režimu, protože Rada obrany státu vznikla za tuhé normalizace v roce 1969, ale dnes již žádný takový orgán neexistuje.
O několik dní později na Macháčka navázal svýma očima komentátor Práva Alexandr Mitrofanov, který označil osoby šířící proruské myšlenky v naší společnosti za krysaře a ty, kteří s nimi souhlasí, za krysy.
Nastolený trend už jen potvrdil předseda poslaneckého klubu TOP 09 Miroslav Kalousek svým rozhovorem pro Svobodné fórum, ve kterém označil iniciativy, které před lety protestovaly proti stavbě amerického radaru v České republice za první ukázku úspěchu ruské zpravodajské služby u nás. Zdá se, že vzniku nové občanské iniciativy „Najdi v sobě ruského agenta a zabij ho“ už nic nezabrání.
Vzhledem k situaci, ve které se nyní Rusko nachází, a vzhledem k jeho postupu na Ukrajině názory jednoznačně vyzdvihující Rusko jsou pro budoucnost naší země skutečně negativní. Takové názory však ve většině případů nevycházejí z proruských postojů, ale z postojů proti současnému establishmentu. Jde tedy především o protiamerické postoje a postoje vymezující se proti EU a na základě nich se jejich majitelé v rámci dění na Ukrajině staví na stranu Ruska.
Ruský vliv je v rámci české společnosti natolik silný, nakolik je naše společnost rozdělená. Úkolem představitelů občanské společnosti nesmí být hledání ruských agentů mezi lidmi s rozdílnými názory, jejich označování za krysy a krysaře nebo obnovovat orgány z dob normalizace.
Takový postup, založený na velmi nevyváženém postoji k mezinárodnímu dění, jen prohlubuje rozdělování naší společnosti a posiluje zdejší ruský vliv. Úkolem představitelů občanské společnosti proto musí být hledání způsobů a témat, jak naší společnost spojovat.
Základem takové snahy alespoň v rámci debaty o Ukrajině a o mezinárodním dění obecně musí být to, že si její účastníci uvědomí, že porušení mezinárodního práva není více nebo méně omluvitelné, když se ho dopustí Rusko, Izrael, Amerika nebo jakýkoli jiný stát, že to samé platí pro porušování lidských práv a především, že umírají-li nevinní lidé, zaslouží si velmi tvrdé odsouzení jakýkoli stát světa, který za to nese zodpovědnost. Tohle jsou hodnoty, o kterých nemá cenu diskutovat, a je třeba jimi nahradit českou společností tolik užívané hodnoty studenoválečnické.
Jen okrajově: Sleduju postoje českého Zamini bedlivě, ale ušlo mi, že svého náměstka Petra Druláka ministr Zaorálek sesadil o stupínek níže. Bylo to vůbec zveřejněno? Drulák přitom na Zamini přece jen trochu představuje, více než Zaorálek (i když i ten se v posledních týdnech zlepšil), ten Srnkův odpor proti válce a nenávisti.
Realitou ale je, že tato změna nebyla médii nijak reflektována. Došlo k ní potichu, což je z hlediska toho, jak moc zástupci českých médií makali na jeho diskreditaci, poměrně zvláštní. Zároveň je dobré si povšimnout toho, že poté už kritika Druláka ustala.
Názor toho "protiruského tábora" shrnul Vojtěch Srnka do otázky "Proč za všechno zlo světa může Rusko“. S tímto názorem jsem se nesetkal. Málokdo tvrdí, že Rusko může za občanskou válku v Syrii nebo řeckou krizi. Protiruský tábor tvrdí, že Rusko nese hlavní zodpovědnost za válku na Ukrajině, ohrožuje pobaltské státy atd., ale globální vliv na celosvětové dění Rusku nepřisuzuje.
To je bezpochyby pravda; jenže, za prvé: co má co a k t u á l n í ruská agrese vůči jeho sousedu společného (a jaké může nalézt oprávnění) v tom, že (reaganovské) USA svého času intervenovaly v Panamě či Granadě? Takovéto poukazy mají jeden jediný cíl: odvést pozornost od ničemných aktů současného putinovského Ruska.
