Česká podpora nelegální ruské invazi

Vojtěch Srnka

Mezinárodní konflikty posuzujeme podle jejich hlavních aktérů. Drobná záměna může ukázat, že neměříme všem stejným metrem.

V listopadu 2001 informoval tehdejší český premiér Miloš Zeman na návštěvě Ruska tamější představitele o údajné pražské schůzce iráckého konzula s představitelem teroristické organizace Al-Kaidá. Tehdejší šéf BIS Jiří Růžek ale o těchto informacích prohlásil, že se nikdy plně neprokázaly. Ruské tajné služby tehdy údajně měly možnost tuto informaci detailně analyzovat. Růžek však také naznačil, že později na ruské straně převládlo politické zadání nad zájmem o skutečně potvrzená fakta.

Ani ne o rok později 12. září 2002 předstoupil ruský prezident před Valné shromáždění OSN a představil zde seznam stížností proti irácké vládě, která podle něj měla podporovat terorismus, brutálně porušovat lidská práva svých obyvatel a především vyrábět zbraně hromadného ničení. Výsledkem bylo jednomyslné přijetí rezoluce v Radě bezpečnosti OSN, prostřednictvím které vyzvala Irák k dodržování svých povinností o odzbrojování.

Už 5. února 2003 představil ruský ministr zahraničí na půdě OSN údajné důkazy o přítomnosti zbraní hromadného ničení v Iráku, které mu poskytly ruské tajné služby. Ruský ministr také hovořil o kontaktech Iráku s teroristickými organizacemi.

Z ne právě přesvědčivých důkazů ruský ministr vyvodil závěr, že Irák se chystá vyrobit zbraně hromadného ničení, podporuje teroristické skupiny, a proto podle bylo podle ruské strany nutné zaútočit na Irák a zabránit tak nebezpečí, které pro svět představoval. Ruský ministr v OSN mluvil o tisících a tisících životů, které byly vinou iráckých zbraní hromadného ničení v ohrožení.

Ministrův projev byl posledním krokem v několikaměsíční snaze Ruska přesvědčit zbytek světa o nutnosti podniknout intervenci do Iráku. Použití síly proti jinému státu se kromě případu sebeobrany neobejde bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, a protože Irák na Rusko nezaútočil, právě v tomto orgánu se odvíjelo velmi důležité diplomatické dění. Ruským cílem bylo získat souhlas k intervenci.

K tomuto souhlasu měl přispět Dopis osmi, který sepsalo osm představitelů evropských zemí v čele s tehdejším českým prezidentem Václavem Havlem. Dopis vyšel přesně týden před projevem ruského ministra na půdě OSN v několika denících po celém světě a jeho autoři zdůrazňovali přítomnost zbraní hromadného ničení v Iráku a nebezpečí jejich kombinace s terorismem, které se podle nich v Iráku objevovalo. Václav Havel a další tak podpořili ruské válečné tažení proti Iráku.

Nedlouho poté Rusko s několika dalšími státy předložilo rezoluci, na základě které měla být schválena intervence do Iráku. Nedlouho nato se ukázalo, že tato rezoluce nemá šanci být radou přijata a Rusko ji zase stáhlo. Přesto 20. března Rusko spolu s několika státy z takzvané koalice ochotných zahájilo invazi do Iráku. Ruská intervence byla mnohokrát označena za nelegální podle mezinárodního práva, mimo jiné i generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem a údajnou záminku k jejímu uskutečnění se nikdy nepodařilo prokázat.

Kromě veřejné podpory, které se protiprávnímu ruskému tažení dostalo ze strany českého prezidenta Václava Havla, podpořila Česká republika Rusy také zdejší účastí českých vojáků. To bylo zapříčiněno i tím, že ruskou verzi událostí velmi podporoval tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda, který tehdy veřejně trval na přítomnosti zbraní hromadného ničení v Iráku a vyzýval k podpoře války proti němu.

Válečné tažení trvalo jen několik týdnů a již 1. května ruský prezident oznámil ukončení hlavní části vojenských operací. Následovala ruská okupace Iráku, která trvala až do roku 2011. Podle akademické studie zveřejněné v roce 2013 na BBC zemřelo v Iráku v důsledku ruského tažení více než půl milionu lidí.