Za druhé: jakkoli tyto intervence USA byly samozřejmě protiprávné, nikdy jejich cílem nebylo u c h v á c e n í cizího území, ta nejhrubší forma mezinárodní agrese, kterou provádí právě současné Rusko.
Za třetí: ve všech zmíněných případech amerických zásahů v zahraničí jejich cílem byly osoby či režimy diktátorské či jinak kriminální; zatímco cílem ruské agrese byl a je naopak stát, který lidovým povstáním svrhl autoritářský (neřkuli vysloveně diktátorský) stát, který svou policejní a justiční moc permanentně zneužíval k brutálnímu potlačování opozičních hnutí.
Takže, výzvy pana Srnky k nastolení míru je možno přivítat; ale při tom všem není radno ztrácet smysl pro realitu, a pro všechny souvislosti.
Někteří ze zastánců Ruska naznačují, že v případě Krymu a Donbasu není možno postup velmoci až tak odsuzovat. Jaksi z toho v podtextu plyne, že dále na západ jsou území, o jejichž příslušnost by Rusko usilovat nemělo. Jsme zkrátka konějšeni, že zatím jsou změny hranice daleko a neměli bychom se plašit. Smýšlím jinak. Je to úplně přesně 200 let, co se Napoleon po vylodění v Antibes blížil k Paříži. Je přímo proslulé a příslovečné, jak se s jeho postupem měnil slovník pařížských novin. Tehdy to málokomu připadalo komické. Také mohu vzpomenout naši 2. republiku. Sotva Hitlerova 3. říše překonala bez odporu hory na našich hranicích, atmosféra se ve zbytku země úplně změnila a nedala se dýchat. Asi takhle: Dnešní stoupenci postupu Rusů by sehráli skoro vesměs svou roli do konce, pokud by Putinovo Rusko dostalo šanci ukusovat si další a další sousta. Vzpomínám si na Janajevův pokus o puč v Moskvě, s nímž tvrdě zúčtoval Jelcin. Říkalo se v podniku, k němuž jsem měl vazbu, že tam už komunisté slavili. Pokládal jsem to za legrační fámu, dnes bych už něco podobného netvrdil. Mimochodem, co si myslí Putin o Janajevovi, když největší katastrofou 20. století měl být rozpad (komunistického) SSSR?
Současné mínění o postoji naší levicové prvorepublikové inteligence k Rusku nevystačí už s představami o zásadní roli, již tu hrály její nadšení, neznalost či zaslepenost. Ba ani zatrpklost z reálných vad našeho tehdejšího politického a socio-ekonomického systému. Byla v tom také potřeba důležitosti, ba spasitelnosti, ješitnost a z druhé strany asi nejen nějaký ten kaviár ve vile Tereze.
Ubývá postupem času Čechů, kteří pamatují srpen 1968. (Já jej pamatuji, byť mi šlo jen na osmý rok). Intervence se zúčastnily i další státy, ale pouze Rusové mají dodnes ne dost jasno, že tehdejší jejich angažmá bylo hanebné. Češi by měli patřit mezi první národy, které se budou dívat kriticky na recidivu dávné politiky největší slovanské země. Měli by docela cítit deja vu. Jen těžko však hledáme alternativu k minci o dvou stranách: na jedné nenávist a výsměch vůči Rusku slabému, na druhé stranění a poklonkování Rusku silnému. Levice podle mne zklamala, když ve své většině neodolala příležitosti nahrazovat nedostatek své programové zásadovosti v kritice kapitalismu škodolibou radostí z Putina. Logice, že "nepřítel mého nepřítele je můj přítel".
Často se hovoří o negativních jevech na Ukrajině, abychom snad nebyli naivní. Nechci srovnávat Rusko a Ukrajinu, řeknu jen jedno. Na Ukrajině nebude nikdo vládnout tak dlouho jako Putin v Rusku a nebude se v jeho rukou soustřeďovat tolik moci. A jsme u conditio sine qua non demokracie. Právě další letitá vláda Putina a jemu podřízených lidí je z nejvážnějších důvodů současného ruského siláctví. Jedním z jeho cílů bylo zabránit možnosti nějakého toho demokratického jara (se všemi jeho riziky) také v Rusku. Rudé náměstí neleží zas tak daleko od Majdanu. Maně mě napadá pokus o zábor Falkland ze strany argentinské vojenské vlády před třetinou století...
Jestli nám něco chybí, je to upřímné rozhořčení z ruského porušování pravidel a odsudek téhož. Je třeba konstatovat, že anexe Krymu je už dlouho, nejen v 21. století, bez obdoby. Je něčím toho druhu, jako kdyby např. Maďarsko zabralo slovenský Žitný ostrov. Jde o holou mocenskou zvůli, která nemůže být nikdy uznána (podobně jako tomu bylo ze strany USA po záboru Pobaltí), ledaže by došlo v této věci k úspěšnému vypořádání mezi Ruskem a nezávislou Ukrajinou. Rozpoutání války v Donbasu a jinde, kde byl ještě před rokem naprostý klid a kde se ruská menšina těšila i se svým jazykem významnému, někdy rozhodujícímu postavení, je vinou a zodpovědností ruské politiky.
Začal jsem svůj text jistým vyznáním svého vztahu k Rusku. Také jej tak skončím. Obdivuji miliony těch Rusů, kteří si přes současnou atmosféru, která se nedá dýchat, zachovali mozek i srdce na správném místě. Každý, kdo má ponětí o zákonitostech popsaných sociální psychologií, které dělají ze slušných a milých lidí tristní postavy bez schopnosti náležité, třeba jen vnitřní rezistence, musí jejich svobodymilovnost ocenit. Věřím, že jednou vyjde Rusko ze současného prožitku vlastního avanturismu a arogance proměněné.
Značná část české levice svému antiamerikanismu obětovala i ten nejzákladnější smysl pro spravedlnost.
Zkusme si jenom představit, kdyby někdy v budoucnu došlo k nějakému mezinárodnímu dialogu evropské levice, jak by tato česká levice mohla sedět za společným stolem s u k r a j i n s k o u l e v i c í?!... Stále by tam viselo ve vzduchu: "Vždyť vy jste nás byli ochotni předhodit ruskému impériu do spárů!"
To si děláte srandu pane Poláčku???
Nic takového se na Ukrajině nestalo...
Havel se ze všeobecně známých důvodů k ukrajinské krizi nevyjádřil. To, že ho mezi kritiky současné Putinovy politiky Petr Uhl zahrnul, svědčí o tom, že jeho hodnocení ukrajinské krize vyplývá spíše z dlouhodobě zastávaných postojů než z analýzy aktuální situace.
Myslím si, že proruské zdroje jako aeronet či Hlas Ruska, stejně jako proruští politici jako Ransdorf, lžou o hodně víc než Lidové noviny, Mitrofanof či ČT. Ze lži je usvědčil i sám Putin, protože dlouho tvrdili, že ruští vojáci na Ukrajině vůbec nepůsobí, dokud to v případě Krymu nepotvrdil.
Záleží samozřejmě na tom, jak definujeme, kdo je "proruský" a "protiruský".
Zkusme definici proruského postoje jako podporu současných mocenských zájmů Putinova Ruska. Jaké to jsou? Přinejmenším a)uznání anexe Krymu b)zrušení sankcí c) konsolidaci územních zisků separatistů na Ukrajině. Jaké jsou konečné cíle Ruska na Ukrajině nevíme.
Petr Uhl psal ironicky o "sportovním pohledu" na konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. Tomu pohledu se ale sám nevyhnul, postavil se celou vahou své osobnosti na stranu Ruska proti Ukrajině, protože Rusko podpořil v tom, co je pro něj nejdůležitější, tedy jeho právo zasahovat na území Ukrajiny. Putina sice také kritizoval, ale Ukrajinu delegitimizoval, stejně jako předtím Jakub Patočka.
Argumentovat proti Ukrajině tím, že tam jsou fašisti, je podobné selhání morálního a pravního úsudku jako obhajovat znásilnění tím, že oběť nevedla vzorný život, byla opilá, promiskuitní, nelegální imigrantka či dokonce prostitutka.