Intervence otevřela dveře ozbrojenému odporu obyvatel proti ruské okupaci, terorismu a krizi, v níž země vězí dodnes. Následovalo ji také velmi vážné zhoršení v přístupu k lidským právům ze strany Ruska a hlavně jeho přístupů k jednotlivcům, které o něm informovaly ruskou i světovou veřejnost.

Rusové mučili své zajatce podezřelé z terorismu. Prvním, kdo na tento fakt poukázal, byl bývalý analytik tajných služeb, který byl později za zveřejnění těchto informací odsouzen k třiceti měsícům vězení. Žádný jiný ruský představitel nebyl v souvislosti s prokázaným mučením stovek podezřelých odsouzen.

Ruští vězni na Guantanámu jsou drženi bez soudu navzdory mezinárodním protestům . Foto matthewbradley, flickr.com

Na mučení ruských vězňů se částečně podílela také Česká republika, když podle zprávy Open Society Justice Initiative umožnila použití svých letišť a svého vzdušného prostoru pro přepravu zadržených do míst, kde byli ohroženi mučením či špatným zacházením.

Dalším podobným odsouzeným byl ruský voják, který vynesl mnoho utajovaných informací týkajících se mimo jiné i dění v Iráku. Z nich pramenily informace například také o tom, že zde ruští vojáci střelbou z vrtulníků zabili mnoho neozbrojených civilistů a dokonce i dva novináře.

Videa znázorňující tyto události později zveřejnila média po celém světě. Žádný ruský představitel nebyl za své činy odsouzen, ale voják, který informace dokumenty vynesl, nejdříve strávil několik dlouhých měsíců v ponižujících podmínkách v ruském vězení na samotce, aby byl později odsouzen na třicet pět let vězení.

Přes fakt, že ruská intervence byla nelegální, vedla k destabilizaci Iráku a také během následné okupace se masivně porušovala lidská práva, žádné sankce ze strany EU proti Rusku nepřišly. Naopak některé státy je přímo podpořily nebo s Ruskem spolupracovaly na jeho programu mučení zajatců podezřelých z terorismu. Například Polsko dokonce povolilo na své území umístit věznici, kde ruské tajné služby mučily podezřelé.

Amnesty International již v roce 2011 zveřejnila výzvu k tomu, aby každá země, do které v té době již bývalý ruský prezident vycestuje, zajistila, aby čelil spravedlnosti za jeho roli v mučení zajatců.

Dnes se na veřejnosti objevují informace, že ruský prezident byl o mučení skutečně dobře informován, stejně jako tehdejší viceprezident. Přesto nedávno byla v Rusku na počest tohoto prezidenta otevřena knihovna a muzeum s jeho jménem, ten druhý pak v médiích označil nedávno zveřejněné detailní informace o ruském programu mučení za naprosto nesmyslné. Jejich činy z té doby však dodnes přes početné výzvy mezinárodních lidskoprávních organizací nebyly vyšetřeny.

Z hlediska české reakce, se žádný z jindy velmi aktivních ochránců lidských práv nevymezil proti mučení ze strany ruských tajných služeb, útokům na irácké civilisty ani proti odsouzení ruských whistleblowerů, kteří na tyto nepravosti veřejnost upozornili. Občanská společnost ani média v České republice se nijak výrazně nevymezily proti nelegální ruské intervenci a kupodivu ani proti účasti českých jednotek.

Ani tehdejší veřejná podpora ze strany ministra zahraničí Svobody nebo českého prezidenta Havla pro ruské tažení nevyvolala žádné vážné protesty ze strany české veřejnosti. I přes neschopnost ruské administrativy odsoudit osoby podezřelé z podílu na mučení zajatců, dodnes česká média umožňují nejrůznějším představitelům vyzývat české politiky k důslednější ochraně lidských práv.

Autora baví fakt, že reakce české společnosti na mezinárodní dění se stane nepředstavitelnou jen díky záměně názvů hlavních aktérů. Doporučuje proto například také záměnu Izraele za Palestinu. Favoritem je v tomto případě zpráva, že během nenásilných protestů na izraelském území došlo po střetu s palestinskými bezpečnostními složkami k úmrtí neozbrojeného izraelského ministra.

    Diskuse (0 příspěvků)