Rozhořčení přítomných mělo být směřováno proti těm, kteří současný stav na Ukrajině zavinili. Proti těm, kteří oslněni představou zisků začali další z barevných revolucí na Východě. To, že vše nedopadlo podle jejich představ, jejich vinu ještě umocňuje.
Pokud diskutéři nepříjmou za svůj fakt, že na Ukrajině proběhl krvavý puč proti legálně zvolené vládě, debata ztrácí smysl. Začít se nemůže odprostřed.
U nás máme jednoho Babiše, o kterém Patočka píše jako o vážném ohrožení demokracie a Šafr v něm rovnou vidí nástup fašismu.
Na Ukrajině máme 50 oligarchů, kterým de facto Ukrajina patří, mají svoje politické strany, teď už dokonce soukromé armády............
A je od nich milé, že o jejich politice píší jako o politice ukrajinské a jejich puč, se všemi důsledky, berou jako legitimní.
Ale podívejme se na záležitost Krymu trochu střízlivěji:
Krym byl ruský od dob Kateřiny Veliké, Rusové o něj bojovali a je spojen velmi silně s jejich historií (krymská válka, viz i Tolstoj, Sevastopolské povídky; a pak samozřejmě druhá světová válka...).
Na Krymu převažuje ruské obyvatelstvo, které si zcela nepochybně připojení k Rusku přálo (i když referendum nebylo férové).
K Ukrajině se dostal Krym nedopatřením, resp. z rozmaru Chruščova. Je vůbec zajímavé pozorovat, jak ti, kdo nenechají na komunistech a komunistickém režimu zpravidla nit suchou, najednou - v případě Ukrajiny - berou za neotřesitelně legitimní rozhodnutí komunistických mocipánů - Leninovo vymezení východních hranic Ukrajiny (jež jsou samozřejmě zcela umělé) a Chruščovovy šachy a Krymem. J. Čarnogurský celkem vtipně podotkl, že kdyby např. Husák "daroval" Moravu "Slovenské socialistické republice", neznamenalo by to přece, že opravdu patří k Slovensku víc než k Čechám...
Ale - přesto přese všechno, opakuji po iksté, je postup Ruska třeba odsoudit a považovat jej za odporující mezinárodnímu právu. Toto nepopírá téměř nikdo z rozumných lidí, ani V. Srnka, ani P. Uhl, ani já - a dokonce ani jinak silně proruský O. Krejčí (jehož analýzy jsou ovšem většinou velmi zajímavé).
A teď jak to vše souvisí s tím, co dělali a dělají Američané - no celkem jednoduše:
1. Není důvěryhodné odsuzovat Krym a neodsuzovat Kosovo, čehož se dopouštějí mnozí havlovci atd. (Nevím, jaký máte na Kosovo názor vy, pánové). Pravidla by měla platit pro všechny stejně...
2. Mezinárodní právo přestalo platit právě Kosovem - a nebyli to tedy Rusové, kdo jej jako první porušili. Putin se "jen" příčinlivě učí od Clintona a Bushe st.
3. Ruskou anexi Krymu je možné chápat pouze v souvislosti s dlouhodobou politikou Západu, o níž jsem mnohokrát psal, ale p. Poláček bohužel odmítá o těch faktech přemýšlet. Takže jen stručně připomenu, že nejsou ruští vojáci v Paříži ani v Drážďanech, avšak američtí jsou v Litvě a Rumunsku. To mluví za vše.
Navíc jak píše pan Pleva, nemůže být pochyb o ruské anexi Krymu, ani o tom, že se Rusko přímo angažuje na Donbasu - uzavření a vyčištění obou "kotlů" nezařídil nikdo jiný než ruská armáda.
((( nevím, jestli jste zaregistroval ten rozhovor s ruským vojákem z východu -- u Debalceve mu v tanku shořel obličej a jediná lítost, kterou projevil, zněla: "škoda tanku, že tam zůstal, že shořel, byl to dobrý tank..............." -- kdosi na diskuzi to komentoval slovy: To je matroš, s tím se dá dobýt půlka Evropy. )))
Těžko říct, co byla ta pověstná poslední kapka, která donutila Rusko k anexi Krymu, jedna z posledních byla určitě ta, kterou my jsme se dozvěděli v podobě uniklého seznamu BUDOUCÍ vlády Ukrajiny Victorie "Fuck the EU" Nulandové -- z pohledu Rusů to nemohlo vypadat jinak, než jako klasická loutková vláda USA.
Čímž jsme zpátky na Ukrajině, která by Rusku měla čelit, ve skutečnosti se ale rozkládá. Myslím, že spousta evropských politiků pochopila, jak to na Ukrajině chodí, až bylo pozdě. Pod kuratelou MMF nelze očekávat demokratizaci, ale naprosté zbídačení obyvatelstva.
Asi bychom měli vymést pavučiny v utečeneckých táborech a začít připravovat programy pro začlenění.
Asi sleduju jiná média než Jiří Kubička, a nevím nic o tom, že by Putin či někdo z vlády Ruské federace „argumentoval proti Ukrajině tím, tam jsou fašisti“. Zato jsem denně svědkem toho, jak ze studu, který zbyl, „překládají“ česká média Porošenkova neustále pronášená slova o „teroristech“ a „protiteroristické operaci“ tak, že prý mluví o „separatistech“, v poslední době, což je už přesnější, jako o „povstalcích“ či o rebelech a vzbouřencích a o „protipovstalecké“ operaci. Ruští politici už dokonce nemluví o juntě, i když kyjevská vláda přišla k moci protiústavním pučem.
V čem ale porušilo Rusko mezinárodní právo? Lubomír Zaorálek loni na jaře po připojení Krymu k Ruské federaci v ČT prohlásil, že porušilo tři smlouvy, zaprvé helsinský závěrečný akt (1976, nebyl však mezinárodní smlouvou), zadruhé evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (Rada Evropy 1950, Ruská federace přistoupila v roce 1998 a tuto smlouvu připojením Krymu neporušila ) a zatřetí Budapešťské memorandum (z roku 1994). Ani toto memorandum nebylo smlouvou, jen politickou deklarací. Zaorálek nezmínil skutečné smlouvy, které z něho vzešly a které byly asi ratifikovány, takže jsou pro Rusko závazné. Nezmínil ani Chartu OSN, která je pro Rusko závaznou smlouvou. K helsinskému závěrečnému aktu se připojily i NDR, SSSR a Jugoslávie – kde je jim konec?
Dosud žádný parlamentní a natož pak soudní orgán nějaké organizace, jíž je Ruská federace členským státem, tedy OSN, Rada Evropy a OBSE, nevydal nález, jímž by Ruskou federaci kvůli anexi Krymu odsoudil za porušení jejího mezinárodního závazku. Vyjádřila se jen Benátská komise, ta je ale jen poradním orgánem Rady Evropy a navíc posuzovala hlavně to, jak Ruská federace porušila ukrajinskou ústavu, platnou v době anexe. Tak stále čekám.
Mé vědomosti o této otázce trochu prohloubil bezpečnostní odborník Jan Schneider. Dne 9. března v Událostech a komentářích ČT uvedl toto: „(…) nebudu mluvit o Krymu, budu mluvit o Sevastopolu. Na Sevastopol bylo vypsáno výběrové řízení, americké námořnictvo v září 2013 již na přestavbu nějakých budov pro potřeby amerického námořnictva. (…) je jasné, že tam nastala strategická bitva o přístup na Jižní moře a Rusové v podstatě asi neměli jinou možnost. Byli vtaženi do této hry, sami si ji nevymysleli, byli do ní vtaženi. (…) Chtěli-li si uchovat přístup (…) na moře, museli skutečně si zabezpečit Sevastopol, protože tam hrozilo, že ty smlouvy budou vypovězeny. Takže tuto hru si skutečně Putin nevymyslel a jsem v souladu s americkými analytiky, že ten pohyb NATO směrem k rozšiřování, 0směrem na východ, bylo zbytečnou provokací.“
A Jan Schneider pokračoval: „Já bych se (…) vrátil jednak k těm historickým zdůvodněním. Je zajímavé, že když tato zdůvodnění používá Izrael, tak těm samým americkým kruhům to je po srsti, zde je jim to proti srsti. (…) V roce 1992 krymský parlament vyhlásil suverenitu, vyhlásil samostatnost po vzoru Ukrajiny, která to udělala o rok dřív, pak na nátlak u Kyjeva to skrečoval a získal za to právo (pro krymskou vládu) kdykoli vypsat referendum o budoucím směřování Krymu. To bylo dokonce obsaženo v ústavním zákoně, takže to referendum na Krymu bylo vyhlášeno v souladu s ústavním zákonem Ukrajiny. Takže o nějaké anexi skutečně nemůže být řeč. To je dokola tvrzení bez jakýchkoli důvodů.“
A závěrem řekl: „Ukrajina vyhlásila, vlastně to byla ještě Ukrajinská sovětská socialistická republika v roce 1990, vyhlásila suverenitu, o rok později po tom nepodařeném puči v Sovětském svazu vyhlásila nezávislost. Ve vyhlášení suverenity bylo, že to je navždy neutrální stát. To přešlo do toho vyhlášení nezávislosti, a pak to bylo implementováno do ukrajinské ústavy přijaté v roce 1996. Takže v roce 1994, když byla Ukrajině garantována územní nebo garantovány hranice, tak hranice byly garantovány neutrální Ukrajině. Ovšem Ukrajina v roce 2008 začala, její představitelé naprosto v rozporu s ústavou začali mluvit o vstupu do NATO, čili tím vlastně oni udělali z ukrajinské ústavy cár papíru.“
Proti tomu všemu stojí ovšem jako argument pocit, v české společnosti často zmiňovaný, že „Putinovu Rusku nelze věřit“, a to ani tehdy, je-li zřejmé, že poměry na Ukrajině (politické, sociální atd.) jsou a už před Majdanem byly z hlediska pomyslného demokratického právního státu nebo i z hlediska dnešní ČR horším často výrazně horší než v Rusku."Sláva Ukrajíně!" (Pravou ruku na srdce a levou zvednout !)
http://globalvoicesonline.org/2014/04/24/usa-makes-kremlin-propaganda-easy-again/
Opravdu věříte tomu, že americké námořnictvo začne budovat základnu na Krymu tak, že si zadá inzerát na rekonstrukci školy za 250 000-500 000 tisíc dolarů?
Jan Schneider je schopen věřit úplně všemu. Používá takzvané T-analýzy - to je podle pasivního radiolokátoru Tamara, který podle něj funguje tak, že hledá místo na obloze, odkud nevychází žádné radiové signály. Je to "bezpečnostní analytik", který si nedokáže zjistit, jak funguje pasivní radiolokátor a napíše cokoliv, co zní zajímavě.
Pro všechny, kdo to třeba neví: pasivní radiolokátor funguje tak, že zachycuje radiové signály, které letadlo vysílá vlastními komunikačními a navigačními systémy.
- jarní referendum vyhlásil krymský parlament v situaci, kdy byl obsazen ruskými vojáky
- stejný parlament, tedy parlament obsazený vojáky, kteří se měli dle platné smlouvy právo pohybovat pouze na území Sevastopolské základny, sesadil ještě před vyhlášením referenda starou a schválil novou vládu v čele s do té doby třetiřadým politikem, který byl znám především svojí kriminální minulostí
- referendum se konalo pár týdnů po vyhlášení a nepředcházelo mu nic, co by byť vzdáleně připomínalo veřejnou debatu
Z mého pohledu je možné se bavit o připojení Krymu k Rusku v kontextu velmocenského střetu, v konextu historickém i v kontextu aktuálních nálad a emocí mezi obyvatelstem, ale ne v kontextu demokracie, resp. demokratičnosti provedení. A už proto přeci Krym za součást Ruska de jure uznat nemožno...
I ten, kdo má blízko k výkladu, že převrat v Kyjevě proběhl z popudu či podle plánu cizí země, musí přec vidět, že převratu na Krymu cizí země přímo vojensky asistovala.
A vznikla dříve, než byl Krym opět připojen k Rusku.
Pan Novotný píše, že každý fandí a z toho vyplývá je postoj. Subjektivita ovšem nikdy není vyloučitelná, což se týká jakéhokoliv politického postoje.
Motáme se v kruhu. Zbytečně. Neboť hru nerozehrálo Rusko. To je fakt. Zlobit se na něj proto, že se začalo opět chovat jako velmoc, není rozumné.
Když začal převrat na Ukrajině a Rusové na něj reagovali, napsal jsem, že levice by neměla stranit žádné ze stran. Situace příliš připomínala dobu před začátkem I. světové, kdy se velmoci začali strkat o trhy a tehdy hlavně o zdroje. O moc. Ti dole z toho měli jen strasti a bídu. Stejně jako tomu bude dnes.
Takže kritizujme Putina za to, že se nechová v souladu s mezinárodním právem. Ale hlavně ty, kteří celou tuhle hru rozehráli. Neboť pro svou chamtivost, či touhu po světovládě, způsobili neštěstí. Kvůli nim umírali a budou umírat nevinní lidé, kvůli nim se dalším nevinným vede a povede zle. Mimochodem dost mě včera pobavil Porošenko tvrzením, že lidé na Krymu už prohlédli, neboť poklesla hodnota jejich důchodů. Ty ukrajinské pak buď musí stoupat, nebo alespoň udržovat reálnou hodnotu :-).
Argumentovat tím, že Krym je součástí Ruska už od dob Kateřiny Velké, je demagogie. Tato věta správně má znít: Rusko u c h v á t i l o Krym už za Kateřiny Velké, výsledkem jeho anexe byl nucený exodus velké části tehdejšího tatarského obyvatelstva. Jedině díky tomu mohou teď mít etničtí Rusové v tomto území relativní většinu.
Ta Putinova argumentace, jak prý je území Krymu pro Rusy "svaté", neboť tam padlo mnoho ruských vojáků, má asi takový smysl, jako kdyby Putin prohlásil, že "v rámci poskytování bratrské pomoci Československu v roce 1968 zde zahynulo několik ruských vojáků, a p r o t o je nám toto území posvátné, a p r o t o má Rusko plné právo (opět) připojit ke své říši..."
Pan Morciber: jestli opravdu chcete nadále popírat, že Janukovyčův režim své odpůrce pronásledoval prostřednictvím zmanipulované justice, svévolným zatýkáním, mučením a vraždami, pak už opravdu není o čem se nadále bavit. Snad byste si měl připomenout nějaké objektivní zpravodajství z oné doby. Někdy to opravdu budí takový dojem, že jediným informačním zdrojem obhájců Putina je ruská státní televize.
Každý někomu fandí, ale když je to fanaticky, není to moc veselé. To pak člověk nevidí, ani neslyší....
V usnesení se nepíše nic o Rusku, není tam užito slovo „agrese“ a není tam uvedeno, že Rusko porušilo mezinárodní smlouvu a už vůbec ne, který že závazek z které mezinárodní smlouvy, jíž je Ruské federace vázána, Rusko porušilo. Kdybych mohl někde hlasovat sám za sebe, pod usnesení, které bylo přijato, bych se buď podepsal taky, nebo, a to je pravděpodobnější, zdržel bych se hlasování.
Pane Poláčku, já se Vám divím, Proč mi o tomto usnesení píšete? Volám už rok po tom, aby nějaký parlamentní nebo soudní orgán OSN, OBSE nebo Rady Evropy označil ruský závazek v nějaké smlouvě, který Ruská federace porušila, abych mohl posoudit právní zdůvodnění rozhodnutí takového orgánu. Já s Vámi na tribunu fotbalového stadionu nepůjdu, ani do pravého, ani do levého či do jiného sektoru.
V ukrajinském parlamentu se zástupci lidu fackujou, a v dumě je již dofackováno. V obou případech za vlast a pod dobrotivým dohledem oligarchie, která považuje demokracii za chiméru.
Stranit v souboji samoděržavích - to vyžaduje schopnost extra fajnového rozlišování a předvídavosti....bych povzdechl.
s těmi ruskými základnami na Krymu nemáte pravdu. Není pravda, že se ruští vojáci nesměli pohybovat jinde než na základně v Sevastopolu. Podle rusko-ukrajinské smlouvy, kterou oba státy uzavřely po přijetí budapešťského memoranda z roku 1994, mohlo být na Krymu až 25 tisíc ruských vojáků (tedy vojáků armády Ruské federace), ve skutečnosti jich tam v době odtržení Krymu o pár tisíc méně – údaje se rozcházejí. Hovořit o obsazení Krymu (francouzsky i anglicky occupation) ruským vojskem je za této situace nekorektní. To vojsko tam nebylo protiprávně a a navíc je obyvatelstvo považovalo za „naše“. Krymské obyvatelstvo, včetně „Ukrajinců“ se mnohokrát snažilo i prostřednictvím parlamentu krymské autonomie dosáhnout odtržení od Kyjeva.
Neznám rusko-ukrajinskou smlouvu o ruském vojsku na Krymu, a už vůbec ne smlouvu upravující jeho pohyb po poloostrově, ale kromě Sevastopolu, kde byla hlavní základna, byla další v obci Kača, 23 km na sever od Sevastopolu, a třetí ve městě Gvarděvskij 13 km na sever od Simferopolu. V obou místech měla ruská armáda letiště a leteckou základnu. Ti vojáci se podle ukrajinsko-ruských dohod museli nějak po Krymu pohybovat, také v Simferopolu a pochopitelně ve městě Sevastopol.
Podrobnosti z přítomnosti ruských vojáků u budovy parlamentu nebo dokonce v budově neznám, ale dosud se ke mně nedostalo tvrzení o násilí vůči poslancům nebo o hrozbě násilím, například nátlaku na to, jak hlasovat, jako v Kyjevě při tamním protiústavním převratu.
Já osobně jsem neschvaloval, že vojáci ruské armády se na Krymu pohybovali bez vojenského označení, v anonymních uniformách, jako „domobrana“. Výhrad k postupu Ruské federace mám více.
Mě je nejbližší pohled pana Petráska. Proč my si pořád na ledě lámeme nohy za pány?
tím "právem pohybovat se" jsem myslel právo pohybovat se tak, jak se pohybovali, tedy ne chodit mimo základnu na pivo, na procházku či na pláž, ale s plnou výzbrojí obsazovat komunikace a ukrajinské státní budovy včetně vojenských základen. Omlouvám se za nepřesnost.
Článek šest odstavec jedna Dohody výslovně stanovuje, že ruský kontingent bude za A) respektovat ukrajinskou suverenitu, za B) podřizovat se ukrajinským zákonům a za C) nebude zasahovat do ukrajinských vnitřních záležitostí.
Nepodsouvám vám, že ruský postup beze zbytku hájíte, ale snad se nemusíme přít o to, jakou demokratickou váhu má hlasování poslanců v budově obsazené vojáky, byť by nemířili přímo poslancům na hlavy, ale jenom jim zabavovali mobilní telefony a některým bránili ve vstupu do sálu, jako se stalo na Krymu.
Stručný popis sledu příslušných událostí například zde od Reuters (http://in.reuters.com/article/2014/03/13/ukraine-crisis-russia-aksyonov-idINL6N0M93AH20140313)
Jenom tady namítám, když už jsme u toho, že nový "revoluční" ukrajinský režim se chová v podstatě stejně. Nyní se na ukrajině přijímají "protikorupční", protioligarchické zákony,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, ze kterých jsou ovšem někteří jaksi vyjmuti -- a zřejmě skutečnou shodou náhod zrovna ti, kteří jsou teď u moci.
Někteří mocní prohráli a teď budou zbaveni majetku ve prospěch těch, kteří neprohráli, řečeno natvrdo.
A přitom umírají lidé........................
Já jsem se v podstatě jen začal bát, že Ukrajina nemá vnitřní sílu ustát situaci.
A některé momenty jsou až smutně komické.
Citujme třeba větu z příspěvku pana Jedličky výše, věnovanou situaci v Krymském parlamentu: ".........ale snad se nemusíme přít o to, jakou demokratickou váhu má hlasování poslanců v budově obsazené vojáky, byť by nemířili přímo poslancům na hlavy, ale jenom jim zabavovali mobilní telefony a některým bránili ve vstupu do sálu......."
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, podle všech dostupných informací tento popis odpovídá také situaci, která panovala v ukrajinském parlamentu těsně po Majdanu. Jen to nebyli ruští vojáci.